Nikdy jsem příliš nechápal hysterii ohledně násilných počítačových her. Násilí vždy bylo součástí umění a kultury, protože příběhy vždy byly o překonávání překážek, nepřátel a nebezpečí. To, že většina postav v Titu Andronikovi zemře, taky přitom neslouží zrovna nějakému většímu poselství (nad rámec tragičnosti). Snad by obstál argument, že je ve hrách násilí až příliš propojeno se zábavou, ale i ten by se dal dost silně rozporovat. Umění, i to nejvyšší, mělo vždy též zábavnou funkci a věřím, že spoustu lidí budou na Titu Andronikovi bavit právě ty vraždy. Navíc s takovou bychom museli zakázat taky asi 90 % filmů, knih, komiksů... A proč vlastně? Většina dospělých a vyspělých lidí si umí "vychutnat" násilí v umění a přitom si být vědomi jeho zvrácenosti v reálném světě. A naopak, kolik lidí páchajících největší zvěrstva, dnes i v minulosti, k nim bylo přivedeno jakoukoliv formou uměleckého vyprávění nebo přímo her?

Nemyslím si, že nezasvěceným lidem vadí přílišné propojení se zábavou. Spíš jim vadí to, že se na násilí hráči jen nekoukají, ale přímo ho konají (byť nepřímo skrze myš a klávesnici/ovladač na obrazovce). Ale nám je jasné, že normálního, psychicky zdravého člověka (a dle mého názoru to může být i dítě) to ovlivnit nemůže.