Tohle prostě jednou muselo přijít. Tak dlouho nás Dadealic zásoboval skvělými adventurami, až se ucho utrhlo a jejich nejnovější počin nedokázal zdolat vysoko posazenou laťku. Přes lákavé téma a nevídané pokusy o nelinearitu se nepovedlo stvořit více než béčkovou a snadno zapomenutelnou záležitost.
Promrhaný potenciál
1954 Alcatraz
Nejsmutnější na tom je, že Alcatraz má zdravé jádro a kdyby si s ním někdo dal více práce, byl by mnohem přístupnější i širší hráčské obci. Ať už byl důvod jakýkoli, rozpočet byl evidentně značně omezený a na výsledku je to bohužel vidět z každé obrazovky.
Nejpatrnější je to samozřejmě z grafického zpracování, které je vyloženě hnusné. Do vcelku slušných ručně kreslených pozadí jsou nešetrně nacpány 3D modely z doby krále Klacka, o nějakých animacích ani nemůže být řeč.
Grafika samozřejmě není to nejdůležitější, ale pokud ze zobrazovaného nepoznáte, zda vám někdo máchá nožem před obličejem, nebo se šťourá párátkem mezi zuby, je něco špatně. Takové kulisy by zlámaly vaz i daleko lepšímu scénáři, než je zde.
Na obou stranách mříží
1954 Alcatraz
A přitom samotná zápletka není špatná. Joe si v nejznámější věznici světa odpykává mnohaletý trest za ozbrojené přepadení, zatímco jeho manželka Christine na svobodě čelí vydírání ze strany mafie. Obě postavy jsou hratelné, a přestože postupují samostatně a prakticky nepřijdou do přímého styku, jsou nuceny na omezené úrovni spolupracovat.
Cílem je samozřejmě dostat se z vězení, nalézt ukrytý lup a odebrat se ruku v ruce do západu slunce. Anebo také ne. Největším trumfem Alcatrazu je totiž na poměry tradičních point’n‘click adventur nezvykle nelineární hratelnost.
Netýká se to pouze dialogových možností (několikrát ve hře máte možnost získat požadované informace jednoduše přes postel), ale i způsobu řešení hádanek.
Na první pohled to možná není tak zjevné, ale když jsme s kolegou konzultovali dosavadní postup, nestačili jsme se divit, k jak rozdílným situacím jsme se dostali. Tyto "rozhodovací stromy" navíc nejsou tak okaté jako například v Beyond či hrách od Telltale a závisí spíše na způsobu řešení konkrétních situací. Jestli se nějaké adventuře podařilo přiblížit vytoužené metě znovuhratelnosti, tak je to Alcatraz. Smutné na tom je pouze to, že je těžké najít důvod, proč ji dohrát aspoň jednou.
Zvrácená logika
Po nadějném úvodu se hra rychle zvrhne v nezajímavou generickou rutinu. Jsou tu hromady rozhovorů s přehnaně ujetými postavičkami, z nichž je k věci sotva každá desátá informace, nenápadité hádanky a klasická hra na kohouta a slepičku.
Je skoro až umění nevyužít tak lákavé prostředí, kromě Alcatrazu je to undergroundové umělecké prostředí San Franciska plné beatnických básníků, malířů, zneuznaných spisovatelů a homosexuálů.
Hádanky jsou velice jednoduché, přesto se mi povedlo několikrát zakysnout. Je to především kvůli neviditelným "spínačům", které umožní udělat nějakou akci až poté, když někde jinde uděláte něco jiného.
Ale ještě horší jsou naprosto zbytečné komplikace. V jednu chvíli například najdete dvě složky s dokumenty obsahujícími zásadní informace, ale abyste je mohli využít během rozhovoru, je nejprve nutné v inventáři obě složky zkombinovat a výsledek použít na zpovídanou postavu, jinak se dál nehnete. To není typ hádanek, po jejichž vyřešení se s úlevou plácnete do hlavy. To je regulérní opruz, po jakém slabší povahy hledají tlačítko uninstall.
Snad příště
Alcatraz je pro Daedalic velkým krokem vedle. Je to dáno patrně tím, že nejde čistě o interní produkt studia, ale to nám hráčům může být zcela ukradené. Béčkový příběh a nudné hádanky se odpustit nedají, obzvlášť v technickém zpracování, které z výsledku dělá nechtěnou frašku. Chtít za něco takového v dnešní době 20 eur (zhruba 550 korun) je nehorázné.
