Připomínat Day of the Tentacle (1993) seniorům hráčské dimenze je podobně nesmyslné, jako upozorňovat každé ráno sousedy, že venku svítí slunce a "ten čokl od naproti" se v noci zase prohrabal do kurníku a sežral slepici. Day of the Tentacle je pro hry stejně evidentní jako nebezpečná klasika, která ani po osmi letech neuměla zreznout, stále se skloňuje a pro mnohé znamená vrchol adventurního žánru. Dokonce i přes existenci Monkey Island. Nejde o revoluční nebo technologicky progresivní hru, ve skutečnosti ani grafikou ani systémem ovládání nevybočuje z linie pozdějsích adventur od LucasArts, ale sarkasmus příběhu a lineárně-nelineární promyšlenost vyprávění značkují hru tolik ceněnou nedostatkovou „nadčasovostí“. Při přehrávání osudů trojice náctiletých agentů-amatérů ve třech časových pásmech zároveň (překvapivě: v minulosti, přítomnosti a budoucnosti) naráží i ten nejtupější hráč na tolik slovních a stylových odkazů, až hru uvidí jako průsečík popkultury a historie. A samozřejmě, také při hraní načerpá nové znalosti. Nebo alespoň vtipy.
V pozadí hry nestojí nikdo jiný než jeden z otců adventur, Ron Gilbert. Gilbert spolupracoval na první a poslední hudební adventuře Loom a především zkonstruoval absurdní pirátské zázemí prvních dvou dílů Monkey Island. Před tím, na konci osmdesátých let, předvedl první krůčky v Maniac Mansion, velmi slušné adventuře o osudech tří hrdinů, kteří jdou do starého sídla zachránit kamarádku. Netuší ovšem, že kromě šíleného doktora Freda dům obsahuje doktorovu neméně šílenou rodinu a dva podivné mimozemšťany, připomínající kouzelnické klobouky: Fialového a Zeleného Chapadláka (Tentacle). Gilbert zkoncipoval vyprávění na několika úrovních, kdy jedině přepínáním mezi postavami a vzájemnou kooperací lze dosáhnout pokroku. K tomu přidal "filmové" sekvence, které posunovaly vyprávění dopředu a stupňovaly napětí a do třetice, setting umělecky vykradl z Addamsovy rodiny a amerických sitcomů o dokonalých rodinkách. Právě na Maniac Mansion navazuje Day of the Tentacle libretisty Tima Schaffera (Full Throttle, Grim Fandango, odešel od LucasArts na jaře 2000) s podstatně širší barevnou paletou a oblejší komiksovou VGA grafikou.
Tentokrát se děj točí kolem samotných Chapadláků. Fialový se napije intoxikovaného odpadu z doktorovy laboratoře, stane se Dobyvatelem, použije doktorova nového stroje času Chron-O-Johna a v budoucnosti ovládne celý svět. Zelený posílá po křečkovi zoufalý dopis Bernardovi, který v Maniac Mansion infiltroval dům. Doktor Fred následně Bernarda, metalového bubeníka Hoagieho a studentku biologie Laverne do minulosti washingtonových časů a budoucnosti Chapadlákova vítězství. Bernard sám zůstává v přítomnosti. Pomocí geniálního využití časových paradoxů pak hrdinové ovlivňují časové kontinuum až k absolutnímu vítězství nad Chapadlákem. Pro pohyb předmětů z budoucnosti do minulosti používají samotného stroje času, tvarem nápadně připomínající vesnickou hajzlbudku. V pozadí závěrečných titulků vlaje nová americká vlajka, její podoba je skutečně odvážná a dozajista by si dnes nikdo nedovolil nic podobného aniž by nebyl nařčen z protiamerického cítění. Politická satira je ale jedním z podkladů příběhu v minulosti, kde Hoagie musí donutit prezidenta Washingtona („Ano, mám dřevěný chrup a čistím si ho kartáčem.“) k pokácení stromu (jedna z legend o Washingtonovi je, že rád kácel třešňové stromy), Thomase Jeffersona a Johna Hancocka („A nemělo by v ústavě být, že prezident musí být lidská bytost?“) k rychlému dopracování Ústavy a ani slavný pouštěč draků, Benjamin Franklin („Elektřinu nenajdu pod šutrem, proto nejsem objevitel, ale vynálezce!“), nezůstane ušetřen. Krom toho Hoagie aktivně zasáhne do podoby americké vlajky, kterou Laverne potřebuje k velmi pikantním oblafnutí Chapadláků. V tom tkví genialita scénáře: dominovitost akcí v minulosti s přítomností a budoucností.
Pakliže minulost vesele podrývá historickou autoritu založení Spojených států a budoucnost slouží především kataklyzmaticky - vždyť tam se ten nepřítel musí porazit - zůstává nejbarvitější právě přítomnost, kde Bernard potkává členy Fredovy rodiny a společně vzpomínají na časy první invaze. V Edově ložnici je dokonce počítač s plnou verzí Maniac Mansion a Šílený Ed sám sbírá známky, aby nezuřil! Obskurní osudy a bizarní prostředí sami o sobě nefungují, ale DotT na jejich základě dokáže stavět solidní příběh – podobným způsobem fungují komiksy, Pratchettovy knihy, kreslené seriály a průměrnější sci-fi filmy. Ke všemu se o slovo hlásí pokroucená grafika Petera Chana, dílem geometrická, dílem komiksová, dílem protifyzikální, dílem detailní. V Day of the Tentacle vás chytnou záchvaty klaustrofobie, přistihnete se při natáčení hlavy do úhlu zkřivených dveří a zároveň budete obdivovat, s jakou samozřejmostí ve vás stylizace opět zasazuje vzácný pocit "uvěřitelnosti" (v angličtině sense of "belief"). Přistoupíte-li na hru Tima Schaffera a Petera Chana, podáte-li jim ruku, tak už jí tak snadno nevykroutíte. Filmové přestávky po každé významnější akci dodávají hře spád a hráč do děje spadne ani neví jak. Rychlostí kulového blesku.
Hru jsem po téměř deseti letech znovu nainstaloval z disketové (!) originální (první hra na světě, kterou jsem si koupil) verze, těsně před dokončením tohoto článku. Celou noc jsem hrál a smál jsem se stejně jako v pětadevadesátém, ačkoliv jsem všechny cartoonovské animace a dialogy znal dopředu. Nedovedu si představit lepšího hodnocení a doporučení zároveň, přestože se i Mike Reznick pokusil shrnout hru slovy:"Velmi vyčerpávající počítačová hra, kterou prostě musíte hrát, jestli se vám dostane pod ruku." Day of the Tentacle nikdy nezemře, protože vždy v budoucnosti bude ten hitlerovský Fialový a někdo ho musí zastavit.
