Shellshock: NAM '67

Máme tu další válečnou hru zasazenou do oblíbeného Vietnamu. Má v obrovské a kvalitní konkurenci vůbec šanci? Čtěte recenzi. Čekejte ale těla ohořelá od napalmu či lidské hlavy nabodané na kůly. Už se asi opakujeme, ale Vietnam, to bylo peklo!

Už je to tu zase
Myslím si, že většině z vás dojde, co tím myslím. Ano, už je to tu zase. Další akční hra na válečné téma a ke všemu z prostředí Vietnamu, které je v poslední době velice často propíráno. Vývojáři jako by se snad ani nepokoušeli přijít na něco inovativního. Vždyť her z prostředí Vietnamu sužovaného krutou válkou už je na trhu přeci tolik! No ale nedivme se – na co opouštět oblast, ze které může ještě nějaký ten groš padnout.

Nový počin z této oblasti nese název Shellshock: NAM ’67 a má ho na svědomí malá neznámá firmička Guerilla. První, co vás po spuštění první mise upoutá, bude samozřejmě grafika a pohled. Na grafiku se podíváme za chvíli, takže k tomu pohledu. Na svého reka nahlížíte z pohledu třetí osoby, což vám sice dává větší přehled o bojišti, ale to je v této hře tak všechno. Celou hru se díváte na záda svému vojáčkovi a jeho míření a směr chůze kontrolujete myší. Bohužel nastavit si správnou citlivost myši je skutečně heroický výkon. Buď je citlivost příliš velká nebo naopak směšně malá. Pokud se tedy před vámi objeví nepřítel, je téměř nemožné ho dobře zamířit, a tak začnete střílet jak diví. Naštěstí je tu možnost pravým tlačítkem myši pohled přiblížit za vojákovo rameno a zamířit lépe, ale rozhled se vám drasticky sníží a rychlost chůze také nebude zrovna závratná. Co mě trochu překvapilo byl fakt, že se nelze přepnout do pohledu první osoby, což by mnohokrát velice pomohlo. No co, říkám si, když to tam není, tak to tam není, nedá se nic dělat. Ale když přijdete ke stacionárnímu kulometu a použijete ho, tak z něj bude střílet z pohledu první osoby, takže u ostatních zbraní by to už nebyl takový problém dodělat. Je to škoda, protože kdyby bylo možné se během hry libovolně mezi těmito pohledy přepínat, hratelnosti by to značně prospělo a závěrečný ortel by byl přeci jen o drobínek lepší. Škoda. A jak se vlastně Shellshock: NAM ’67 hraje?

Realita Vietnamu nebo konzolová střílečka?
Jako v mnoha jiných hrách, i tady se vžijete do role jednoho z vojáků a půjdete proti mnohonásobné přesile. Celá hra je pojata totiž značně arkádovitě, čemuž se díky faktu, že hra byla současně vyvíjena i pro konzole, nelze divit. Svědčí o tom například ukazatel zdraví v levém horním rohu obrazovky. Má tvar vojenské frčky a pokud vás nepřítel trefí, začne se pomalu zbarvovat na červeno, ale stačí pouze na malý okamžik odběhnout stranou a vše se vrátí zase zpět do normálu (občas budete sice zraněni trvale, ale to je celkem vzácné a navíc je tu dost lékáren), takže pokud si budete dávat pozor na velké skupiny nepřátel a na kulometná hnízda, jste téměř nesmrtelní a rychle zabít vás může maximálně nějaká past, kterých naštěstí není tolik nebo pád z výšky, což je ještě vzácnější.

Arkádovost hry čiší ze hry na každém rohu. Mise jsou celkem krátké, možnost ukládání je tu pouze v podobě checkpointů, pokud uvidíte cíl mise, napíše se vám u něj velkými oranžovými písmeny „Objective“, abyste ho náhodou nepřehlédli, apod. V misích se navíc nejde ztratit, protože jsou striktně lineární. Vše je uděláno tak, abyste nikdy nemohli zabloudit a téměř vždy můžete prakticky pouze jedním směrem. Občas se cesta rozdvojuje, ale je jedno kudy půjdete – dostanete se vždycky tam, kam potřebujete. Navíc po celou dobu na vás budou nabíhat doslova tuny nepřátelských vojáků, kterých je pouze několik málo variant a liší se pouze oblečením a zbraní. Zbraní je naštěstí celkem velké množství a samozřejmě jsou všechny dobové (už by asi bylo moc arkádové, kdybyste jako nějaký bonus získali plasmovou pušku). Chybět samozřejmě nemůžou takové kousky jako M16, M60, AK-47, klasické RPG i LAW, M14 a spousta dalších. Nést sice můžete kromě granátů a pistole pouze jednu zbraň, ale pokud vám dojdou náboje, což se stává skutečně velmi vzácně, není problém prázdnou zbraň zahodit a vzít si zbraň od kteréhokoliv padlého vojáka, kterých je po chvíli všude plno a pokračovat dál.

Umělá inteligence nepatří k nejlepším a vaši nepřátelé vám občas pomohou než zatopí. I tak by ale občasná (resp. velmi častá) velká přesila byla pro samotáře poněkud tužší oříšek. Proto máte téměř v každé misi váš tým, sestávající z několika vojáků, kteří vás podporují. Bohužel jakákoliv interakce s nimi končí na… no ona vlastně ani nikde nezačíná. Svým vojákům nemůžete rozkázat vůbec nic, můžete se na ně tak maximálně koukat nebo řvát na monitor, ale upřímně – není to moc platné. Nebýt toho, že jsou vaši spolubojovníci nesmrtelní (což je možná dobře, protože každou misi ztratí každý z nich snad milion hitpointů), asi by vám nejednou utekli nervy k sousedům a byli byste nuceni zahučet cosi o prdeli, ale takhle to není tak hrozné. Spolubojovníci se občas skutečně do něčeho trefí, takže zas tak na škodu nejsou.

Co se týká misí, tak těch je něco přes deset, takže herní doba se bohužel do závratných výšin také nedostává. Navíc jsou v některých misích menší nelogičnosti – uvedu příklad. V jedné z prvních misí jsem musel ve vesnici najít ukryté zbraně. Věděl jsem, že jsou schovány ve čtyřech kupkách sena (díky velkému nápisu „Objective“, když jsem byl blíž a díky možnosti vyměnit si zbraň za některou ze sena). Ale ať jsem dělal co jsem mohl, úkol nebyl splněný. Nevěděl jsem, jak kapitánovi oznámit, že tam ty zbraně jsou. Říkal jsem si, že jsem třeba ještě jednu skrýš přehlédl, ale prolezl jsem vesnici křížem krážem a nic. Nakonec jsem to vyřešil hozením granátu na kupku sena. Seno shořelo a zbraně zůstaly nepoškozené na zemi a úkol se splnil. Na takové hlouposti jsem strávil celý večer, načež jsem se naštval, hru vypnul a přišel na to až druhý den. Podobných momentů ve hře naštěstí moc není, ale i tak si občas užijete. Před každou misí se objevíte v základně, kde si můžete na střelnici bez zábran otestovat zbraně, pokecat s pěknými sestřičkami v nemocnici, dozvědět se od kamarádů nějaké ty drby, koupit si drogy od týpka jménem Deuce nebo si trošku zašpásovat s vietnamskými holkami (viz níže).

Navzdory tomu, že se jedná spíše o arkádovou střílečku, do hry tvůrci zahrnuly značné množství elementů, které mají ze hry dělat něco jak válku v přímém přenosu. Hru i jednotlivé mise uvádějí filmečky, které mají divákům připomenout, jaké byl Vietnam peklo (například jízda na člunu a masakrování obyvatel na břehu nebo kosení Vietnamců z kulometu vrtulníku a následné svržení napalmu, apod.), ale jsou dělány černobíle (rádoby navození autentičnosti, ale moc to nepomáhá) a graficky také nejsou nic moc. Dále narazíte na spoustu mrtvol, usekaných končetin, shořelá těla od napalmu nebo napíchané hlavy na kůly. Dále budete svědky různých enginových animací. V jedné se před vámi zastřelí nepřátelský důstojník, ve druhé americký voják brutálně zastřelí zajatce poté, co mu řekne požadovanou informaci, atd. Všechny tyto elementy zapříčili to, že se hra smí prodávat až od osmnácti let, čemuž se nelze divit. Na druhou stranu nechápu, proč tvůrci absolutně zcenzurovali užívání si s Vietnamskými prostitutkami. Tato možnost ve hře skutečně je, ale po zaplacení příslušné sumy lehké děvě uvidíte pouze chvějící se chatrč a uslyšíte pár ubohých zvuků.

A teď už k té slíbené grafice…
Ač jsem se v nastaveních grafiky hrabal co jsem mohl, nepovedlo se mi ze hry vymáčknout více, než co vidíte na okolních obrázcích – tedy nic moc. Grafika je dělaná ve zvláštním „zrnitém“ stylu, jaký známe třeba ze Silent Hillu, ale tam to šlo vypnout a koukat na to normálně, kdežto tady to bohužel nejde. Na druhou stranu někomu se tento způsob zobrazování líbí, ale já bych uvítal klasický. Okolní prostředí moc detaily nekypí a navíc je bůhvíproč zobrazováno do cca deseti metrů. Vzadu sice vidíte nějaké šmouhy a obrysy stromů, ale až budete v pohybu a několik metrů před vámi (cca pět) se bude objevovat tráva, budete skutečně rozčarováni. Dnešní grafické karty by přeci zvládli mnohem víc. Bohužel ani v možnostech to nejde nikterak nastavit – budete se muset spokojit s tím, co tvůrci nabízejí (čehož bohužel není moc). Postavičky nejsou nic extra (resp. vaši spolubojovníci by ještě dejme tomu ušli, ale nepřátelé jsou skutečně hrozní), okolní džungle také detaily nekypí a o nějakých efektech si můžete nechat jen zdát. Celkem dobrá je možnost ustřelit protivníkovi ruku nebo nohu, ale to hru nezachrání. Grafika se tedy moc nepovedla.

Zvuková stránka je veskrze průměrná. Uslyšíte klasické zvuky zbraní, výbuchy granátů i výkřiky spolubojovníků a nepřátel. Na celkem dobré úrovni je mluvené slovo, kterého si hlavně v základně užijete celkem dostatek (tedy pokud se budete chtít zdržovat rozhovorem s kdejakým Lojzou). Bohužel co se týká hudby, moc si ji ve hře neužijete – maximálně dobovou skladbu v základním menu.

Jaký je tedy můj celkový dojem ze hry? Musím se přiznat, že po nějakých prvních dvou misích byly mé dojmy značně záporné a hře jsem neměl v plánu dát více než padesát. Ale zhruba po těchto dvou až třech misích, které skutečně nejsou nic moc mě hra začala i trochu bavit. Není to sice kdovíjaký zázrak, ale jedná se o dobrou oddychovou, kterou je, jak mi jistě každý správný pařan dá za pravdu, občas velmi potřeba. Prostě „jen“ lehký nadprůměr, ale zase to není nic, co by se vyloženě nedalo hrát.