První povídka z cyklu Zaklínač vyšla tehdy začínajícímu autorovi Andrzeji Sapkowskému v časopise Fantastyka již v roce 1986. Jako samostatná kniha ovšem vyšel Zaklínač I: Poslední přání až v roce 1993. Od té doby je Sapkowski považován za jednoho z nejslavnějších polských autorů vůbec.
V roce 2001 se dostalo Zaklínači i filmového zpracování a v roce 2007 následovala první velká hra. „Zaklínač je hra, která se povedla. Má poutavý a dlouhý příběh, prostředí žijící vlastním životem, vymakané dialogy a skvělý soundtrack,“ napsali jsme v dobové recenzi. O čtyři roky později vzniklo pokračování s podtitulem Vrahové králů, opět s vynikajícím příběhem a herními volbami, které mají důsledky.
Zaklínač 2
Zaklínač 3: Divoký hon
V současné době vzniká hra Zaklínač 3: Divoký hon, opět v podání polského studia CD Projekt RED. Vyjde příští rok 24. února na PC, Xbox One a PlayStation 4 a uzavře příběh zaklínače Geralta. Série Zaklínač ovšem bude pokračovat.
Ukázka: Todle je slušný město!
Potom se říkalo, že ten člověk přišel od severu, Provaznickou branou. Šel pěšky, osedlaného koně vedl za uzdu. Bylo pozdní odpoledne, krámky provazníků a klempířů byly už zavřeny a ulička zela prázdnotou. Ačkoliv bylo teplo, měl ten člověk přes ramena přehozen černý plášť. Byl nápadný.
Zastavil se před hospodou "Starý Narakort", chvilku stál a naslouchal hučení hlasů. Hospoda byla, jako ostatně vždy o tom čase, plná hostů. Do "Starého Narakortu" ale cizinec nevstoupil. Vedl koně dál, dolů uličkou. Stála tam druhá, menší krčma, které se říkalo "U lišky". Tam bylo poloprázdno. Krčma neslula dobrou pověstí.
Krčmář zvedl hlavu od bečky kvašených okurek a změřil si hosta pohledem. Cizinec, stále ještě v plášti, stál před šenkýřem bez hnutí a mlčel.
"Přeješ si?"
"Pivo," odpověděl příchozí. Neměl zrovna nejpříjemnější hlas.
Krčmář si otřel ruce o zástěru a naplnil otřískaný hliněný korbel.
Neznámý nebyl starý, avšak vlasy měl už dočista bílé. Pod pláštěm měl odřenou koženou kazajku se šněrovadly pod krkem a na pažích. Když plášť odložil, všichni viděli, že mu na řemeni na zádech visí meč. Na tom by nebylo nic zvláštního, ve Wyzimě nosil v těch časech zbraň každý, nikdo si ale nevěšel meč na záda jako luk či toulec.
Neznámý si nepřisedl k nepočetným hostům u stolu, zůstal stát u šenku a upíral na krčmáře své pronikavé oči. Napil se.
"Hledám nocleh."
Kde koupitStáhněte si knihu Zaklínač I: Poslední přání za 149 Kč na knihy.iDNES.cz |
"Nemám," zabručel krčmář s pohledem upřeným na hostovy zaprášené a špinavé boty. "Zeptej se ve ,Starém Narakortu‘."
"Raději bych zůstal tady."
"Nemám," rozpoznal krčmář konečně jeho přízvuk. Návštěvník byl Riv.
"Zaplatím," pronesl cizinec tiše a jakoby nejistě.
A tím právě začal ten hrozný příběh. Poďobaný dlouhán, který z cizince od jeho příchodu ani na okamžik nespustil oči, vstal a přistoupil k šenku. Dvojka jeho kumpánů se postavila ne více než dva kroky za něj.
"Není tu místo, šmejde. Rivskej vandráku," zachrčel poďobanec. "Takový, jako seš ty, ve Wyzimě nepotřebujem. Todle je slušný město!"
Neznámý sebral svůj korbel a ustoupil. Pohlédl na krčmáře, ale ten se jeho pohledu vyhnul. Bránit Riva, to by ho ani nenapadlo. Konečně, kdo ve Wyzimě by měl rád Rivy?
"Každej Riv je zloděj a srab," pokračoval poďobanec páchnoucí pivem, česnekem a nenávistí. "Slyšíš, posero?"
"Neslyší. Asi má nasraný v uších," řekl jeden z těch vzadu a druhý se zachechtal.
"Zaplať a vypadni!" zařval poďobanec. Teprve teď se na něho cizinec podíval:
"Nejdřív dopiju pivo."
"My ti pomůžem," zasyčel dlouhán. Vyrazil Rivovi korbel z ruky a uchopil ho zároveň za rameno a za řemen vedený šikmo přes jeho hruď. Jeden z dlouhánových přátel zvedl pěst. Cizinec se zatočil a poďobanec se zapotácel. Zasvištěl tasený meč, čepel se zaleskla ve světle kahanců. Zmatek a křik. Někdo ze zbývajících hostů se vrhl ke dveřím. Zarachotily židle, hliněné nádobí hluše křáplo na podlahu. Krčmář s rozechvělými rty hleděl na poďobancovu hrozně rozbitou tvář. Dlouhán s prsty zaklesnutými o hranu výčepu zvolna klouzal dolů a mizel z očí, jako by tonul. Druzí dva leželi na podlaze. Jeden bez pohybu, druhý se svíjel v rychle se zvětšující tmavé louži. Vzduchem vibroval mučivě vysoký ženský vřískot. Krčmář se otřásl, nabral dech a začal zvracet. Neznámý ustoupil ke zdi. Stál tam přikrčený, napjatý a ve střehu. Oběma rukama držel meč, jehož čepel zvolna kroužila vzduchem. Nikdo se ani nepohnul. Na tvářích hostů se usadila hrůza, znehybnila jejich paže a ucpala jejich hrdla jako studené bláto…
Ukázka: Akční fantasy vyprávění
"Nedržíš se tématu, Korine." Muž otevřel překvapením ústa:
"Jak víš, že se jmenuji Korin?"
"Sám jsi mi to před chvílí řekl. Pokračuj."
"Opravdu?" vrhl na ni podezřívavý pohled. "Skutečně? No, snad… Kde jsem to skončil? Aha. Čtu dál a uvažuju, který beran mohl vymyslet takový nápis. Najednou slyším, jak za mými zády někdo mumlá a mručí. Ohlédnu se a vidím šedivou, shrbenou babku s holí. Ptám se zdvořile, co jí je, a ona breptá: ,Mám hlad, šlechetný rytíři, od svítání jsem neměla ani sousto na zub.‘ Uvažuju, jestli jí ještě vůbec nějaký zub zbyl. Ale co, dojalo mě to, tak z vaku vytáhnu skrojek chleba a půlku uzené ryby, kterou jsem dostal od rybářů na Jaruze, a nabídnu to stařence. Ta se posadí, mumlá, chroupe a plive kosti. Já si dál prohlížím ten podivný rozcestník. Najednou babka povídá: ,Jsi hodný, rytíři, zachránils mi život. Odměna tě nemine.‘ Chtěl jsem říct, kam si může tu svoji odměnu strčit, ale babka hned pokračuje: ,Přistup ke mně, něco ti pošeptám do ucha, prozradím ti tajemství, jak můžeš hodně lidí od neštěstí zachránit a získat slávu a bohatství.‘"
Visenna si povzdechla a usedla vedle Korina. Líbil se jí, byl vysoký, světlovlasý, měl oválnou tvář s hranatou bradou. Nezapáchal jako většina mužů, které občas potkávala. Zavrhla vtíravou myšlenku, že se již dlouho vláčí sama po lesích a cestách. Muž pokračoval:
"Ha, pomyslím si, klasická situace se mi naskytla. Nemá-li babka sklerózu a má-li všech pět pohromadě, třeba to mně, chudému rytíři, něco vynese. Skloním se a nastavím ucho jako hlupák. No, nemít takový postřeh, dostal bych nožem přímo přes ohryzek. Odskočím jen tak tak, krev mi stříká z ramene jako z fontány. Bába se po mně sápe, vyje, prská a plive. Pořád mi ještě nedošlo, že je to vážné. Sevřu ji, abych získal převahu a v tu ránu ucítím, že to není stará ženská. Prsa má tvrdá jako kámen…"
Korin pohlédl na Visennu, aby zjistil, jestli se nečervená. Visenna naslouchala se zdvořilým výrazem v obličeji.
"O čem jsem to… Aha. Myslím si, že ji povalím na zem a odzbrojím. Ale kdeže, je silná jako rys. Cítím, že se mi její ruka s nožem každou chvíli vysmekne. Co jsem měl dělat? Odstrčil jsem ji, popadl meč… Naletěla na něj sama."
Visenna seděla mlčky, ruku měla na čele a jakoby v zamyšlení třela hadí čelenku.
"Visenno? Vyprávím, jak to bylo. Vím, že to byla žena, a je mi to hloupé, ale ať pojdu, jestli to byla obyčejná ženská. Sotva padla, okamžitě se proměnila. Omládla."
"Iluze," řekla Visenna v zamyšlení.
"Cože?"
"Nic," vstala a přistoupila k tělu v kapradí.
"Jen se podívej," postavil se Korin vedle ní. "Tahle ženská má postavu jako socha na palácové fontáně. A předtím byla shrbená a svraštělá jako hřbet stoleté krávy. Ať mě…"
"Korine," přerušila ho Visenna, "máš pevné nervy?"
