RECENZE: Wacky Wheels HD ukazují, jak je nostalgie ošidná věc

Jedna z legendárních her našeho mládí se dočkala nového grafického kabátku. Přesto je na ni smutný pohled.

Původní Wacky Wheels jsou bezesporu legendou, na níž vyrostla nemalá část našich dnešních čtenářů. Závody zvířátek na motokárách byly v podstatě nestydatou vykrádačkou klasických Mario Karts.

Medvěd Hari je asi nejlepší novinka HD verze.

Jenže zatímco konzoli Super NES u nás tehdy mělo jen pár nadšenců, sharewarovou verzi Wacky Wheels jste si mohli pořídit zdarma prakticky odkudkoli a právě odtud plyne původ extrémní popularity této hry u nás. Což jí samozřejmě nic neubírá na kvalitě, obzvláště ve dvou hráčích na rozdělené obrazovce šlo o fantastickou zábavu. HD verze, která kromě nijak úchvatné grafiky, několika tratí a jednoho zvířátka nenabízí nic navíc, ale nemilosrdně ukazuje, jak vyspěl nejen herní průmysl, ale i my samotní.

Když mi bylo nějakých 12 let, Apogee software pro mě byli bozi. Jejich logo znamenalo automatickou známku kvality a jistotu mnoha hodin skvělé zábavy. Ani mě příliš netrápilo, že u všech oblíbených her mám k dispozici jen první epizodu, která se distribuuje zdarma. I tak se dalo u her jako Major Stryker, Duke Nukem, Bio Menace, Cosmo’s Cosmic Adventure, Blake Stone... ...Crystal Caves, Raptor, a Commander Keen utopit moře času. Sharewarová verze Wacky Wheels obsahovala jen polovinu zvířátek, jeden šampionát o pěti tratích a dvě arény pro deathmatch. Ale ono to stačilo. Graficky to byla paráda, vše pěkně barevné a obzvláště jednotlivá zvířátka byla k sežrání. Nejvíc k srdci mi přirostl pelikán Peggles, jehož hlasité kvákání vytáčelo okolí k nepříčetnosti. Jen ten lov kachen v uzavřených arénách mě příliš nebavil.

Ani ten split screen pro dva hráče na jedné klávesnici už není taková zábava jako dříve.

Dnes je mi 33 a Wacky Wheels instaluji se zvláštní směsicí pocitů. Je mi jasné, že se dávné nadšení už nemůže opakovat, ale čistokrevná arkáda, v níž nepotřebujete tlačítko pro brzdu a dotěrné soupeře sestřelíte ostře nabroušeným ježečkem, mi přijde v dnešní překombinované době nesmírně lákavá.

HD verze není žádným remakem natož duchovním nástupcem, 22 let okolního herního vývoje se na ní nijak nepodepsalo a jedinou cílovou skupinou jsou nostalgičtí pamětníci. Ani ti však nedokážou dlouho přivírat oči nad spoustou nedomyšleností, nad nimiž už se dnes prostě nedá jen tak mávnout rukou.

Nová grafika je odporná a zcela postrádá roztomilost předlohy, jen paradoxně vytáhla spoustu problémů na světlo. Co mě vytáčí nejvíce, jsou prakticky neviditelné bariéry kolem trati, které naznačuje pouze jiná barva textury země a nijak nevystupují do prostoru. Ještě pár metrů před zatáčkou proto netušíte, jestli máte zahnout doleva, nebo doprava a tratě se musíte naučit zpaměti. Soupeři jezdí v chumlu po jediné optimální trase a hra neobsahuje tradiční „efekt gumového popruhu“, což znamená, že je budete předjíždět o kolo, nebo je naopak po chybce v úvodu závodu už nikdy nedostihnete. Ale nevadí, o singleplayeru Wacky Wheels nikdy nebyly.

Že by hra vypadala nějak výrazněji lépe než před dvaceti lety se říct nedá.

Tu pravou šťávu hra dostala až od doby, kdy jsme s kamarádem poprvé vyzkoušeli hrát proti sobě v módu rozdělené obrazovky. Okruhové závodění už rázem nebylo jen o naučeném projíždění zatáček, ale také o taktizování s nastraženými pastmi a kličkování před soupeřovou střelbou. Největší adrenalin ovšem přinesl deathmatchový mód jeden na jednoho. Nikdy nezapomenu na úvodní sprint k ultimatnímu plamenometu a rychlý úprk, když jste to nestihli jako první. Na schovávání se pod vodní hladinou, nevypočitatelný pohyb „červích“ bomb a pečlivé odpočítávání toho, kolik ježečků ještě soupeřovi zbývá. Vedle Worms to byla nejoblíbenější hra pro dva mého mládí.

Vysbírat všechny achievementy netrvá ani dvě hodiny. I tak se u hry stihnete nudit.

HD verze nabízí lokální multiplayer pro čtyři lidi, po síti pak teoreticky až pro osm. Prakticky se mi v průběhu týdne po vydání nepodařilo v herním lobby narazit na jediného živáčka, a tak jsem byl odsouzen jen na klasický splitscreen ve dvou. A po pravdě to bylo těžké zklamání.

Nejde ani tak o to, že je nová grafika nepřehledná a zmatečná, ani o to, že je zde nově veliký nedostatek munice. Hlavní problém je prostě v tom, že už jsme si zvykli na mnohem lepší hry. Mashed, Rollcage, Motorstorm, Twisted Metal nebo nedoceněný Split Second jsou jen namátkou vybrané hry, které dokázaly tento koncept vytěžit daleko lépe. A to jsem nikdy neměl konzoli od Nintenda, kde podobné hry doslova přehazují vidlemi.

Wacky Wheels jsou z dnešního pohledu pomalé, repetitivní a příliš jednoduché. Když k tomu připočtete hnusnou grafiku, nepochopitelný odklon od předlohy (odlišné vlastnosti zvířátek, nevybalancované power upy, chybějící „intro“) a technické problémy (trhání, pády aplikace), je jasné, že tohle dílo má jen vymačkat pár drobných od nekritických fanoušků.

Pokud nedokážete odolat náporu nostalgie, kupte si původní Wacky Wheels, které jsou na Steamu k mání za půlku. Na krátké zavzpomínání to bohatě stačí.

Jak vypadá původní hra

Wacky Wheels