PlayStation Vita to nemá zrovna jednoduché. Konzole do kapsy jsou vytlačovány mobilními telefony a ti nadšenci, kteří se ještě rozhodnou podobný „luxus“ pořídit, sahají buď po méně výkonném Nintendu 3DS, nebo vyčkávají na chystanou konzoli Switch od stejného výrobce. Sony boj s mobily a Nintendem vzdala zbytečně rychle a existenci Vity připomene v rámci svých konferencí jen zřídka.
Mě samotného k nákupu nepřesvědčila ani šťavnatá exkluzivita, ani portfolio dostupných her. To jsem si zjišťoval až dodatečně. Tím hlavním tahákem pro mě byla skutečnost, že na Vitě lze hrát spoustu titulů z éry prvního PlayStationu, handheldu Playstation Portable, plus hezkou řádku HD remaků z PlayStationu 2. Navíc se to všechno prodává za velmi sympatické ceny, které pravidelně padají v rámci masivních slevových akcí. Jak se Vitu dívám rok po jejím nákupu?
Rayman Origins
Shovel Knight
LittleBigPlanet Vita
Domovina skákaček
PlayStation Vita se brzy ukázala být perfektním zařízením na hraní klasických skákaček, chcete-li plošinovek. Moje volba padla na hry Rayman Origins, Rogue Legacy a Shovel Knight. Zatímco Rayman nadchnul parádní HD grafikou, další zmíněné hry v pixelové retro grafice zase bavily díky skvělému ovládání. Raymana jsem měl možnost vyzkoušet i na PC, Shovel Knighta a Rogue Legacy také na PlayStationu 4. Můžu přitom s klidným svědomím potvrdit, že na Vitě se mi hrály suverénně nejlépe.
Samozřejmě jsem si nemohl nechat ujít ani exkluzivní tituly, které Sony propagovala brzy po uvedení Vity na trh. Uncharted: Golden Abyss je asi nejhorší hra, kterou jsem za ten rok na Vitě dokázal dohrát. Oproti svým slavným sourozencům je výrazně horší ve všech ohledech a vlastně nabízí jen střílení a šplhání bez jakýchkoliv zajímavých momentů.
Uncharted: Golden Abyss
Jediné pozitivum, které mi utkvělo v paměti, bylo luštění hádanky za použití světla. Hlavní hrdina potřeboval odkrýt skrytou informaci na staré listině, a to tak, že ji vystaví ostrému světlu. Od hráče bylo vyžadováno, aby přiblížil konzoli například k rozsvícené žárovce, což zaznamenala zadní kamerka, která potřebná data odeslala přímo do hry. Na listině ve hře se pak objevila indicie potřebná k postupu hrou. Paráda.
Kdykoliv některá hra podobným způsobem využívala možnosti konzole, zážitek z hraní jako by se násobil. Bohužel titulů, které by možnosti Vity naplno využívaly, není mnoho. Skvělá byla LittleBigPlanet Vita, kde jsem při hraní často používal jak přední, tak zadní dotykový displej, nebo pohybový senzor konzole. Tou zdaleka největší peckou však byla nenápadná hra jménem Tearaway.
Tearaway
Tearaway a Persona 4: Golden
Tearaway je na první pohled klasická 3D skákačka od tvůrců LittleBigPlanet. Celý svět hry se všemi obyvateli je jakoby vystřižený z barevných papírů, se kterými jste si možná hráli jako děti. Hra ždímá z hardwaru Vity naprosté maximum, a dokonale se jí daří strhnout bariéru mezi hráčem a herním světem.
Vaším úkolem je dovést postavičku ke slunci, v kterém vidíte sami sebe. Na cestě narazíte kupříkladu na jelena, který vás poprosí o nový kožich. Abyste mu jej obstarali, je třeba Vitou něco vyfotit, čímž se vytvoří speciální textura. Ta je poté aplikována na všechny jeleny ve hře. Osobně jsem dilema vyřešil tak, že jsem si v reálu zavolal psa a nic netušícímu donátorovi vyfotil kožich. Jeleni byli nadšení.
Parádní byl i moment, kdy vás hra poprosí o nahrání nějakého strašidelného zvuku, kterým vás pak budou děsit všichni strašáci ve hře. Stačí třeba jen do mikrofonu zachrochat a je vymalováno. Podobných originálních nápadů je tu spousta. Hru přitom ovládáte chvíli klasicky, jindy pomocí touchpadů nebo třeba nakláněním konzole ze strany na stranu. Tearaway na Vitě je pro mě jednou z nejvíce nedoceněných her, na které jsem měl to štěstí za svou hráčskou kariéru narazit.
Persona 4: Golden
Druhou peckou pak pro mě byla japonská hra na hrdiny Persona 4: Golden, dostupná původně na PlayStation 2. Jelikož jsem žádnou z jejích předchůdkyň nehrál a orientoval jsem se pouze podle pochvalných recenzí pasující ji na nejlepší hru dostupnou pro Vitu, nebyl jsem si vůbec jistý, co mám od Persony čekat. Výsledek mě nadchnul. Hra je vlastně simulátorem středoškoláka, který kromě trávení času s ostatními studenty, studií a brigád podniká se svými přáteli výpravy do několikapatrových dungeonů, v nichž se v rámci tahových soubojů potýká s bizarními protivníky.
A že to jsou bitvy! Ty nejtěžší zaberou klidně i půl hodiny a díky nutnosti myslet v předstihu připomenou šachové partie. K tomu se hra pyšní fantasticky napsanými postavami, které budete po pár hodinách považovat za vlastní přátele. Po padesáti hodinách, které jsem s Personou dosud strávil, budu podle všeho tak v půli hry. Vita je přitom na japonské hry na hrdiny hodně bohaté zařízení.
A to mě ještě čekají hry jako Danganronpa, Legend of Heroes, Zero Escape a mnoho dalších. A paradoxně vůbec poprvé si zahraji klasiky Grim Fandango nebo Day of the Tentacle.
Tekken
Klonoa: Door to Phantomile
Golden Axe
Retro hraní a Remote Play
Pak je tu samozřejmě ještě ten důvod, proč jsem si Vitu pořizoval na prvním místě. Mezi hry, které jsem si na ní za ten rok zahrál, patří původní Metal Gear Solid, Final Fantasy V, Klonoa: Door to Phantomile, Tekken nebo kolekce klasik ze staré Segy Mega Drive. Mezi nimi nechybí Golden Axe, Sonic nebo Shinobi. Vita toho v tomto ohledu nabízí spoustu.
Jsou tu však dvě ALE. Jednak hry nejsou jakkoliv remasterované, takže obraz nezaplňuje celou herní obrazovku. Pokud vám to nevyhovuje, je možné si jej roztáhnout, tím však dojde k deformaci zobrazení. U některých her podobné roztažení vadí více, u některých méně, osobně jsem preferoval menší displej. Druhou komplikaci představuje absence tlačítek L2 a R2. Jejich funkce jsou přiřazeny dvěma místům na zadním touchpadu či dotykové obrazovce. Je to samozřejmě nemotornější, ale pracovat se s tím dá. Oproti hraní na telefonu se Vita ovládá pohádkově.
Na výběr je každopádně ohromná spousta titulů a za sebe můžu říct, že kdyby na Vitu nevycházely opravdu žádné nové hry (což není pravda), ani by mi to tolik nevadilo.
Final Fantasy V
Metal Gear Solid
K tomu tu je funkce Remote Play, díky které lze na Vitě streamovat hry z vaší PlayStation 4, a to buď přes domácí wi-fi, nebo internet. Wi-fi je v tomto ohledu samozřejmě mnohem spolehlivější. Obraz se sice nemůže rovnat tomu, co vidíte na kvalitní televizi a k chybějícím tlačítkům přibyly L3 a R3, přesto mě kvalita Remote Play překvapila. Osobně se k ní uchyluji v případě her, které už mám dostatečně „nakoukány“ nebo u kterých nepatří vizuální stránka mezi ty hlavní přednosti. Zatím největším oblíbencem je pro mě v tomto ohledu třetí Diablo.
Výběr z PS klasik hratelných na PlayStationu VitaFinal Fantasy I - X Final Fantasy Tactics Vagrant Story Persona I - IV Spyro The Dragon Trilogy Blood Omen: Legacy of Kain Legacy of Kain: Soul Reaver Castlevania: Symphony of the Night Syphon Filter I, III Suikoden I, II Crash Bandicoot I - III Silent Hill Metal Gear Solid I - III Destruction Derby Street Fighter Alpha 2 Tekken I, II Ridge Racer (i RR Type4) Resident Evil I, III Cool Boarders I, II Twisted Metal Tomb Raider I - V The Ratchet & Clank Trilogy God of War I, II, Chains of Olympus, Ghost of Sparta Jak and Dexter Trilogy The Sly Trilogy |
PlayStation Vita je zkrátka krutě nedoceněným zařízením. Kupříkladu stávající portfolio jasně ukazuje, že předělávky dalších PS2 her by se na ní hodily daleko více, než na moderní PlayStation 4, kde se porty mezi novým materiálem ztrácí.
Dva dotykové displeje, kamery, pohybový senzor a mikrofon na Vitě zůstaly trestuhodně nevyužívanými doplňky, jejichž potenciál je přitom obrovský. Přesto se pro mě Vita stala nerozlučným společníkem, který mi dovoluje hrát plno skvělých her. Ať už to jsou japonské hry na hrdiny, klasické skákačky, milované retro nebo hraní her skrze Remote Play. Na nedostatek herního materiálu si v případě Vity stěžovat prostě nelze.
