Při pročítání diskusních fór na internetu má člověk občas pocit, jako by se lidé nebáli ničeho více než politické korektnosti. Když přijde řeč na rasovou problematiku na druhém konci světa, každý cítí potřebu se vůči novým trendům jasně vymezit. Videohra Custer’s Revenge z roku 1982 proto může být ideální připomínkou toho, že naprostý nedostatek empatie a respektu není něčím, co bychom měli zrovna oslavovat.
Společnost Mystique poutala i sloganem When you score... you score.
I když byla počátkem 80. let počítačová grafika jen schematická, napadlo tehdy pány Stuarta Kestena a Joela Martina, že na trhu videoher chybí nabídka pro dospělé. Založili proto společnost American Multiple Industries (AMI) a spojili síly s filmovým studiem CCC, které vydávalo už tehdy zavedenou pornografickou sérií Swedish Erotica. Ta kupodivu neměla se Švédskem (ani stejnojmennou rockovou kapelou) nic společného a svým názvem chtěla jen vzbudit pocit exotiky. Zajímavá ovšem byla i tím, že pro ni po konci své hollywoodské kariéry několik porno snímků natočil i „nejhorší režisér v historii“ Ed Wood.
Výsledkem spolupráce mezi AMI a CCC byla značka Mystique, jejíž plány byly nesmírně ambiciózní, v tiskových prohlášeních dokonce slibovala dodat každý měsíc jednu novou hru.
První z nich byla Bachelor Party, jednoduchá variace na známý Breakout!, jen v ní místo zdí a kuliček figurovaly nahé ženy a panáček s erekcí. Hráčovým úkolem bylo odrážet ho po hrací ploše tak dlouho, než se všech žen dotkl, což podle manuálu mělo simulovat sex.
O nic nápaditější, ovšem o poznání vulgárnější byl druhý titul Beat ‚Em & Eat ‚Em. V této variaci na známé „Nu Pagadi“ hráč ovládal dvě ženy, které do úst zachytávaly padající sperma od onanisty pobíhajícího po střeše. Jenže ani tato hra veřejnost příliš nezaujala, a tak programátoři z Mystique vytáhli z rukávu těžší kalibr.
Custer‘s Revenge vyvolala obrovský rozruch, ještě než vůbec stihla oficiálně vyjít. Autoři měli původně v plánu hru představit veřejnosti během výstavy National Music Sound & Video Show, která se konala 14. října roku 1982 v newyorském hotelu Hilton. Několik dnů předtím však pro vybrané novináře připravili tiskovou konferenci v jednom z nočních klubů, odkud se na veřejnost dostaly první obrázky. Už ty pak stačily k tomu, aby se následující den na ulicích sešly stovky protestujících.
Jestli se indiánka usmívá, jak říkali autoři hry, nebo křičí strachy, záleží jen na vaší fantazii.
Hlavním hrdinou hry byl totiž americký generál George Armstrong Custer, který ve druhé polovině 19. století nechvalně proslul tvrdým postupem proti domorodým Indiánům. Na jeho přímý rozkaz došlo k popravě více než stovky neozbrojených Čejenů včetně žen a dětí. Veřejnost ho však zná spíše z romantizovaných příběhů jakožto účastníka slavné bitvy u Little Big Hornu, kde padl spolu se všemi svými muži.
Ve hře se však těší plnému zdraví, což dokazuje jeho monumentální několikapixelová erekce, kterou se snaží obšťastnit ke kůlu přivázanou indiánku. Jediné, co mu v tom brání, je déšť šípů, jimž se hráči při honbě za co nejlepším skóre musí vyhýbat.
Proti hře se okamžitě ohradilo několik organizací, ať už těch feministických nebo zastupující původní domorodé obyvatele. Kestenovi, který v té době zastával funkci tiskového mluvčího, rychle došlo, že to se snahou pobouřit nejspíše přehnal, a tak se v následujících rozhovorech vyjadřoval co nejopatrněji.
„Je to jen zábava. Ti malí panáčci rozhodně nepodněcují násilí na ženách. Jediné, co by snad mohlo být vykládáno jako násilí, je přivázání indiánské dívky ke kůlu a snaha ji uchvátit. Ale on ji přece ani neuhodí,“ bránil poněkud absurdním způsobem svou hru v rozhovoru pro ženský časopis Ms. „Není tam žádné násilí ani pohlavní choroby, máme na mysli jen zábavu,“ zdůraznil časopisu Video Game a reportérky feministického magazínu se zase snažil uklidnit tím, že indiánce se Custerova snaha líbí, protože se u toho usmívá. Dokonce se i přiznal, že nemá problém hru pustit i svému jedenáctiletému synovi. A proč že se tedy hra jmenuje Custerova pomsta (revenge)? To je jednoduché, Pomsta je prý indiánčino jméno, a tak je už z názvu hry patrné, že spolu ti dva mají láskyplný vztah.
Hra vycházela ve speciální decentní krabičce vybavené zámečkem, aby se k ní nedostaly děti.
O tom, že jde jen o laciné výmluvy, svědčí mimo jiné i původní tiskové materiály zveřejněné reportérkou magazínu Kotaku Kate Willærteovou, ve kterých se explicitně píše, že hráči dostanou konečně šanci vyrovnat si s indiány účty. Mnohem věrohodněji proto vyznívá Kestenovo vyjádření z doby, kdy už Mystique čelili několika žalobám. Tehdy se přiznal, že už do hry investoval tolik peněz, že si její stažení z trhu nemůže dovolit.
Situace se dokonce vyhrotila natolik, že někdo zaútočil na sídlo společnosti, a vydavatelé si proto museli najmout ochranku. Jak už ovšem v podobných případech bývá zvykem, negativní publicita se vyplatila. Navzdory vyšší ceně kupovali lidé hru oproti běžným hrám té doby jako splašení a Custer’s Revenge se nakonec prodalo 75 000 kusů, což byl tehdy jednoznačný úspěch.
V novém tisíciletí hra dostala i fanouškovský remake.
Pod značkou Mystique vyšly ještě další tři tituly . Kromě toho, že vycházely ve speciální krabičce na klíček, aby se ke hře náhodou nedostaly děti, byly zajímavé i tím, že byly k dispozici v mužské i ženské variantě. Například v úvodu zmíněná Beat ‚Em & Eat ‚Em vyšla později i jako Philly Flasher, ve které vězňové s erekcí zachytávali kapající mateřské mléko.
Historie AMI ovšem není dlouhá. Společnost se stala obětí krachu videoherního průmyslu (viz náš článek) a svůj provoz ukončila po necelém roce své existence. Samotný Custer‘s Revenge pak pravidelně figuruje v žebříčcích nejhorších her všech dob, přesto se v novém tisíciletí na internetu objevil flashový remaster.
