RECENZE: V průměrné gangsterce As Dusk Falls se hodně mluví, ale nic neříká

Více než interaktivním filmem je As Dusk Falls vizuální novelou. Zajímavá zápletka o nepovedeném loupežném přepadení bohužel nijak negraduje, naopak se postupně mění v užvaněnou nudu, laciné technické zpracování pak celkovou bídu jen podtrhává. Ani zařazení do předplatného Games Pass není dostatečným důvodem k vyzkoušení.

Tzv. „tvrdé jádro“ fanoušků videoher interaktivními filmy vždy tak trochu pohrdalo. Problémem je především to, že v nich hráč není hlavní hybatel dění na obrazovce, ale jen může vybírat z několika autory předpřipravených možností.

Blíže než hrám od Quanticu má As Dusk Falls k japonským vizuálním novelám.

Ze stejných důvodů jsou ovšem podobné hry populární mezi širokou veřejností, pro kterou je pouhý fakt, že vůbec nějak může ovlivňovat dění na obrazovce, obrovským pokrokem oproti klasickému pasivnímu sledování televizní obrazovky. Této skutečnosti jsou si moc dobře vědomí například v Netflixu, který do své vznikající „interaktivní“ divize investuje poslední dobou obrovské peníze. Jak by taková spolupráce jednou mohla vypadat, jsme viděli v jednom z dílů populárního seriálu Black Mirror, dnes recenzovaný At the Dawn je pak takovou chudší variantou.

Podepsaná je pod ním Caroline Marchalová, bývalá scenáristka slavného studia Quantic Dream, kde spolupracovala na těch největších hitech, jakými jsou třeba Fahrenheit, Heavy Rain nebo Beyond: Two Souls. Na rozdíl od nich si ovšem tentokrát nemohla dovolit luxus obrovského rozpočtu a i když nad hrou drží ochranou ruku Microsoft (díky němuž je také zároveň hra od prvního dne na xboxech i PC k dispozici v rámci předplatného Game Pass), má spíše atributy nezávislé produkce.

Největší výzvou, kterou hra nabízí, je nutnost zmáčknout správné tlačítko ve správný čas.

Obzvláště je to vidět na jejím technologickém zpracování. As Dusk Falls možná na obrázcích vypadá relativně slušně, alespoň tedy pro lidi zvyklé na nezřízené používání instagramových filtrů, v reálu je ovšem výsledný dojem prachbídný. Hra totiž není ničím víc víc než jen sérii statických obrázků a daleko blíže než k výše zmíněným hitům má k japonským vizuálním novelám (viz náš článek).

V praxi tak nikdy nedostanete možnost napřímo ovládat ani jednu z postav a kromě občasného rozhodování tu tak maximálně budete mačkat tlačítka podle toho, jak vyskakují na obrazovce. Dokonce k tomu ani nebudete potřebovat gamepad, pomocí speciální aplikace jde „mačkat“ potřebná tlačítka i skrze mobilní telefon. Pokud se navíc sejde u televize více lidí najednou, mohou o jednotlivých volbách hlasovat.

I tak je to na dnešní poměry strašně málo. Nejen výše zmíněné hry od Quanticů, ale i od Supermassive Games (The Dark Anthology, naposledy The Quarry), Telltale (The Walking Dead a mnohé další) nebo ostatně i nedávný nešťastný Vampire: The Masquerade Swansong (naše recenze) dokázaly tempo vyprávění přizpůsobit individuálním potřebám hráčů a dát jim (samozřejmě jen zcela iluzorní) pocit, že jsou to právě oni, kdo má v ruce tempo vyprávění příběhu.

Na obrázcích vypadá hra celkem fajn, v praxi ovšem není o nic dynamičtější.

Ale budiž, pokud by na odiv dávaný „nezávislý“ původ znamenal, že dostanou autoři prostor na to vyprávět jinak nevídaný příběh, tak by to bylo fajn. Hra je stejně tak odporná, že mainstreamové publikum stejně nemá šanci nikdy oslovit. Otevřel se tu tedy prostor pro dosud hrami nezpracovávaná témata…

Jenže bohužel i v tomto případě As Dusk Falls zklamává. Na začátku sice autoři vystaví extrémní situaci, když se parta gangsterů na útěku před zákonem po tarantinovsku schová v malém motelu, kde si vezme nahodilé hosty jako rukojmí. Jenže místo aby celá zápletka postupně gradovala, přichází zásadní střih, a my o deset let později sledujeme následky nepovedeného zločinu v podobě traumat hrstky přeživších, mezi kterými se děj hry nahodile přepíná.

Jsem asi ten poslední na světě, kdo by říkal, že by videohry nutně musely být akční a že by se z posttraumatických emocí nedala vykřesat slušná zápletka, ovšem v tomto případě tomu tak rozhodně není. A to především vinou mizerného scénáře.

Až na vzácné výjimky všechny zúčastněné postavy automaticky přijímají role obětí, ani jedna z nich ovšem nepůsobí natolik přesvědčivě, aby vám na jejím osudu záleželo. Domnívám se, že hlavním motivem příběhu je snaha ukázat, že pouhé přežití extrémní situace není samo o sobě žádným vítězstvím a že i pouhé pokračování v žití může náročným úkolem. Jenže kvůli mizerně napsaným a zahraným postavám to celé nefunguje.

K čemu je možnost volby a bohaté větvení příběhu, když se často ani s jednou z nabízených variant nejde ztotožnit? Několikrát jsem byl postaven před naprosto absurdní volbu, kdy se mi všechny varianty bytostně příčily. V potřebě nutnosti vybudování nějakého toho dramatického momentu všichni zúčastnění ženou i ty nejmenší konflikty do zbytečných extrému, neustále přepínající děj pak působí jako laciná manýra, která jen narušuje tok vyprávění.

Mám pro tento žánr slabost a odpustím mnohé, ale As Dusk Falls selhává v tom naprosto zásadním. Neodkáže nabídnout postavu, které by šlo držet palce a ve výsledku není ničím jiným než užvaněnou nudou. V kombinaci s příšerným technickým zpracováním jde o hru, kterou nelze doporučit ani v rámci předplatného Game Pass. Těch pár cool country písní použitých pro zprostředkování atmosféry amerického zapadákova už bohužel celkový dojem nezachrání.