Slavná série Age of Empires si pro své „déeskové“ díly bohudíky nevybrala bahnitou cestu otrockého převodu realtimových PC hitů na handheld. A už premiérový The Age of Kings díky svébytně kvalitní tahové hratelnosti právem zabodoval. Pokračování tak bylo jen otázkou času.
Naše „Mytologie“ nesou značku Griptonite Games, ovšem vývoj proběhl opět ve spolupráci s designéry z Ensemble Studios. Ať už bylo rozvržení tvůrčích rolí jakékoli, na výsledku je znát, že všichni přesně věděli, co dělají: od chvíle, kdy se hra objeví na displeji, rázně si říká o pozornost a respekt.
Pokročilé úrovně jsou na několik hodin.
Hudba je sice kolovrátek, ale od samého začátku perfektně navozuje atmosféru: mísí 
heroicky bojové motivy s nostalgií zmizelých civilizací. Grafika ví o limitech platformy a nesnaží se o realismus za každou cenu. Přesto je plná sympatických detailů a celkově dále než předchozí díl.
Animace lze v menu vypnout, ale nejspíš to neuděláte. Už proto, že je stejně můžete kdykoli odkliknout. Faktem je, že výjevy opakující se stále dokola už člověk později přeskakuje, neboť pokročilé mise jsou i bez nich časově náročné. Nicméně než se pohled na zápolící postavičky okouká, chvíli to zabere.
Dočkáme se i dialogů a různých informačních textů, tradičně oživovaných statickými tvářemi – nic, co by zvedalo z křesla, ale opět ukázka precizního a snad i s nadšením provozovaného řemesla. Třeba u takového dívčího orákula se až vynořují myšlenky na filmovou „Třístovku“ a na to, jaký prima džob asi bylo šéfovat sboru -náctiletých věštkyň.
Mimochodem, zmíněné orákulum se zavázanýma očima je mimořádně příjemným a duchaplným uchopením oné obvykle nemilé herní části zvané tutoriál. Účast na něm ostatně není povinná – ba co víc: ani nezbytně nutná, byť jde o tahovou strategii s ne úplně triviální mírou komplexnosti. Vše je ale tak jasné a srozumitelné, že i ten, kdo je v žánru nováčkem a ještě navíc nerad louská výukové texty, přirozeným během věcí pochopí, co se po něm chce.
Nároky na hráče tedy rostou velmi přijatelnou křivkou a novinky přibývají přirozeně působícím tempem. Rovněž ovládání stylusem dopadlo dosti dobře. Neříkáme výborně, protože vyhmátnout v nakupeném davu na izometrickém bojišti vždy toho správného borce se neobejde bez opakovaných pokusů. Lze si ovšem vypomoci směrovým křížem a navíc své úmysly s postavou smíte brát až do posledního okamžiku zpět, takže v tom se omylu prakticky nedopustíte. Pozor však na ukončování dne, tedy tahu – každý bývá cenný a nechtěný klik na tuto nevratnou volbu zamrzí.
Obtížnost je jedna společná pro všechny, což je řešení, které máme rádi, protože jednoduše není na vybranou a člověk se chtě nechtě musí dát na hrdinskou dráhu. A usínat s tím, že jsme vybojovali heroický boj, je přece milé, ne? Nicméně, jak již bylo řečeno, tuhne to pomalu a první drsná mise přijde v podstatě přesně v okamžiku, kdy 
si začínáte říkat, že je to sice celé moc hezké, ale mohlo to být těžší.
No – a pak už si to nejspíš říkat nebudete. Pokročilé úrovně jsou na několik hodin, postup však můžete ukládat kdykoli, takže pohoda. Pokud však třeba podceníte přízeň bohů a nebudete svou civilizaci rozvíjet, může se snadno stát, že u jediné bitvy nestrávíte zmíněných pár hodin, nýbrž půl dne, než pochopíte, že je boj proti vyvinutému soupeři ztracený.
Proč jsou lvi skvělí na boření budov? Protože to nejsou lvi, ale Sfingy, přece.
A naopak: od okamžiku, kdy už je jasné, že se štěstěna definitivně přiklonila na vaši 
stranu, vás nezřídka čeká další hodina i víc, než slábnoucího protivníka utlučete. Bohužel to není tím, že by byla umělá inteligence tak dobrá, jako spíš designem misí. Jestliže s hrstkou statečných a pár základními budovami stojíte proti rozvinutému průmyslu soupeře, je to prostě těžké, i kdyby byla AI úplně tupá. A ona ke všemu úplně tupá není – spíš řekněme: standardně handheldová.
To znamená, že na straně nepřítele vidíte spoustu důvěrně známých úletů. Jeho vojáci se vrhají do předem prohraných soubojů, kde odevzdají krk, zatímco vás jen škrábnou. Jeho kněží léčí halabala, koho je zrovna napadne, a kolikrát se jen tak promenádují a nechce se jim léčit vůbec. Jeho figury obecně provádějí mnohdy zcela nelogické tahy, ale aspoň si můžete namlouvat, že z vašeho umu propadl panice. Byť to není žádná sláva, nelze mluvit ani o nějaké tragédii – a díky výše 
popsaným handicapovým zadáním se zapotíte i tak. Kdyby procesor válčil rozumně, nejspíš bychom si moc nezahráli.
Co se týče bojového systému, jeho základem jsou, jak jinak, kámen-nůžky-papír. Druhů jednotek je však hodně a pamatovat si všechny vztahy není úplně samozřejmé. Proto na horním displeji vidíte vždy před soubojem malou, poeticky zamlženou nápovědu. Když si zvyknete na její úskalí, bývá i nápomocná.
Úskalími míníme, že třeba věštba „oba utrpí zranění, oba přežijí“ mnohdy znamená, že vy odeberete soupeři 6 HP a on vám 36. Nad vlastnostmi jednotek pak doporučujeme moc nehloubat a radši je pořádně nabiflovat. Proč jsou lvi skvělí na boření budov? No protože to nejsou lvi, ale Sfingy, přece. Magičtí tvorové – a basta.
Zadarmo však ani magické zvíře omítku nehrabe, takže potřebujete zlato – hodně zlata, celé zlaté doly. A jídlo, pročež se jde farmařit. Též náboženství neradno opomíjet, přízeň bohů se hodí. Ani to ale nestačí, dále je nezbytně nutné dbát v rostoucích sídlech na technický výzkum a na celkový rozvoj civilizace – a na ten právě potřebujete onu božskou přízeň.
Nejenže si tak dopomůžete k úctyhodnému množství vychytávek, od kšeftíků s obilím po umělé přírodní katastrofy, ale pokrok v hierarchii „věků“ zajistí, že pak za tytéž peníze vyšlete do pole daleko silnější jednotky, což bývá pro úspěch esenciální. Pokud v tomto směru zaostanete, nedohání se to lehce.
| Nihil novum sub sole |
| Po středověkém Age of Kings zaměření tohoto dílu na mytologii možná někoho překvapí, nicméně Ensemble Studios už v roce 2002 vydali podobně pojatý spin-off své slavné série: Age of Mythology. Tehdy šlo, stejně jako u klasických AoE, opět o počítačovou, realtimovou záležitost, přesto nelze přehlédnout řadu styčných bodů – například zastoupení stejných tří mytologických okruhů: řeckého, egyptského a severského. Jednotlivé kampaně však nestály samostatně, nýbrž byly propojeny příběhem Atlantiďana Arkantose, snažícího se získat Poseidónův trojzubec a pomoci své domovině. Podobně titul pro NDS zjednodušil i další detaily: například trvá honba za zlatem, jídlem a přízní bohů, ale není už třeba těžit dřevo. Podstatné prvky však zůstaly tytéž, počínaje budováním staveb kolem „městských center“, přes mýtické jednotky, hrdiny a zásahy bohů až k postupu „věky“ jednotlivých civilizací. Prostě, jak to říkával ten Šalamoun. |
Nadpřirozené bytosti, jimiž se titul vskutku hemží, pak bere hráč brzy bez mrknutí oka – v jiných hrách jsou létající droni, tady Egypťané používají bojové Fénixe, ale efekt je stejný, včetně periodického obnovování živého „stroje“ na základně.
Velkým kladem hry je její specifická atmosféra, protože koneckonců mytologie skutečně souvisí s kořeny lidské civilizace. Zase si ale nenamlouvejme, že by šlo hru použít jako pomůcku do školy. Tvůrci zacházejí s mýty volněji než autor Ferdy Mravence s entomologií – ovšem zaujmout se jim daří.
Ani zajímavé kulisy však nepřekryjí jeden zásadní problém. V okamžiku, kdy se do toho nejlépe dostanete a vysloveně se těšíte na další misi, kampaň skončí. Sice vás pak čekají další dvě, ale každá je samostatná a „příběh“ jede od začátku. Což je 
hrubé rozčarování. Levely sice nejsou krátké, avšak děj, prezentovaný jen v úvodu mise, se ani nestačí rozvinout. Ke všemu padlé hrdiny oživujete na základnách, takže vám na jejich osudu nezáleží.
Ve výsledku je tak singl pouhou sbírkou abstraktních bitev, jejichž lepidlo nedokáže hráče vtáhnout a vyvolat pocit něčeho památného. Totéž v bledě modrém platí o Skirmishi a Scénářích, které však opět o něco prodlužují životnost titulu. Na protažení mozku to stačí bohatě, nicméně hra jednoho hráče je o „zahrát a zapomenout“. A to je škoda.
Komu by výkon umělé inteligence opravdu nestačil, má vždy možnost spravit si chuť multiplayerem, kde jsou k dispozici lokální i online módy. Až čtyři hráči si zahrají s jediným přístrojem, dva hráči mohou válčit se dvěma konzolemi a jednou cartridgí, a 
s kompletní výbavou si opět užije izometrického masakru čtveřice mohovitých borců. Mapy se postupně odemykají a na jejich nedostatek si opravdu nelze stěžovat. Tím méně na délku partie, která při vyrovnaných schopnostech soupeřů ještě zdatně bobtná.
Co si tedy se hrou počít? Singl je kombinací vypilované tahové hratelnosti a nudného příběhového rámce. Multiplayer vydrží daleko déle. Zajímá-li vás tudíž přednostně hra více hráčů, jde o jasnou volbu. Dáváte-li přednost osamělé řežbě, zpočátku se zabavíte skvěle, ale později hrozí, že nadšení prudce opadne. Přesto jde o dobrou volbu a prevenci proti odumírání mozkových buněk. Lepší než luštit křížovky.
