A už je tu máme zase! Tentokrát ovšem nepřiletěli z jiné planety, ani z paralelního světa, pro dnešek se vymknul kontrole jeden z mnoha výzkumných projektů. Věc se dostala do situace, kdy výzkumná bio-laboratoř neodpovídá a všude kolem komplexu se rozlezla tlupa agresivních mutantů. Váš šéf měl jen dvě volby – shodit na oblast nukleární bombu, nebo – a teď se podržte – zvednout telefon a cinknout vám. Zvolil si druhou možnost. Rychle vám vysvětlil, že mutanti představují zlo a nebezpečí a proto byste je měli rychle eliminovat. Samozřejmě nechybí něco nutných průpovídek a rad od cesty, aby se zachovala správná atmosféra, že to sice vypadá dost špatně, ale vlastně se nic mimořádného neděje. Napadá mě jediné slovo – stupidní. Na druhou stranu i z obrázků čiší snaha o comicsové zpracování, což vrhá nemastnou neslanou zápletku do mnohem lepšího světla, poněvadž sami tvůrci asi chtěli, aby taková byla. Dost ale řečí o příběhu, ten se stejně asi vymýšlel až jako poslední, důležitější je, co nám daný žánr nabízí.
Dle popisu se nemůže jednat o nic jiného, než o střílecí 2D akci – tedy žánr typický pro GameBoye. Úvodním intro obrázkům musím přiznat jejich celkovou vyvedenost a mnohem větší barevnost, která celkově kontrastuje s pobledlostí barev přímo ve hře. Ale opět jenom někde. Některá prostředí, třeba hned počáteční venkovní, nevypadají vůbec špatně, oproti tomu komplex továrny budí dojem, že docházejí baterky. A přece se nesetkáváme pouze s jednou barvou vybarvenými plochami, ani přechody, ale titěrnou a věřím že i o něco pracnější grafikou, zejména různorodými zdmi, podlahami a dalšími výtvarnými prvky. Tedy i přes jistou nevýraznost si vizuální část zachovává svůj osobitý ráz, jenž vás bude provázet kompletně celou hrou.
Již s první úrovní snadno zjistíme, že Alienators zůstává herními atributy věrný původním arkádám, avšak drobné nuance v ovládání od normálu dělají hru zase trochu jinou. V prvním okamžiku přišel nezvyk – odchován a uchlácholen poslední generací těch nejprimitivnějších akcí jsem se musel znovu učit, že když chci zastřelit mutanta-žížalu, musím nejdřív pokleknout a teprve pak lze spustit palbu. Ta zrada tkvěla v tom, že pokleknutí je definováno jaksi natvrdo, což znamená, že potom musím s postavou znovu vstát, jinak se pohybuje v jakémsi plíživém módu. Zbytek se urovnává k normálu, který určitě znáte z desítek obdobných her – tj. chodíte sem a tam a střílíte úplně po všem, co se hýbe. V tomto případě mutanty – ti vypadají jako dávno vyhynulí dinosauři, někteří třebas i létají, jiní se plíží po zemi jako žížaly. K dalším akrobatickým dovednostem našeho reka patří ručkování – to když se pod vámi rozléhá jezírko s kyselinou – a jedna příjemná vychytávka s možnou střelbou na žebříku. Mnoho her nám vstupem na žebřík odepře možnost bránit se, avšak Alienators ne, což chválím. Naopak skákání s postavou mi přijde hrozně citlivé, protože než si naň uvyknete, může být problémem vyskočení i na malou vyvýšeninu. Alespoň podle své zkušenosti jsem pořád skákal za.
Vlastní hra – a říkám to bez okolků a rovnou – mi brzo přišla nudná. Příliš stagnuje. Všechno se děje hrozně pozvolna a vlastní střílení do mutantů není dostatečně efektní, aby to vystačilo na celou hru. Když totiž vystřelíte z blasteru, zrůda se nerozletí na tisíc mrňavých krvavých částeček, ale zmizí coby dezintegrovaná hrouda hmoty. Neříkám, že pouze chodíte ze začátku jedné strany na konec, přesto dílčí úkoly mnohdy bývají ještě mnohem více zdržující a celkově spíš zpomalují tempo.
Například v úvodu hledáte vstupní čipovou kartu, která se trochu nelogicky vyskytuje na střeše jakési budky, strážnice. Po vstupu do továrny jakoby hledáte vzorky, nicméně herní úkol zní: zapni generátor a u východu bude šťáva ve výtahu do další úrovně. Jindy zase hledáte porůznu roztroušená info CD... Za sebe přiznávám, že s každou další pokořenou úrovní se vytrácela síla, jež by mě nutila hrát dál.
Ale abych jen nehanil, ještě jeden nápad se mi zamlouval – mutanti v podobě žížalo-červa občas lezou po stropech, na který vy, pokud se nepodíváte jakoby nahoru, nevidíte. Jaké to překvapení může přijít, když se jen tak zastavíte a najednou vám na hlavě přistane nepříjemnost. Když běžíte, nic se obvykle nestane a možnost střílet do vzduchu by měla vše vyřešit. Na houfy nepřátel, či tuhé kousky, se zase hodí bomby – a dobrá zpráva zní, že lékárny a všechno, co se dá sebrat, se časem obnovuje. A teď ta špatná – nepřátelé podléhají obnově také a to mnohdy v naprosto zoufalých intervalech. Například jsem se pohyboval po plošině, vyskočil na vyšší, sebral bomby a seskočil zpět dolů - kdo mě tam nepřivítal – mutant. Sakra, co tohle je? Ke všemu tomu hraje taková rychlejší hudba s prvky vítězství... zkrátím to, pokud měli mutanti vzbuzovat hrůzu, nepodařilo se, ani jednou se nejspíš neleknete, spíše je začnete považovat za obtížný hmyz. Souhrnem: Alienators není v žádném případě špatnou hrou, vlastně ani obtížnou, jenom po nějaké době upadne do okovů stereotypu. Výsledek: pouze pro zanícené fanoušky žánru, ostatním bych doporučil poohlédnout se po lepších kouscích. Třeba Lilo & Stitch stojí za úvahu.
| Alienators: Evolution Continues | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
