Je jen málo legend, které se odnepaměti těší větší oblibě než staroanglický příběh o udatnosti rytířů kulatého stolu, o meči síly, Svatém grálu, proradnosti ďábelské Morgany la Fey nebo nevěře královské chotě Guinevry. Bohužel je také jen málo legend, které byly v průběhu dějin tolik zprzněny knižními, filmovými i herními díly nejrůznější kvality. Pochopitelně nalezneme i několik výjimek zahrnujích například filmovou perlu Excalibur (mně se ještě dost líbí Merlin – pozn. Vrah), avšak elektronický svět se zatím dočkal pouze průměrných kousků, mezi něž můžeme zahrnout i český dungeon Rytíři grálu, nebo typickou naučnou splácaninu od Crya Arthur´s Knights. Když jsem poprvé zjistil, že se dalšího pokusu zhostil Valusoft, který je znám svými válečnými simulacemi, jejichž hodnocení zřídka přesáhne 40%, zježily se mi vlasy hrůzou. Nu což, s obavami (teď již vím že oprávněnými) jsem hru nainstaloval a jal se vykořenit děs a hrůzu ze země Albionu.
Na první pohled každého jistě zaskočí grafika. Teď, když už jsme si pomalu zvykli, že hra v LithTech enginu nemusí nutně vypadat jako by ji přežvýkal elektronický hafan AIBO (AvP2 či NOLF jsou toho důkazem), následuje cesta v čase do minulého století a celá hra tak vypadá ještě o něco hůře, než vůbec první hra v LithTechu - Blood 2. 
Chápu, že z mizivých příjmů Valusoftu za jeho low-end tituly si firma nemůže dovolit pořídit vyšší generaci enginu, ale nebylo by špatné jednou se plácnout přes kapsu a vyrobit cokoliv hratelného, ergo prodejného. Prostředí, ve kterém se pohybujete, vypadá místy jako šílená vize Salvatora Daliho, jenže to tentokrát není způsobeno skvělou prací designera jako v surrealistickém MDK, ale faktem, že mise designoval snad vrchní konstruktér labyrintů. Úrovněmi odehrávajícími se v lese tak putujete jakýmsi přímočarým koridorem, jehož stěny tvoří dvě ploché textury, a neustále zabíjíte útočící potvory.
Naproti tomu modely oněch potvor vypadají docela povedeně, neoplývají sice díky použitému enginu složitostí modelů, ale jsou dobře otexturovány a místy dokonce můžeme sledovat i mimiku jejich obličejů. To však nijak nezachraňuje jejich počet, neboť ten se ustálil na mizivé číslici šest, což je pochopitelné díky nemožné krátkosti hry. Během své cesty (spíše by se hodilo říci během odpolední vycházky na Morganin hrad a zpět) navštívíte toliko šest úrovní, v nichž mnohdy nestrávíte ani dvacet minut. Tematicky je prostředí rozděleno popořadě na les, trpasličí doly, hory, opět les, pro změnu hory a finální Morganin hrad. Netuším, zda se někde v USA koná turnaj v naprogramování co nejkratší hry, ale v tom případě nemá hra co dělat v našich mechanikách.
„A kampak se poděl příběh?“, ptáte se nedočkavě. Příběh rozfoukal vítr po kopcích Avalonu, protože to co spolu se stupidní výpravou předvádí Arthur´s Quest nemá s příběhem společného naprosto nic. Ocitáte se ve vesničce, mezi jejímiž skromnými domky (oběma dvěma) čelí krvelačná banda vesničanů nebohé skupince skřetů…err, tedy naopak. Jako králi, který čistou náhodou prochází kolem, zadá sličná děva úkol zbavit vesnici záplavy skřetů a pošle vás dále do lesů za vaším osudem. Bohužel vesničanka nejde za tak odpudivou zprávu ani zabít, tak se musíte spokojit s vyvražďováním roztomilých skřetů. Za největší zhovadilost považuji setkání s mocným čarodějem Merlinem, jehož celoživotním posláním je předání toulce zápalných šípů. A jak dopadla samotná Morgana la Fey? Pche, zasvětila celý život studiu magie, aby jejím mistrovským kouskem byla rána její hole proti vašemu meči! Podtitul hry zní "Bitva o království", pokud by ale na dobytí království stačil dvouhodinový výlet s kusem železa v ruce, jsem už dávno vládcem světa (a to si pište, že bych promptně zavedl právo útrpné za vydávání takovýchto her).
Rozmanitost zbraní, kterými se můžete ohánět, nevybočuje z duchu minimalismu. Zahrnuje klasický meč, palcát, Excalibur a luk. Lukem navíc nelze rozumně mířit - kam se poděl perfektní systém lukostřelby z Thiefa? Umělá demence nepřátel je docela pochopitelná, takže není nutné ji dále rozebírat, poněvadž momentky typu skřetů štosujících se v řadě za sebou na volném prostranství jako ve frontě na banány jsou na denním pořádku. Z počátku jsem si myslel, že alespoň hudba je na úrovni, časem se ale ukázalo, že za celou hru se opakují pouze dva motivy, z nichž ten bojový navíc vykrádá první díl Baldurs Gate. Jediný verdikt zní: Nebrat, nebrat, nebrat. A pokud hru z jakéhokoliv důvodu vezmete (potřebujete podložit nohu stolu, nebo tak něco), tak za žádnou cenu nehrát.
| Arthur´s Quest | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
