Mnozí to sice slyší dost neradi, ale pravdou je, že herní kostka od Nintenda rozhodně není určena pouze pro děti mladší deseti let. Ovšem i tak si většina hráčů, i těch nezaujatých, při vyslovení názvu GameCube vybaví žánr vojenských ať už klasických nebo taktických akcí až o poznání později než v případě konkurenčních platforem. Potenciál na změnu tohoto náhledu má ovšem dnes recenzovaná hra, i když je pravda, že s tím žánrovým zařazením to možná bude o něco složitější.
Když se totiž podíváte na obrázky či videa, tváří se hra jako nefalšovaná akce, ovšem na obalu hry se lze dočíst, že se jedná i o strategii. To je při vzájemném porovnání ještě o něco větší divočina než kupříkladu mix taneční akce a šachového simulátoru, a tak nepřekvapí, že pravda je klasicky tak nějak uprostřed. A to v poměrně širokém a benevolentním „uprostřed“. Upřímně řečeno, proslulá Chytrá Horákyně by to nevymyslela lépe. To teď ovšem nemluvíme o samotné hře, ale o jejím vychytralém (podle nás ale tedy spíše poněkud matoucím popisu). Hra totiž skutečně kombinuje prvky
ukrutné akce s nutností takticko-strategického myšlení, ale ve skutečnosti je zde silnější příklon právě k akční složce. Takže to zase až tak „uprostřed“ není. Pokud ale vezmeme v potaz některé z dalších aspektů hry, můžeme si připadat jako
v realtime strategii, v níž je pohled na celkové dění na bojišti značně přiblížen. Takže nakonec jsme zase „uprostřed“, ale teď už fakt definitivně.
Pokud tak cestou na určené stanoviště „náhodou“ potkáte borce s pancerfausty, je to určitě fajn.
Poté co vás hra seznámí s nástinem příběhového pozadí (vcelku jednoduchá zápletka o střetu dvou zemí, z nichž jedni jsou ti hodní a skvělí, zatímco ti druzí jsou, zlí, hloupí a směšní) se ujmete role jednoho z bezejmenných vojáčků z řad těch hodných. To, že nemá žádné jméno vám sice přijde divné, zvláště když vás členové „generálního štábu“ při rádiové komunikaci oslovují pouze jako velitele, ale zase na druhou stranu to přejdete vcelku v klidu s tím, že se holt na světě dějí
i horší věci. Teporve až po několika úvodních misích vám ale docvakne, že tady vlastně nehrajete za žádného z vojáků, ale
skutečně za velitele, který sedí před obrazovkou, v ruce drží ovladač a boje se účastní jen tak víceméně zpovzdálí. Ale ne zase až
tak úplně zpovzdálí, spíše z takového středního.
Brzy totiž zjistíte, že mezi jednotlivými členy vaší jednotky se můžete přepínat, což má mimo jiné poměrně strategický
význam nejen pro rychlou změnu zbraně, kdy byste proti nepřátelskému tanku asi jen těžko uspěli s obyčejným pěšákem, a tak je namístě přepnout ovládání na některého z hromotluků s bazookou, ale zároveň je to vcelku velmi slušná možnost, jak své síly přesunout na úplně jinou stranu bojiště. Zatímco tak třeba necháte vaše granátníky samotné s výhledem, že s málo početnou nepřátelskou těžkou těžkou technikou si poradí poměrně dobře i sami, můžete jít na jiné místo aktuální mapy jít vlastními silami pomoci pěchotě, která odráží útok přesily. Jednotlivých typů jednotek je vcelku slušné množství, ale jejich využití do značné míry závisí na tom, kolik jich vám hra dovolí využít. Pokud tak cestou na určené stanoviště „náhodou“ potkáte borce s
pancerfausty, je to určitě fajn, pokud je ale nepotkáte, v akci si je nijak nenaklonujete a budete si muset vystačit s tím co máte. To samé platí i o vozidlech, která zde lze využít. Pokud se tedy někde v dosahu objeví tank, můžete, a mnohdy i musíte do něj skočit a předvést těm nepřátelským bastardům precizní střelbu „ze zastávky“. Bez různých vehiklů by to zkrátka v
dnešní době už snad ani nešlo, a tak dojde dokonce i na létání.
Celkově se tedy Battalion Wars jednoznačně řadí k těm lepším hrám.
Ostatním jednotkám, které máte k dispozici lze samozřejmě zadávat i nějaké ty základní povely, kdy kupříkladu těžké pěchotě zadáte rozkaz zůstat na místě, odkud je očekáván útok nepřátelských tanků, a s kolegáčky v lehké polní se můžete vydat někam jinam. Až to místy svádí k zapadnutí do důstojnického stanu na panáka. Škoda, že to nejde. Jednotky, kterým zadáte rozkazy a poté je opustíte, dokáží fungovat poměrně dost autonomně, takže dokážou sami vcelku rozumně útočit, sbírat lékárničky a jakž takž si i vybírat vhodné pozice, což je rozhodně dobře, a v mnohém to evokuje právě již výše zmíněný žánr
realtimových strategií. Stejný účel plní i možnost přepnout si pohled na vzdálenější kameru, která zabírá větší část bojiště, ovšem málo platné, nakonec je stejně potřeba, vzít do ruky nějaký ten pořádný kanón a předvést mužstvu, že jim nevelíte jenom proto, že jste první v abecedě.
Když už tedy některého z vojáků ovládáte, rozhodně dost oceníte možnost pevně zaměřit některého z nepřátel, přičemž pohyby analogové páčky do stran v tu chvíli budou interpretovány jako úkroky, což umožňuje dobře fungovat i ve velmi lítých přestřelkách. Tlačítko pro skok v tuto chvíli navíc funguje jako povel k úhybnému kotoulu, což vám mnohdy rovněž dost pomůže. Uzamknutí cíle funguje automaticky na nejbližšího nepřítele ve vašem zorném poli, ale v případě potřeby, lze zaměřit
samozřejmě s jistou manuální korekcí i někoho úplně jiného. To se může hodit třeba pro odpálení různých výbušných sudů a jiných předmětů, v jejichž okolí se nachází větší počet nepřátel. Bohužel ale hře příliš neprospívá ovládání, které sice není nějak
nepřirozené, nepohodlné či neodladěné, ale vzhledem ke zdejším možnostem je poměrně bohaté a jelikož se zde vše jako správný voják učíte za pochodu, zabere vám jeho dokonalé uchopení o něco více času, než byste si představovali. Vše je vám vysvětlováno víceméně přímo v akci, takže vám každou chvíli bude něco unikat. Komunikaci s nadřízenými lze samozřejmě zobrazit i zpětně, ale je to přinejmenším otravné a brzdí to spád. A když vám začně někdo něco vysvětlovat v době, kdy máte plné ruce
práce s pacifikací nepřátelských jednotek, nejradši byste ho počastovali tak dvěma až třemi dávkami ze samopalu.
Co se týče technického zpracování, nikde jinde než na platformě od Nintenda bychom něco takového asi nečekali. Vizuální prezentace totiž působí velmi rozveseleným, dokonce až vtipným dojmem. Samotné postavičky vojáků jsou vyloženě komixové, s velkými botami, velkými helmami, případně velkými zbraněmi a pohupující se batohy na jejich zádech působí rovněž v
|
Netradiční pojetí
Pomalejší rozjezdCelkově se tedy Battalion Wars jednoznačně řadí k těm lepším hrám. Akce a lehčí strategické elementy jsou zde v poměrně povedené rovnováze a uvolněnější ladění této hře rovněž prospívá. Upřímně řečeno, všechny ty realisticky laděné vojenské akce již začínají být poměrně únavné. Škoda jen onoho pomalejšího rozjezdu, kdy se budete sžívat s ovládáním a úplně ideální není ani poměrně časté opakování celých misí, zejména zpočátku vám totiž v jejich průběhu unikne nějaký další úkol či rozkaz, případně nebudete vědět, co přesně se po vás chce či jak to vlastně udělat. Až vám ale přejde do krve ovládání, bude již vše v naprostém pořádku.
|
| Battalion Wars | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
