Bladestorm: The Hundred Years War

Nudí vás již ty věčné sekanice na japonských či čínských bojištích? Tak se pojďte posekat v Evropě.

Bladestorm: The Hundred Years War

Hry od firmy Koei se u nás příliš velké oblibě netěší. Jedná se zejména o to, že máme podvědomě zafixováno, že všechno od Koei jsou vlastně jen převlečení Dynasty Warriors. Při bližším pohledu do portfolia této firmy ale vidíme, že zaprvé nabízí velmi slušný počet nejrůznějších titulů, ale hlavně zadruhé, že ve skutečnosti jsou mezi nimi docela velké rozdíly. Vždyť třeba již jen vedlejší řada Empires v rámci značky Dynasty Warrior přistupuje k tématice „davových rubaček“ o poznání jinak než hlavní série. Průšvih ale je, že z pohledu Evropana se to všechno jeví jako převlečení Dynasty Warriors.

V samotném úvodu vás tvůrci snad chtějí přímo odradit.

Pokud jste tedy z tohoto důvodu již zlomili nad Bladestormem hůl, možná byste mohli zkusit ji ještě nějak zdrátovat a číselné hodnocení, které se skví o kousek výše, tentokrát neberte zase až tak vážně. Bladestorm je totiž ve skutečnosti docela zajímavým počinem, akorát že je celkově takový nějaký docela nijaký. Uznávám, že se jedná o obrat, který by svou popisností mohl kandidovat na místo v recenzi v kdejakém hudebním časopise, ale tahle hra zkrátka nemá šťávu ani nic, čím by dokázala nějak razantněji přitáhnout. V samotném úvodu vás tvůrci dokonce snad chtějí přímo odradit.

Přestože se v zásadě opět jedná o titul, kde se na bojištích střetávají početné armády, nestačí pouze drtit dva čudlíky. Je tady spousta věcí, jako například na akční hru již vcelku dost pokročilé RPG prvky, což vám hra vcelku vhodně chce v úvodu vysvětlit. Jenomže to činí způsobem, který nudí a místo toho, abyste se už dostali do nějaké první pořádné bitvy, tak čtete dlouhý sled vysvětlujících titulků. A jelikož se tu toho vysvětluje docela dost, pak vězte, že na konci stejně nebudete ani tušit, o čem byla řeč někde v úvodu. Manuál je ale naštěstí proveden dostatečně zodpovědně.

VIDEO

Jak již název naznačuje, nepohybujeme se tentokrát ani ve feudálním Japonsku ani Číně, ale promenádujeme se po polích orných, ale zejména pak válečných, kousek tady za humny. Hlavním tématem je stoletá válka mezi Anglií a Francií a jelikož v Koei vždy dbali na to, aby jejich hry stály na nějakém skutečném historickém základě (který si tedy místy lehce přizpůsobí), tak se zde mimo jiné potkáváme i s postavami jako dnas již poměrně dost zprofanovaná Johanka z Arku nebo princ Edward. Úsměvná v této souvislosti ale je skutečnost, že vůdcové obou mocností jsou zde označováni jako „King of England“ respektive „King of France“.

Chce to ale v prvé řadě si všechny zdejší principy zažít, protože zpočátku je celá hra stašně nepřehledná.

To, že se hordy chlapů tentokrát melou v jiné části světa je ale spíše vedlejší. Podstatnější je ovšem poměrně zásadní změna hratelnosti oproti tomu, jak je zde obecně vnímán fenomén Dynasty Warriors. I tentokráte sice ovládáte jednoho jediného člověka, ale ten zde vystupuje víceméně jen jako velitel jednotek. Jinými slovy ovládáte a komandujete různé druhy vojáků tak, abyste rozsekali ty nepřátelské. Mimochodem, hrajete za nájemného žoldáka, takže v každé misi můžete hrát za jinou stranu. Každopádně pokud za zády nemáte solidní skupinku vojáků, moc toho nezvládnete, respektive bez „podpůrné“ skupiny zde plno klíčových věcí ani nelaze udělat.

Na výběr je poměrně slušné množství typů vojáků počínaje klasickými pěšáky přes kopiníky či lučištníky až po jízdu. V kombinaci s různými modifikacemi a upgrady tak dostáváme vcelku dost prostoru pro nejrůznější taktizování a podobně. Pochopitelně že se různé složky armády neliší pouze vzhledem případně údernou silou, ale podle rozšířeného pravidla kámen-nůžky-papír jsou některé jednotky v daných situacích vhodnější než jiné a naopak. V praxi tak sice můžete rozmetat jízdu tím, že na ni naběhnete s pěšáky s krátkými meči, ale nedivte se, že poté, co se jezdci projedou vašimi řadami tam a zase zpátky, bude váš bojový houfec už „poněkud“ méně početný. Podobně třeba lučištníci – je to náramná legrace ostřelovat nepřítele pěkně z dálky a pozorovat, jak vám roste skóre, zatímco jemu padají vojáci jako švestky, ale to vše pouze do okamžiku, než se k vám rozeběhnou. V tu chvíli nezbývá než pelášit někam pryč, jelikož by vaši lučištníci zalehli do věčných lovišť fotbalovou terminologií řečeno – po prvním náběhu.

Jak již bylo naznačeno, chce to ale v prvé řadě si všechny zdejší principy zažít, protože zpočátku je celá hra stašně nepřehledná. Nejenže máte v prvních momentech neustálou nutkavou tendenci umlátit to všechno sami, ale svého avatara při střetech početnějších skupin mnohdy ani nevidíte. Přiběhnete k nepříteli, rozkážete svým mužům, aby zuřivě útočili, a zmizíte si z dohledu někde vprostřed chumlu a mnohdy se najdete zase až v okamžiku, kdy z davu elegantně vyletíte poté, co slíznete nějakou tu petardu. Trošku nešikovně, snad až zbytečně, se jeví vaše osobní zdraví. Vzhledem k tomu, že zde je v prvé řadě nutné správně komandovat a kombinovat vojáky, je trochu nemilé, že se musíte starat ještě i o své zdraví. Zvláště když z podstaty celého zdejšího systému prakticky nemůžete být osamoceni, jelikož v tomto případě jste značně bezmocní. Takže když vám soupeř vymlátí vaši skupinku, znamená to samo o sobě vcelku problém. Na druhou stranu je ale fakt, že se mezi skupinami přepínáte stiskem jediného tlačítka, takže to, pravda, zase až takový problém není.

Nemusí pršet, jen když kape

Vcelku dobře je vyřešen zdejší model vylepšování. Sám o sobě funguje sice naprosto klasicky, kdy se vaše počínání v misích přepočítává na body, které si následně můžete rozdělit do jednotlivých kategorií, ale zaujme zejména to, že není potřeba nutně zvládnout misi úplně úspěšně. Hra posoudí, zdali jste danou bitvu vyhráli vy nebo protivník, i když nedosáhnete cíle potřebného pro postup do další mise. Je zde tedy možnost si před opakováním mise některé statistiky i přesto vylepšit a do opakování se pustit s upgradovanými parametry.

Ruku v ruce s celkově nevýrazným projevem Bladestormu jde i jeho technické zpracování. Početné armády jsou sice fajn, ale je jasné, že do detailů grafici tím pádem asi příliš zacházet nemohli. Tentokrát nás ale jímá silné podezření, že se s tím grafici mazali ještě o něco méně než obvykle. Zkrátka a dobře, na grafice není zajímavého vůbec nic. Snad tedy až na to, že když se dvě početné skupiny vojáků do sebe pustí a promíchají se, tak absolutně nemáte šanci usledovat, co že se to vlastně děje, natož abyste dokázali odhadnout, kdo že to asi průběžně vyhrává.

I přes řadu výtek je ale potřeba zdůraznit jednu věc, která z předchozího textu asi nemusí být úplně zřejmá. Bladestorm je ve skutečnosti docela zajímavou hrou. Ovládání celých skupin namísto jediného udatného reka působí ve hře tohoto typu poměrně neotřele a když proniknete do tajů všech zdejších menu, vylepšovacích systémů a vlastností jednotek, jedná se o záležitost, která se sice asi nedá označit jako vyloženě komplexní, ale jako hlubší, než by se na první dojem mohlo zdát, rozhodně ano. Takže je nakonec i docela škoda, že z pohledu běžného středoevropského hráče se i Bladestorm bude jevit asi jen jako převlečení Dynasty Warriors.