Určitě ho všichni znáte. Malý, roztomilý s výbušninou nasazenou na krku. Většina z nás si s tímto hrdinou užívala (zajímavé spojení) hodiny a hodiny kladení výbušnin ve čtvercové aréně, a pak se nesmírně radovala, když protihráč letěl s překvapeným výrazem do nebeských výšin. A i když šlo o hru vystavěnou na nesmírně jednoduchém principu, tak to byla zábava, které nemůže jen tak něco konkurovat. Bomberman se představil v mnoha hrách na PC, konzolích i na mobilních telefonech. Některé variace byly zajímavé, další už tolik ne a některé byly tak pitomé, že vzteky málem vybuchli hráči. Recenzovaná verze patří k tomu lepšímu, co nám kamikadze prďola přinesl. Tak se na to pojďme podívat trošku detailněji.
Nakonec je tu ještě implementovaná jedna možnost, která by ale ve hře ani být nemusela.
S remaky nebo pokračováními oblíbených hitovek je problém. Jak zachovat atmosféru původní hry a zároveň přinést něco nového? Tak odpověď na tuto otázku by nás také hrozně zajímala. Protože málokterým vývojářům se podaří si s tímto zádrhelem poradit. Tvůrci Bombermana na to šli poměrně vyčůraně. Hlavním tahákem Bomberman Hardball zůstává klasický mód (o tom později), ale přidali i další tři minihry, které hraní zpestřují, přestože jsou jednoduché až to bolí (ale ne moc).První hrou je standardní Battle. To znamená, že vy a tři soupeři se najednou ocitnete ve čtvercové aréně (každý v jiném rohu) vyplněné kvádry, které musíte ničit s pomocí bomb (máte jich neomezené množství). Při destrukci určitých kostek se objeví předměty, které vylepší vaše schopnosti. Časem tak nebude problém položit několik bomb, které budou mít mnohem větší dosah. Můžete najít i výbušniny, které odpálíte až budete chtít. Artefaktů je poměrně dost. Váš hlavní úkol je prostý. Vyhodit do vzduchu protihráče. Proti počítači je to legrace, ale když hrajete se živým protivníkem, to je úplně něco jiného. Radost z toho, že se vedle vás sedící kamarád vzteká jako malé dítě a má tendenci třískat ovladačem do zdi (v čemž mu samozřejmě zabráníte, protože to není zrovna nejlevnější věc) je nepopsatelná :).
Nejsložitější minihrou, kterou si budete moci zvolit je Baseball. Jde samozřejmě o variaci na tento oblíbený sport, ale vytvořenou tak, abyste se tři hodiny nemuseli přizpůsobovat nepřátelskému ovládání. Co je tedy na této hře tak složitého? Protože jde o týmovou záležitost, tak si můžete nastavit chování spoluhráčů. Čeká tak na vás překvapivě dost tabulek, se kterými si můžete pohrát (nebo se na ně můžete vykašlat a spoléhat na to, že autoři nastavili základní položky tak, abyste se vy nemuseli o nic starat). Vaším úkolem je házet míček tak, aby se soupeř netrefil, a pokud se náhodou trefí, tak ho musíte, co nejdříve chytit a hodit k hlavní metě (míček, ne soupeře), abyste zabránili rivalům oběhnout celé hřiště. Pokud jste na pálce vy, tak je situace opačná (tak to je fascinující odhalení) a musíte se trefit do míčku, a pak oběhnout herní pole.
Pořekadlo o jednoduchosti a kráse všichni znáte. Platí i tady.
Další hrou je Tennis. Dva hráči, obdélníkové hřiště, síť a rakety v rukou. K ovládání budete potřebovat snad jen dvě tlačítka a analog. Jedním vyhodíte míč do vzduchu, druhým odpálíte. A pak už stačí jen běhat tam, kam letí míček. A pokud postrádáte prostorovou orientaci, tak je tu pomoc, která spočívá v tom, že v některých případech je dokonce místo dopadu označeno žlutým ukazatelem. Stejně ale nejvíce bodů nasbíráte při podání, protože honit se za míčkem je docela fuška (ne, že byste se u toho zpotili, ale prsty docela zasvrbí) a někdy (i přes nápovědu) je složité doběhnout tam, kam byste měli.Poslední nabízenou alternativou je golf. A ten je možná ještě jednodušší (co se týče ovládání) než tenis. Stačí vám odmáčknout sílu, se kterou chcete říznout do míčku, pak se trefit do dalšího ukazatele (který je znázorněn jen úzkou čárkou). Pokud se vám vše podaří tak, jak by mělo, tak odpálený míček letí nejen daleko, ale i správným směrem. Asi to nezní nějak úžasně, ani zábavně, ale je to docela sranda. I když dlouho u toho asi nevydržíte. Není to nic, co by vás donutilo narušit váš spánkový režim (16 hodin spánku denně).
|
Pro všechny přítomné hry platí to, že v jednom jsou sice docela chytlavé (ovšem ne na dlouho), ale hraní s živým spoluhráčem, to je úplně o něčem jiném. Bomberman Hardball je onen typ projektu, který si v singleplayeru zahrajete jednou či dvakrát, ale pokaždé, když se vás doma sejde víc, tak to už je skutečně něco jiného. Nevím, jak často pořádáte party (už jen ta představa uklízení bytu mě nutí k tomu, abych oslavy pořádal v restauračních zařízeních, kde se o to postará „nadšená“ obsluha), ale pokud je to častěji, tak si Bombermana pořiďte. Žádné složité vysvětlování ovládání, žádná složitá pravidla, stačí si jen sednout a pařit. Nemusíte se bát žádných otázek typu: „A co mám mačkat? Proč udělal tohle, já chtěl, aby udělal něco jiného ...“
Abych slovo jednoduché nepoužíval málo, tak bych ho vyslovil i ve spojení s grafikou. Ta je jednoduchá a nepříliš vyšperkovaná. Není přímo špatná, je pestrobarevná a veselá (je to zvláštní ve hře, kde máte nechat vybuchnout ostatní spoluhráče), ale grafici se asi příliš nenadřeli, protože detailů tu moc nenajdete. Hudba navíc připomene vyhrávání kolotočů: sice je tu několik různých melodií, ale jsou si celkem podobné, takže si ani pořádně nevšimnete, že se mění.
|
Bomberman Harball | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|