Zatím jsme se jen namlsali první polovinou, na tu druhou si musíme počkat do 14. ledna. Tedy za předpokladu, že se něco nepokazí (což nebývá v herním průmyslu až tak vzácné, zdravíme studio Telltale).
Z tohoto důvodu zde nenaleznete číselné hodnocení, vydat verdikt nad pouhou polovinou hry si opravdu netroufnu. Nebylo by to totiž poprvé, kdy byl nadějný začátek utopen v hromadě nudné vaty. Pro příklad nemusíme ani chodit daleko, stačí vzpomenout na nedávného Ravena.
A jak se nový Broken Sword hraje? Odpověď je jednoduchá: úplně stejně jako kdysi. Přesněji tedy: úplně stejně dobře. Celá hra je na první pohled splněným snem pro všechny, kteří vyznávají názor, že za posledních 15 let se v herním průmyslu nic dobrého nestalo.
Návrat slavného vývojáře a KickstarterByl to vývojář Charles Cecil, mozek série Broken Swordu (retro článek), kdo na přelomu milénia pronesl legendární věštbu, že klasické adventury jsou mrtvý žánr. Tato věta způsobila obrovský poprask a dodnes je citována v každé druhé žánrové recenzi. Chce to notnou dávku odvahy a sebereflexe, žádat deset let poté přes Kickstarter fanoušky o peníze na tu nejklasičtější adventuru, jakou si vůbec lze představit. Adventurní komunita je sice malá a ultrakonzervativní, ale také věrná, a tak není divu, že se rychle vybralo přes 800 000 dolarů (zhruba 16 milionů korun), více než dvojnásobek požadované částky. Ani to však nestačilo na pohodlný vývoj, a tak byli autoři donuceni hru rozdělit na dvě části. |
Od prvního průletu kamery je jasné, že je to návrat k prvním dvěma dílům se vším všudy. Ručně kreslená grafika, důvěrně známé prostředí podzimní Paříže, uživatelské rozhraní, ironický humor a především hlavní hrdinové George a Nico, jeden z nejlepších "párů" v herních dějinách. To vše tu nalezneme v jen lehce oprášené původní podobě.
Fajnšmekři si dokonce mohou zapnout retro fonty či původní inventáře. V dnešní době spin-offů a restartů zavedených značek je taková úcta ke kořenům nevídaná a několik prvních hodin vás povozí na nebývalé vlně nostalgie. Už jen za to patří novému dílu obrovský dík.
Začínáme na vernisáži
Zápletka začíná na vernisáži v malé umělecké galerii v centru Paříže. Radostné setkání našich hrdinů však naruší vražda majitele galerie a krádež jednoho z vystavených obrazů. To je však teprve začátek napínavého vyšetřování, v němž nesmí chybět korupce, zrada, uzavřené sekty a s největší pravděpodobností i záchrana světa. Alespoň v to tedy doufám, jelikož první půlka hry je na poměry série nezvykle komorní.
Kromě Paříže se totiž podíváme jen do Londýna, a to ještě jen na chvilku. Žádné exotické lokace, žádné archeologické vykopávky, zříceniny, temná sklepení – nic. Prakticky celou hru se pohybujeme jen po nějakých dvaceti lokacích, což je proklatě málo i na pouhou polovinu hry.
Ta ve výsledku představuje nějakých 8 hodin hraní, což není špatné. Není to ovšem zase nic výjimečného, když uvážíme, že alespoň čtvrtinu této zabírají dialogy. A ne všechny jsou tak povedené jako vzájemné špičkování mezi Georgem a Nico. Například starý známý inspektor Moue se svými rádoby vtipnými hláškami dostává až příliš prostoru. Vlastně mi přijde, že v celé hře je hloupého humoru až příliš na úkor kvality vyprávění.
Vystřízlivění z nostalgie
Retro stylizace se ale dříve nebo později okouká a člověk si postupně začíná všímat i zásadních nedodělků. Že jsou postavy špatně animovány a do prostředí moc nezapadají sice zamrzí, ale dá se nad tím mávnout rukou.
S logikou některých hádanek je to trochu horší, ale i tady bych přivřel oči. Co mě ale na novém Broken Swordu mrzí nejvíc, je jeho zbytečná jednoduchost. Přes všechny ty propagační řeči o oldschoolové hratelnosti a "návratu na stromy" tu máme zoufale jednoduchou hru, která vás vždy uvězní na dvou třech obrazovkách s minimem aktivních míst.
Ne, že bych chtěl zrovna návrat legendárního irského kozla… I to by ale bylo lepší než přímočarý postup bez překážek. Možná je to jen má naivní představa, ale v mých očích poctivá adventura nespočívá v okoukaném interface a neovlivnitelných dialozích jako spíše v tuhých hádankách, které vám nedají spát.
Možná příště. A možná taky ne. Nemůžu popřít, že jsem se u první části bavil od začátku do konce, ale celou dobu jsem taky čekal, kdy už to konečně začne. A nezačalo. Pevně doufám, že v druhé části se hra konečně rozjede a mé dosavadní výtky budou zapomenuty. Ale věřím tomu opravdu?