Na další Broken Sword (dále jen BS3) se čekalo dlouho, s napětím a také s jistou dávkou nedůvěry. Ostatně ta je vždy na místě, když tvůrce své připravované dílo prohlašuje za revoluční. My už nyní víme, že se žádná revoluce nekoná, což může být pro někoho zprvu mírné zklamání, které však rychle pomine hned, jak se na scéně objeví stará známá dvojice George Stobbart a Nico Collard. Zpočátku jsou však rozděleni obrovskou vzdáleností a životním stylem. George se zabývá obchodním právem a žije nudný život v americkém Idaho. Nico se stejně jako dříve věnuje novinařině a stále hledá příběh svého života, který by z ní udělal věhlasnou a uznávanou novinářku. A právě touha po senzaci ji dovede až k podivnému mladíkovi, zatímco George ve stejný čas zrovna letí starým letadlem pracovně až do afrického Konga.
Nyní, když je BS3 hotov, si konečně můžeme všechny nejasnosti okolo něj ujasnit. Ti, kdož četli alespoň jedno preview, si jistě všimli mnoha narážek na akční elementy, které má hra údajně obsahovat. Tady se sluší vzpomenout komunitu zapálených fanoušků adventure her, kteří se obávali toho nejhoršího - totiž, že se z BS3 stane vysloveně akční adventura podobná Tomb Raiderovi. A jak je tomu ve skutečnosti?
Inu BS3 je čistokrevná adventura, v níž jsou akční vložky prezentovány jako nehratelné filmové scény, během nichž je čas od času nutné zmáčknout ve správnou chvíli to správné tlačítko. Dá se však předpokládat, že mnoho hráčů napoprvé ten správný okamžik propásne, jelikož trvá přibližně 1-2 sekundy.
Není však třeba propadat panice. I když si předem neuložíte pozici (a to mi věřte, že si ji kvůli zaujetí dějem uloží málokdo), nebude nutné procházet celými částmi hry znovu. Tvůrci totiž hru směřují na široké herní publikum a tak si nemohli dovolit ty méně trpělivé otrávit. Nastane-li tedy smrt, hra se automaticky spustí na začátku dané scény, která obvykle netrvá déle než několik desítek sekund. Pokud však máte dojem, že i toto minimální zdržení vás kvůli pomalým reflexům dokáže rozladit, mám pro vás jednoduchou radu - během celé filmové sekvence mačkejte akční tlačítko. Scénu tím neukončíte (enginové filmové scény totiž nejdou přeskakovat vůbec, což je chyba) a nepropásnete ten správný okamžik.
Mnozí jistě namítnou, že na dříve vydaných trailerech byl k vidění i jiný druh akčních momentů, kdy Nico nebo George někam šplhají, něco prolézají, či ručkují po římse. Tyto okamžiky tady samozřejmě jsou (a je jich bohužel až příliš), ale rozhodně se
nejedná o scény akční.
Postavy totiž nemohou odnikud spadnout, či nedoskočit. Jediné, co musí hráč v okamžiku, kdy narazí na překonatelnou překážku udělat, je zmáčknout příslušné tlačítko na ovladači. Tvůrci zašli ve zjednodušení dokonce tak daleko, že ono tlačítko je navíc indikováno na obrazovce. Všechny činnosti jsou zkrátka do značné míry automatické a hráč tak s minimálním zasahováním pouze sleduje, co se na obrazovce děje. Jedinou skutečnou akcí je tak manipulace s bednami, již si tvůrci tak oblíbili, že ji implementovali do každé lokace. Až si člověk chvílemi připadá, že hraje 3D Sokobana a ne adventuru.
Pokud právě tato automatizace měla být onou revolucí, již prezident týmu Revolution Charles Cecil sliboval, pak si ji měli raději nechat schovanou pro další projekt.
Přes všechny ty rádoby akční sekvence a rozlézající se automatizaci je BS3 stále adventura. Podstata celé hry tak nadále tkví ve sbírání, používání, zkoumání předmětů i herního prostředí a v rozhovorech. Je nutné říci, že až na rozhovory byly tyto základní adventurní prvky zjednodušeny na nutné minimum. Jen stěží se tak
stane, že byste nevěděli jak dál, nebo co právě teď udělat. Je to dáno zejména faktem, že vás hra neustále vodí za ručičku a nenechá řešit více problémů najednou. Díky zdvojené vizuální indikaci (postava se vždy ohlédne po místě, kde je možné něco udělat a navíc je ono místo označeno zářící hvězdičkou) se navrch ani nemůže stát, že by došlo k přehlédnutí důležitého předmětu, či místa.
Malá změna a oživení přijde zhruba v polovině hry, kdy se Nico s Georgem konečně spojí a budou dále postupovat společně. Mnohé problémy totiž vyžadují přímou spolupráci obou postav, což přináší velice zajímavé momenty. Poměrně velké množství úkolů se rovněž řeší komunikací s postavami v dané lokaci, ale osob na scéně pohříchu mnoho nebývá. Vždy tak stačí obcházet zúčastněné a ptát se jich na všechna témata, která jsou momentálně v nabídce. Dost často se pak opakují situace, kdy budete pobíhat tam a zpět mezi dvěma či třemi postavami a dotazovat se jich na to, co jste právě zjistili.
Nebýt skvělého dabingu a požitku ze sledování mimiky postav, jistě by neustálé pobíhání od čerta k ďáblu a automatické dotazování se na všechno moc zábavné nebylo. Dabing je však (až na výjimky ) skvělý, ba přímo perfektní a jistě si mezi
postavami najdete tu, jejíž osobnost a hlas se vám zalíbí nejvíce. Mnoho zde přítomných osob dabovali stejní lidé co v předešlých dílech, což ovšem není příklad Nico. Tu v každém díle dabovala jiná žena a ani v jednom se to nepovedlo na sto procent. Nico je totiž původem Francouzka, která má mluvit anglicky se silným francouzským přízvukem. Ve skutečnosti je tomu však naopak. Žena, jež dabovala Nico je bohužel Angličanka snažící se napodobit francouzský přízvuk. Moc jí to však nejde a je to bohužel znát.
Ohlášený přesun od nádherně kreslené 2D grafiky a do regulérního 3D sice u hráčů vyvolal smíšené reakce, ale tvůrci se hájili tím, že jim to otevírá zcela nové dimenze a umožňuje vytvořit hru přesně dle jejich představ. Nakonec to dopadlo tak, že výsledek nelze ani strhat, ale ani pochválit.
Některé lokace jsou povedené více, některé méně a některé vůbec. Mezi více povedené oblasti patří anglická vesnice Glastonbury, džungle v Kongu, či Egypt - a mezi ty méně zdařilé zase Paříž a Praha. Nevyrovnanost grafické kvality je možné demonstrovat například na texturách. Zatímco v Kongu jsou textury krásně barevné, pestré a detailní, v Paříži jsou nevýrazné, občas rozmazané a navíc se na objektech
opakují. Jakoby každou herní lokaci dělal někdo jiný. Pro všechny je ovšem společná absence jakékoli interaktivity. Nejvíce je to opět poznat v Paříži, kde je spousta domů, jejichž dveře se hlásí jako aktivní, ale otevřít jdou přitom pouze jedny či dvoje. Původním plánem tvůrců bylo, že lokace oživí například pohybujícími se mraky na obloze, projíždějícími vozidly, či lidmi, kteří budou procházet tam a zpět. Nic z toho však splněno nebylo. Scenérie jsou mrtvé a kromě příběhových postav v nich nenajdete ani živáčka. Vozidla tam sice jezdí, ale pouze v oblasti, kam hráč nemůže, a navíc vypadají jako nepovedené spritové 2D modely.
Kapitolou sama pro sebe je zpracování postav, jejich pohybů a zejména mimiky. Zde se tvůrci opravdu vytáhli a smekám před nimi klobouk. Postavy se hýbou přímo ukázkově přirozeně. Stejné je to i s dokonalou mimikou všech charakterů, ačkoli v PS2 verzi nějak nefunguje synchronizace pohybu rtů a mluveného slova (k nesrovnalostem na PS2 se ještě vrátíme). Na první pohled rovněž zaujme dokonalý pohyb obličejových svalů a vyjádření emoce prostřednictvím očí. Dost dobře se to nedá popsat, musí se to zkrátka vidět a jenom to podtrhuje celkové vyznění, že více než o hru se jedná o interaktivní film.
A že nejde pouze o dojem, ale jasný záměr tvůrců dokazuje použitý kamerový systém, kdy se pohled na lokace a hlavní postavu přepíná mezi polofixními kamerami. Polofixní znamená, že důraz je kladen na to, aby byla postava dobře viditelná za všech okolností. Toho tvůrci dosáhli občasným plynulým posuvem kamery ve směru pohybu postavy. Jen výjimečně se tak stane, že by se postava ocitla na kraji záběru, či dokonce mimo něj. Zajistit, aby kamera ukazovala vždy to, co je potřeba, dalo jistě vekou práci, za což je třeba tvůrce pochválit! Mnoho her s podobně řešeným systémem kamer totiž matoucími záběry doslova trpí.
Ke zvukové stránce není třeba nic dodávat, o skvělém dabingu byla řeč. Snad zbývá ještě dodat, že ostatní zvuky jako otevírání dveří, lezení po železném žebříku, nebo hořící oheň jsou standardní. Hudba je v BS3 ke slyšení pouze sporadicky. Zazní na krátkou chvíli a pouze v klíčových momentech, kdy hráč použije správný předmět, či se zeptá na důležitou věc. Rozhodně mohlo být hudby více a mohla hrát tiše na pozadí. Alespoň by jinak naprosto mrtvé lokace jako Paříž nepůsobily tak sterilně.
Konečně se dostáváme k tomu, jak je hra na PS2 zpracována po technické stránce. Měl jsem totiž tu možnost hrát jak PC, tak PS2 verzi. A i když nemohu říci, že by PC vystoupení bylo dokonalé, je určitě po mnoha stránkách lepší.
Tak za prvé je to loading při přesunu mezi lokacemi, mezi kapitolami, či při vstupu do místnosti. V PC verzi byly nahrávací časy několikasekundové nebo žádné. U PS2 však uvedené trvá nejméně několik desítek sekund a při nahrávání nové kapitoly se můžete dívat na loadingovou obrazovku téměř jednu minutu. Přiznám se, že tohle už jsem opravdu dlouho neviděl. Vždyť něco podobného bylo nepřípustné už na PSX!!!
Vrcholem všeho je pak nahrávání před jakoukoli neherní sekvencí, což na PC vůbec nebylo. Představte si, že postava vchází do místnosti a okamžitě se má spustit dramatická akční scéna. V PC verzi to tak funguje, ale na PS2 postava vejde do místnosti, pak se na dvacet sekund objeví nahrávací obrazovka a následně se spustí ona scéna. Veškerý moment překvapení je tak lidově řečeno v háji a hra díky tomu hodně ztrácí na atmosféře.
Dalším problematickým místem jsou dialogy s postavami. V PC verzi zde nebyly žádné problémy, ale u PS2 je jich opravdu požehnaně. Začíná to zpožďováním titulků oproti mluvenému slovu, někdy se navíc dostaví překrytí titulky dalšími. Pokračuje to zpožďováním mluveného slova, kdy postavy již dávno hýbou ústy, ale ještě se neozývá mluvené slovo, což zase ve výsledku znamená, že se dabing občas překryje a občas je jednoduše utnutý v polovině nedokončené věty. A v neposlední řadě je
třeba zmínit záhadné pauzy během rozhovoru, kdy na sebe obě postavy zhruba pět sekund doslova prázdně civí a nic se neděje.
To však nejsou zdaleka všechny vady PS2 inkarnace. Dále můžeme zmínit kolísání framerate v momentu, kdy kamera zabere větší část lokace; občasné trhané pohyby postav a jemné záškuby při renderovaných animacích; a jestliže si navíc necháte během renderovaných sekvencí zapnuté titulky, připravte se na to, že ve spodní části obrazovky bude neustále otravovat černý pruh přes celou šířku obrazu, na němž se bílé titulky zobrazují.
Celkově vzato PS2 verze za PC silně pokulhává. Ne sice po stránce grafické, či zvukové (kde ani PC verze neexceluje), ale po stránce technického zpracování. BS3 je hra filmového charakteru, která sází na silný příběh, dramatické momenty, hodně rozhovorů a příjemnou nenáročnou hratelnost. Proto jsem se po dohrání na PC těšil, až si to celé vychutnám ještě jednou - jako film na velké TV obrazovce. Díky výše uvedeným problémům však z PS2 verze veškerá atmosféra a filmový pocit vymizely a zbyla jenom mírně nadprůměrná a ještě ke všemu dosti krátká hra. Takhle si revoluci v adventure žánru tedy nepředstavuji. Tvůrčí tým Revolution mě na PS2 zkrátka zklamal. Na konzolích obecně je velmi málo her tohoto žánru a BS3 se měl stát jejich králem. Bohužel nestalo se tak. Snad někdy příště.
| Broken Sword: The Sleeping Dragon | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
