Řeč je pochopitelně o obchodním modelu ke hraní zdarma, kterému se v angličtině přezdívá free-to-play. Jenže jak praví staré přísloví, zadarmo ani kuře nehrabe. Ačkoliv je platících hráčů zhruba desetina, terčem legální zlodějiny se mnohdy stává i neplatící většina.
V dřívějších dobách jste za peníze téměř vždy získali kompletní hru. Jistě, v případě řady žánrů to i tak znamenalo hodiny odemykání dovedností a získávání výbavy. U jiných však okamžitě bylo k dispozici vše.
Nejvhodnějším příkladem bylo síťové zápolení ve strategiích a střílečkách. Nepřítel mohl být schopnější, ale rozhodně neměl trvalou výhodu, třeba silnější zbraň nebo dodatečné typy jednotek.
Zatímco prodej kompletní hry spoléhal na vývoj pokud možno co nejzábavnějšího titulu, návrh titulů ke hraní zdarma sází na frustraci.
Vývojáři totiž veškeré herní mechanismy vymýšlí tak, aby vás motivovali k drobným nákupům. Ve výsledku však za plnohodnotné hraní zaplatíte i násobky krabicového titulu. Mluvíme třeba o několika tisících korun.
Vaše možnosti jsou proto v bezplatné verzi zpočátku značně omezené. Ať už jde o výběr zbraní, postav, úrovní, nebo dovedností. Dobrat se zábavné části hry trvá.
Na jejím odemykání musíte pracovat a každý titul lze fakticky posoudit teprve po několika hodinách hraní. A pokud mezitím zjistíte, že vás hra nebaví, čas vám nikdo nevrátí. Zřejmě nejděsivějším příkladem tohoto trendu jsou některé mobilní hry, u kterých lze o úctě k zákazníkům hovořit jen těžko.
Čím dál častější jsou totiž principy, kde za získané body či peníze nic nového neodemykáte. Jen vám umožňují pokračovat v hraní. Vzorným příkladem jsou třeba závody Real Racing 3, kde automobil potřebuje doplňovat benzín či měnit tlumiče.
Jednotlivé akce ve hře stojí virtuální peníze, které odemykáte závoděním. Výměna či oprava však automobil na čas vyřadí z provozu a pokud chcete okamžitě pokračovat v hraní, musíte využít vzácné měny. Tu lze v minimálním množství získat hraním, neomezeně ji však můžete nakupovat za skutečné peníze.
Existují pochopitelně i hry, které model využívají v zásadě bez problémů. Například akční strategie League of Legends, kde lze za peníze nakupovat alternativní vzhled postav. Jenže na druhé straně barikády stojí například střílečky, ve kterých za peníze kupujete náboje. A to je šílené.
Většina titulů využívajících model ke hraní zdarma totiž není navrhována jako zábava pro každého. Vývojáři se soustředí pouze na platící menšinu a zbytku nabízejí mrzácký zážitek. Dokud hlavním cílem bude získat peníze z oné malé skupiny hráčů, "bezplatné" tituly budou degenerovat herní průmysl.
O modelu hraní zdarma jako o budoucnosti her nicméně hovoří řada velikých vývojářských studií i významných vydavatelství. Netají se tím třeba společnosti Electronic Arts či Crytek. Způsob využití modelu však ve většině případů potřebuje změnu.
Peníze nesmí odemykat herní výhody. Místo toho by měly být prostředkem k získání kosmetických doplňků, dodatečných funkcí či nových úrovní. V případě dobře nastavených principů pak tento model může u síťových her fungovat. Rozporcované tituly pro jednoho hráče však zní děsivě.
Pokud budeme jako hráči tento nešťastný trend ignorovat, rozumné pojetí velkorozpočtových her může i nadobro zmizet. V opačném případě snad vývojáři budou hledat přijatelnější způsoby, jak hráčskou základnu zpeněžit. Do té doby se však většině podobných titulů budu raději vyhýbat obloukem.