Na sérii Burnout je mimo jiné zajímavá jedna věc: zatímco ve spojitosti s jinými hrami se slova o recyklaci objevují třeba klidně již u druhého dílu, u Burnoutů toho není potřeba. Dominator je již pátým dílem a přesto se stále jedná o vynikající zábavu. A to i přesto, že onu recyklaci v předchozích prohlášeních a tiskových zprávách dokonce naznačili i samotní tvůrci. To, co začínalo jako naprosto bezejmenná závodní hra v počátcích života PS2 se ale časem vypracovalo do pozice nefalšovaného kultu arkádového závodění, takže je na místě nad nějakým tím opakováním starých věcí i přimhouřit oko, nehledě na to, že i tak je Dominator více než důstojnou rozlučkou nejen s dožívající generací konzolí, ale především tedy s PS2, kde to před lety všechno začalo.
Hra vás nutí jezdit co nejdivočeji, čehož důkazem budiž fungl nový závodní mód Maniac.
Autoři již dříve naznačovali, že Dominator by měl být jakýmsi návratem ke kořenům a s tím se rozhodně dá souhlasit. Hra je sice stále onou ukrutně rychlou divočinou jakými byly zejména třetí a čtvrtý díl, ale zároveň na vás klade i o poznání vyšší nároky. Lze to chápat různě –
jako lenost vývojářů, jako snahu něco změnit za každou cenu, ale my na to nahlížíme jako na poctu nejen celé sérii, ale hlavně jejím skalním fanouškům, kteří ji objevili již prvním dílem a neopustili ji dodnes. Tomu ostatně odpovídá i zvýšená obtížnost, jelikož první dva díly této série rozhodně nebyly žádná brnkačka.
U Dominatoru si člověk uvědomí, jak zhýčkanými hráči dnes již vlastně jsme. Stačí totiž, aby se oproti poslednímu dílu změnila možnost bourat do stejným směrem jedoucích vozů, a rázem je tu poměrně zásadní problém, díky němuž nebude příslovečnou procházkou růžovým sadem v podstatě ani bezprostřední úvod hry. Pakliže jste totiž u předchozího dílu strávili pár desítek hodin, zjistíte, že návyk bourat do všeho ve vašem směru a ještě si tím doplňovat boost, je skutečně
silný a to i přesto, že jste minulý díl drželi v ruce naposledy někdy před více než půlrokem.
Tato skutečnost tak tedy velmi značně posiluje onen faktor strachu, o němž před vydáním hry autoři rovněž hovořili. Hrůzostrašně působí sama o sobě i rychlost, kterou se po zdejších silnicích po většinu času řítíte, ale u předchozího Revenge si to člověk vůbec nepřipouštěl, protože pokud jel ve správném jízdním pruhu, pak mu téměř nic nehrozilo a jen čas od času se vyhnul objemnějším autobusům nebo náklaďákům, ale v Dominatoru vám může být osudný jakýkoliv objekt na trati nebo podél ní. Sranda je ale v tom, že na rozdíl třeba od takového Test Drive Unlimited se v Dominatoru víceméně nedá jet opatrně. To by samozřejmě bylo zcela proti nosné myšlence celé série, a tak tedy máte dvě možnosti. Buď se, a to doporučujeme v prvé řadě, s dočasně zaťatými zuby adaptovat a vyhnat z hlavy návyky z minulých her a nebo spoléhat na štěstí, čemuž se ale nakonec stejně nevyhnete ani v prvním případě.
Opět skvěle si hra vede i po stránce technického zpracování.
Zdánlivě absurdní situace pak navíc vzniká v okamžiku, kdy zjistíte, že hra umožňuje, respektive často vás do toho přímo nutí, řetězit boosty. To by se dalo v prvním okamžiku označit za výbornou zprávu, ale to by tato procedura nesměla probíhat zjednodušeně řečeno tak, že abyste si nabili nový masivnější boost, musíte spotřebovat ten předchozí v celém jeho objemu tak říkajíc na jeden zátah. Jestliže tedy v tomto okamžiku propadáte podezření, že je tento systém v přímém rozporu s potenciální taktikou jet opatrně, pak si buďte jistí, že tomu tak přesně je. V Dominatoru se zkrátka opatrně jet nedá, ovšem jedním dechem dodáváme, že to je jedině dobře. Celá série série se vždy vyznačovala důrazem na akci a riziko, takže nevidíme nejmenší důvod, proč by tomu nyní mělo být jinak.
Hra vás naopak nutí jezdit co nejdivočeji, čehož důkazem budiž fungl nový závodní mód Maniac. Jak jsme psali již v dřívějších prvních dojmech, je tento
název poměrně dost výmluvný, jelikož jeho hlavním cílem je, abyste jezdili jako maniaci. To znamená, že je potřeba předvádět divoké kousky jako třeba smyky, skoky, demolovat okolí, boostovat jako o život a to všechno pokud možno v protisměru. V první chvíli nás sice zarazilo, že tento mód je obtížnější než by se na první pohled mohlo zdát, ale na druhou stranu to naprosto přesně zapadá do koncepce celého Dominatoru. Jedná se tedy o velmi slušnou náhradu za režim Traffic Attack, jež musel být pochopitelně vyřazen, jelikož jak již zaznělo v úvodu této recenze, v Dominatoru se nadá bourat ani do vozidel, která jedou stejným směrem
jako vy. O poznání smutnější je ale absence našich oblíbených demolic na křižovatkách, jelikož působit maximální škody cizím řidičům nám činilo škodolibou radost. Nehledě na to, že ze zkušenosti můžeme potvrdit, že tento mód je zajímavý i pro holky, které se videohry jinak vůbec nezajímají. No dobře no, tak zatím známe takovou jenom jednu.
|
Oproti předchozím dvěma dílům nám připadal i lehce pozměněný jízdní model zdejších vozů. Ten se nám zdál o něco tužší, takže to chce trochu cviku a
praxe, abyste svá vozítka zvládli zcela dokonale. Není ale potřeba se obávat, i tak je Dominator stále tou skvělou ukrutně rychlou závodní akcí, na jakou jsme u série Burnout všichni zvyklí a kterou jsme si tak oblíbili. Díky nutnosti vyhýbat se prakticky úplně všemu tak budete mít i nyní prakticky neustále oči navrch hlavy a řídit své bouráky budete více než jakkoliv jinak opět spíše jen instinktivně.
Jediné, čemu se vyhýbat nemusíte, jsou ale samozřejmě soupeři, které naopak musíte pokud možno zničit tak, že je pošlete do nějakého efektního, ale zároveň i velmi efektivního takedownu. Ovšem i co se týče protivníků, tak v Dominatoru lehce přituhlo. Připravte se tak na to, že proti vám budou stát soupeři, kteří se zase až tak lehce do ohnivých kotrmelců poslat nenechají a díky své vlastní agresivitě vám dokážou i sami slušně zatopit, což rozhodně chválíme. Stejně jako to, že zůstal zachován prvek pomsty, kdy se poté, co vás některý z protivníků v závodě sestřelí, stává vaším prvořadým životním cílem mu to co nejdříve oplatit.
Celkově tak je Dominator nejen opět velmi slušnou akčně závodní zábavou, ale díky celkově lehce vyšší obtížnosti i docela slušnou výzvou. K tomu přispívá i nový systém odemykání dalších aut, i když upřímně řečeno, tady zase až tak nadšeni nejsme. Jde totiž o to, že nový bourák nezískáte jen tak zadarmo, což je na jednu stranu jistě chvályhodné, ale na stranu druhou nám to již zavání lehčí překombinovaností. Nový vůz se vám tak nezpřístupní po úspěšném splnění daného závodu, ale dost často v tomto závodě musíte navíc splnit nějaký „postranní“ úkol. Musíte tak třeba v dané jízdě získat medaili, ale zároveň třeba i nasmykovat požadovaný počet stop nebo třeba předvést požadované kombo boostů. Tato skutečnost na jednu stranu samozřejmě motivuje k ještě divočejší jízdě, ale na druhou stranu může způsobit zklamání z toho, že se vám nová auta neodemykají moc rychle. Dost často tak budete úspěšně dokončený závod opakovat jen proto, abyste si odemkli nový vůz.
Opět skvěle si ale hra vede po stránce technického zpracování. Grafiku bychom asi jako vyloženě lepší oproti předchozímu dílu neoznačili, ale rozhodně ji
označíme za pohlednější. V tomto ohledu tvůrci víceméně již jen leštili případné lehčí nedostatky od minula, čehož následkem se sice jiné lehčí nedostatky objevily jinde, ale to nic nemění na tom, že Dominator vypadá naprosto nádherně a jedná se zcela jednoznačně o jednu z těch her, které dokazují, co všechno je PS2 ještě schopna zvládnout. Zejména se nám líbily lokace v přírodě a až vás hned v úvodu hra vrhne doprostřed podzimní krajiny, jistě nám dáte za pravdu. Soundtrack se nese plně v duchu EA, takže se dočkáme řady našlapaných tracků, které ještě více rozproudí krev ve vašich závodních žilách, nicméně podle našeho čistě
subjektivního dojmu zůstal v tomto ohledu Burnout 3: Takedown nepřekonán.
|
Skvělé zpracování
Žádné zásadní novinky| Burnout Dominator | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
