Pamatujete si na hru Syphon Filter (dále jen SF)? Pak vězte, že akční adventura C-12 má s tímto titulem mnoho společného. Má také velice slibný potenciál, protože se vcelku příjemně hraje a nabízí některé nové prvky, jež kvalitativně překračují rámec zmíněné SF. Obecně by se dalo říci, že C-12 je akční adventura s rozhodně nadprůměrným 3D enginem, ale které k naprosté dokonalosti nějaký ten krůček (nebo možná rovnou skok) k dokonalosti ještě chybí.
Na co tvůrci této hry pozapomněli? Zmínit se například můžeme o absenci potřebné míry interakce. Řada dveří a vchodů v lokacích je tady jen tak na okrasu a úrovně se obecně vyznačují velkou linearitou – na druhou stranu zde však určitě nezabloudíte. Silně akční zaměření titulu představuje hlavního hrdinu poručíka Vaughana, což je mimořádně schopný voják s technologickými implantáty v těle pro větší procentuální šanci splnění svého náročného úkolu. Tím je zachránění lidstva. Neboť naše Země byla napadena a kolonizována robotickými vetřelci z vesmíru. V prachu dýmajících měst přežívá jen malá vzdorující skupina lidí a vy; a jelikož vše důležité spočívá na bedrech hlavní postavy, bude záležet na vašem umu, zda-li se podaří nakopat cizákům jejich plechové zadnice. Což v praxi znamená hodně a přesně střílet, kooperovat s ústředím při plnění rozličných bojových úkolů v terénu (např. součinnost resp. pomoc nevelkým vojenským oddílům) a v neposlední řadě nalézat
vhodné klíče a přístupové karty, otevírající postup do dalších částí hry.
Náš hrdina zvládá opatrnou chůzi a běh, šplhání po žebřících a přelézaní k tomu určených překážek, odtlačování objektů a střelbu vybranou zbraní na několik možných způsobů. Celá hra je snímána v third-person perspektivě, kdy svého vojáka vidíte vždy na obrazovce. Pro lepší dojem pak nechybí přepnutí pohledu do režimu vlastních očí, kdy můžete lépe zacílit potenciálního nepřítele a zde ho pak jedinou ranou do hlavy poslat okamžitě na vrakoviště. To je samozřejmě moc fajn, ale trochu postrádám možnost efektního přiblížení náměru (zoom) a posléze pak jasnější indikaci (jako je tomu u SF) zacílení vybrané partie těla. Na druhou stranu si jsou vaši nepřátelé pravděpodobně natolik jisti vítězstvím, že zpravidla příliš nevnímají skutečnost, že okolo nich létají kulky. Je opravdu tristní sledovat situaci, ve které sestřelíte jednoho robota sotva pár kroků od jeho volně špacírujícího se kolegy a tento vůbec nebere zřetel na fakt, že status jeho spolubojovníka se tu přímo před jeho očima změnil na „dejte to harampádí do šrotu“.
Po zlikvidovaných nepřátelských elementech tu po limitovaný čas často zbývá nějaká munice či jednorázová uzdravovačka, jinak můžete najít ještě specifický typ uzdravovaček pro horší časy, které lze schraňovat v inventáři. Dále tu je něco málo zbraní k užívání (laserová puška,
raketomet apod.), všechny disponují primárním a sekundárním druhem střelby, přičemž sekundární je více devastující. Při střelbě na oponenta vidíte hodnotu jeho zbývajícího života na obrazovce, což je prima. Funguje tu také velice příjemný systém autozaměření, při kterém Vaughan sám od sebe zacílí vybranou zbraní nejbližšího nepřátelského vojáka. O pohybu tohoto protivníka pak máte povědomí i v případě, kdy vám zmizí z dohledu, což je koneckonců nadstandardní služba. Má to však své nedostatky. Tím hlavním je práce kamery. Pokud zmíním tolik, že tento vývojářský tým má na svědomí jinak výtečnou sérii Medievil, patrně budete doma. Pro hru C-12 byl pohříchu najat stejný kameraman, jehož činnost je charakterizována naprosto chaotickým otáčením pohledů kamer - obzvlášť mizernou službu pak nabízí v těsných prostorách. A pokud mne hlavní kamera např. tvrdošíjně odmítala manuální korekci úhlu pohledu, který jsem nutně potřeboval umístit za svá záda, abych viděl namísto své sympatické tváře spíše nepřátelské kyborgy, mám z toho, eufemisticky řečeno, divný pocit. Je samozřejmě pěkné, že si úhel kamery povětšinou můžete manuálně upravovat, ale zpravidla tu nenacházím volbu, jež by vám stoprocentně poskytla žádaný přehled o lokalitě. Pravda, deficit na tomto poli může do jisté míry smazat pohled ve first-person perspektivě, jež vám nota bene umožní lépe rozeznat interaktivní objekty a leccos zajímavého k nim sdělit.
Pokud je řeč o interakci, tak s ní se to má následovně. Stejné tlačítko pro střelbu a aktivování přepínačů či manipulaci s objekty není právě ideální řešení ani přes barevné a textové rozlišení okamžiku, kdy lze vstoupit do interakce s vybraným předmětem / spínačem / objektem. Možnost přelézání překážek je aplikovatelná jenom někdy, což je hodně záhadné schéma. S tím tak trochu souvisí i některé podivné zákonitosti, kdy jednou nelze střílet skrze zábradlí, na jiném místě ve hře zase ano apod. Kapitolou sama pro sebe je nemožnost rozstřelení např. bezpečnostních kamer, kulometných vížek či pouhého osvětlení, stejně jako výskyt neprůstřelného pletiva a podobně „odolné“ igelitové zástěny. Navrch pak přicházejí neuvěřitelné excesy, kdy vás dokážou protivníci zasáhnout i přes zeď, a naopak, kdy při vaší střelbě v zákrytu nějakého objektu namísto jasně detekovaného oponenta trefujete jenom hranu blízkého objektu. A dále. Svět není konzistentní tak, jak bychom mohli čekat. Při přechodu mezi úrovněmi to zcela chápu, ale pokud potřebuji vstoupit do místnosti a z ní na mne shlíží černé prázdno, nevím, co si o tom mám myslet. Protože po vstupu do této „černé díry“ se můžete ocitnout v prostoře, jejíž osazení čítá kupř. dva připravené roboty a tudíž spoustu problémů. Opravdu zvláštní schéma. Nakonec je zde pak velmi mrzuté zasekávání se za překážky – zkrátka místy to tady vypadá, že autoři titul vydali hodně narychlo.
Ale abych jenom nehanil. Ač je zaměření jednotlivých misí provázáno nutností anihilace početných zástupů nepřátelských elementů, kde najdeme různé druhy androidů s rozličnou
palebnou silou či výzbrojí a také pár větších létajících strojů, rozhodně se nebudete nudit. Během mise totiž skrze vysílačku přijímáte spoustu informací, ze kterých se dílem stávají nové úkoly a jenom jejich postupným plněním si otevíráte cestu vpřed. Vše se vám zohledňuje v sympaticky koncipovaném menu, kde nechybí ani přehledná mapka dané oblasti. Úkoly se sestávají z jednodušších akcí typu uzdravení zraněného vojáka, což vyřeší přinesení medipaku z vedlejší místnosti, po komplexnější činnosti obnášející aktivaci potřebných energetických zdrojů, následně přepínačů a manipulaceči přesun vybraného objektu z místa A do místa B. Pokud pominu již avizované kvalitní grafické zpracování jednotlivých lokací, musím vyzdvihnout také působivost scenérií, hodně dobře vystihujících atmosféru postkatastrofické vize prohraného boje s mimozemskou civilizací – opuštěné městské ulice s hořícími vraky a nepojízdnou vojenskou technikou. Pusté základny s výtahy a schodišti a liduprázdnými laboratořemi – ne, počkejte. Příležitostně narazíte na pár přeživších jedinců a nejen během příběhových sekvencí odehrávajících se v enginu hry získáváte dojem, že jste součástí něčeho významného, součástí opravdu propracované a v závislosti na vašem postupu strategicky koncipované akce boje proti vetřelcům! Vaše společné snažení dokresluje třeba postup skrze hlavní třídu s několika vojáky za zády, kdy sledujete laserové nitky ostřelovačů hledající si svůj cíl. Při výskytu bezpečnostních droidů či kamer, majících jasně viditelný úhel vidění, uplatníte i něco stealth prvků. Opatrná chůze sice (na rozdíl od
SF) neslibuje ochranu před pádem ve výškách, ale pohyb v tomto režimu je daleko přesnější a nehrozí takové nebezpečí jako při zbrklém běhu vpřed. Také tu lze uplatnit taktiku strafování do stran, jež vám řadu akčních pasáží a soubojů dost ulehčí, byť by tato činnost mohla být o něco svižnější. Skvělým nápadem se však jeví používání elektronického štítu, a to jednak jako ochrany a jednak jako útočné aktivity pro dočasnou imobilizaci blízkých robotů. Moc pěkné. Také přechodné obsazení kulometného stanoviště je příjemně zpestřující motiv. I dále se C-12 snaží zaujmout, např. adrenalinové přebíhání minového pole či několik puzzloidních momentů, ze kterých vám sice hlava neupadne, ale znovu je to něco nad obvyklý rámec akční sféry.
C-12 je relativně dlouhá hra, tím spíše, že „save pointy“ jsou jen na předem vymezených místech. Při této příležitosti si ještě musím postěžovat na nepříliš komfortní systém načítání dat. Jestliže totiž zemřete, připravte se na nepochopitelně zdlouhavou proceduru pro vaše znovuobjevení se ve hře. Tato výtka je však definitivně poslední, co bych vám k uvedenému titulu mohl říci. Shrňme si to tedy. C-12 je přese všechno zajímavá záležitost, ale abychom o ní mohli mít lepší mínění, museli by tvůrci najmout schopného hlavního kameramana a odstranit alespoň pár zásadních bugů. Over…
| C-12: Final Resistence | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
