Představovat blíže válečnou sérii Call of Duty asi není příliš potřeba. Původně PC hra se časem úspěšně etablovala i na konzolích a aktuální třetí díl již dokonce vychází pouze na právě těchto strojích, zatímco hráči na PC si musejí počkat až na další hru z této řady. Naproti tomu ti, kteří si hned mezi prvními pořídili novou konzoli Wii od Nintenda, nemusejí čekat vůbec na nic a do lítých válečných bitev se mohou pustit bez prodlení.
Ještě než se Wii vůbec začalo prodávat, bylo prezentováno mimo jiné jako ideální nástroj pro hraní FPS her všeho druhu, zejména tedy z důvodu nového netradičního ovládání. První hra – Red Steel od Ubisoftu – která navíc měla být jakýmsi prominentním Wii titulem, ovšem nedopadla úplně ideálně, a tak jsme byli zvědavi, jak na tom bude multiplatformový třetí díl Call of Duty. A řekněme si na rovinu hned v úvodu, ani tentokrát to žádná extra sláva není. Jelikož jsme již před časem recenzovali tuto hru pro Xbox 360, dovolíme si odkázat vás pro obecnější informace právě na tuto recenzi, zatímco zde se vrhneme hned na to hlavní – ovládání a kvalitu hraní z toho plynoucí.
Poměrně nešťastné je rozložení funkcí na jednotlivá tlačítka.
Hra samozřejmě vedle klasického wiimote vyžaduje i připojení nunchaku, bez něhož není možné hrát. Základní rozvržení je vcelku nasnadě – analogovou páčkou na nunchaku se pohybujete a prostřednictvím wiimote se rozhlížíte. Zde ale již narážíme na první kámen úrazu. Je totiž potřeba neustále mířit na obrazovku (respektive na senzor nad či pod ní), což si žádá, abyste před televizí seděli v křesle s pořádně bytelnými opěrkami pro lokty nebo alespoň na té straně, ve které ruce držíte wiimote. Hrát totiž delší dobu bez podepřeného loktu se totiž úměrně s délkou hraní více a více blíží očistci.
Zpočátku ale budete se hrou mít docela problémy, i kdybyste seděli v křesle navrženém speciálně pro hraní na Wii
samotným Shigeru Miyamotem. Ovládání je totiž natolik citlivé, že s ním bude v začátcích bojovat úplně každý, kdo nemá novou
konzoli doma alespoň tak půl roku stráveného aktivním hraním. V prvních misích se tak budete neustále otáčet do směrů, do nichž
vůbec nechcete a vaše střelba bude zpočátku připomínat spíše varovné výstřely do vzduchu než činnost, kterou se projevuje člověk vprostřed skopčácké protiofenzívy. Naštěstí ale tvůrci počítali s tím, že to bude chtít nějaký ten čas než se hráči sžijí nejen se samotnou hrou, ale i obecně s novým ovládáním nové konzole. Proto jsou tedy úvodní mise hodně rozjezdové a dost práce za vás udělají parťáci z vaší jednotky, zatímco vám bude stačit povětšinou se akorát krýt, abyste nepřišli k úrazu, a sem tam když se zadaří tak i sejmout nějakého toho Němčoura. Křivku obtížnosti se tvůrcům podařilo vybalancovat až překvapivě dobře, i když netvrdíme, že zcela stoprocentně. Čas od času se tak i zde dostanete do nějakého toho místa, s nímž budete mít větší problémy než s jinými, ale to už ke hrám obecně tak nějak patří. Celkově jsme ale hodně spokojeni s tím, že vás hra po úvodním tutorialu nehodí rovnou do vody, ale jde na vás poměrně pomalu tak, abyste se postupně zdokonalovali a získávali větší jistotu.
Náš celkový dojem ze hry je tak mírně optimistický.
Poměrně nešťastné je ovšem rozložení funkcí na jednotlivá tlačítka, i když máme obavu, že při zachování všech zdejších funkcí by s tím ale asi stejně moc dělat nešlo. Co se týče nunchaku, tak tam je všechno v klidu, páčka i tlačítka Z a C jsou v pohodě dosažitelná a práce s nimi nám nečinila sebemenší potíže, stejně tak jako maximálně logicky pro střelbu vyhrazené spodní tlačítko B na wiimote. Bez problémů je i horní tlačítko A, po jehož stisknutí se váš pohled přepne do přesnějšího náhledu přes mířidla vaší zbraně. Dále je to ale již o něco horší, jelikož hra využívá i tlačítka 1, 2 , „mínus“ a směrový kříž. Na tom by zdánlivě nemuselo být zhola nic špatného, ale velmi záhy zjistíte, že když třeba chcete prostřednictvím směrového kříže hodit granát, musíte dlaní na wiimote přehmátnout. Při tom se ale samozřejmě ovladač pohne, takže rázem zase koukáte jinam než jste původně chtěli a musíte tedy zamířit znovu. To samé pak platí i o tlačítkách 1 a 2 na opačné straně wiimote. Časem se
sice naučíte se nejprve jen tak zhruba natočit k místům, kam hodláte třeba právě hodit granát nebo která chcete zaměřit dalekohledem, potom nahmatat příslušné tlačítko a teprve potom přesně domířit, ale než si to zažijete, budete proklínat celý Activision včetně úklidové firmy v jejich centrále. Na druhou stranu je ale opět třeba podotknout, že hra je k hráči dostatečně benevolentní, takže správné návyky zde lze získat vcelku bezbolestně, i když ne úplně okamžitě.
Najdou se ale i slova chvály. Dost se nám líbily situace, kdy se s nepřítelem přetahujete o zbraň (nebo se s ní vlastně přetlačujete?). V danou chvíli je totiž potřeba oběma rukama střídavě pohybovat dopředu a dozadu, jako když nepříteli chcete zbraň z ruky vykroutit a když se vám to podaří, tak je potřeba wiimotem rychle švihnout „na stojáka“ šikmo shora dolů, jako kdybyste skutečně zasazovali ránu pažbou. Vzhledem k rozsahu, cílům a motivacím celé hry je to samozřejmě pouze vyloženě okrajová záležitost, ale dokáže to dost slušně vtáhnout do hry a nebáli bychom se ani říci, že to působí do jisté míry autenticky.
Hra nás vcelku zaujala i po technické stránce. Samozřejmě, že se technická stránka hry nemůže rovnat s tím, co předvádí takový Xbox 360, ale když má člověk za sebou dva soubory Wii miniher a jednu pohádkovou Zeldu, neubrání se menšímu překvapení, že Wii umí i docela slušnou realistickou grafiku a ne jen panáčky Mii :-). na první pohled vás sice zarazí například dlaně vojáků, které vypadají dost
předpotopně, ale celkově odvádí grafika poměrně rozumný výkon, i když opět si nedokážeme připustit, že by toto bylo maximum, co Wii zvládne. Ale o tom nás přesvědčí až čas. V tuto chvíli je velmi obtížné hodnotit grafiku, když referenčních vzorků zatím příliš není a navíc člověk ví, jak ta samé hra vypadá na Xboxu 360.
|
|
Volně narůstající obtížnost
Mnohem méně vzhledné než na X360| Call of Duty 3 | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
