Válka ještě nikdy nebyla taková legrace! Pod tímto heslem vracejí Codemasters na LCD display našich GameBoyů hru, která poprvé dobyla svět už před osmi lety. Julian Jameson tehdy vytvořil pro Sensible Software titul, v němž kombinoval rychlou a neustávající akci s nutností strategického plánování. O pár let později se tomu začalo říkat realtime strategie... To vše v titěrné grafice, která na první pohled nevypadala nijak lákavě. Přesto se ale hra trefila svou originalitou a zábavou do nálady hráčů své doby, a jak původní Amiga verze, tak následné porty pro nejrůznější platformy (SNES, Sega Genesis, PC DOS, Atari Jaguar, Atari ST, 3DO) si získaly oblibu recenzentů i hráčů.
V Cannon Fodder se stáváte velitelem družiny vojáků, bojujících proti žoldákům vrchního zlouna, El Presidenta. V top-down pohledu na maličké bojovníky řídíte jejich akce přímou direktivou - kam jít, na co vystřelit, co zlikvidovat granátem. Vojáci jsou vždy maximálně dva, což je oproti 16bit verzím trošku ústup. Pokud se vám podaří při misi je zahubit (což se vám podaří často), obdržíte další dvoučlenný výsadek. Každý voják má své jedinečné jméno, má svoje frčky, a pokud umře, má svůj slušivý hrobeček, který si můžete 
smutně prohlížet z hlavního menu. Pokud to byl hrdina, objevíte jeho jméno i v seznamu nejlepších zabijáků spolu s počtem nepřátel, které se mu podařilo rozprášit na kousky než vaše ruka ochabla. Za každou splněnou misi jsou vojáci, kteří ji přežili, povýšeni, a jednotka se rozroste o zástup nezkušených zobáků, toužících také padnout na poli cti a slávy... Ve chvíli, kdy vám v průběhu mise vojáci dojdou, a není už koho nasadit do boje, hra končí a prozkoumávání hřbitova je vše, co vám zůstane...
Na GBC verzi opět pracoval Julian Jameson (i když tentokráte ani zdaleka nevytvořil celou hru sám), a dle svých vlastních slov se nejenže povedl převod Amiga verze v co nejlepší kvalitě (v rámci možností GBC hardware), ale v mnohém byla hra ještě vylepšena. Některé mise zůstaly stejné, jiné doznaly drobnějších změn, ale je tu také řada zbrusu nových. Celkem je třeba se probít 25 misemi, přičemž většina z nich je vícedílná, takže celkově je tu rovných 72 map. Mnohé z nich jsou opravdu rozsáhlé - až čtyřicetinásobek GBC displeje. Aby hráč neotupěl při procházení stále stejných levelů, je připraveno pět zcela různých prostředí (forest, desert, snow, barracks, underground), v nichž plníte různorodé úkoly. Pravda, v naprosté 
většině misí je třeba především pozabíjet všechny nepřátele, ale jsou tu i mise s cílem demolice budov, ochrana civilistů či záchrana zajatců. K výzbroji vašich bojovníčků patří krom samopalů americké výroby s nekonečným střelivem též granáty a bazooka. Většinu misí budete muset odchodit přesunem po vlastních, ale občas se vám poštěstí nalézti opuštěný tank, jeep nebo dokonce helikoptéru.
Inteligence počítačových protivníků by měla být jednou z věcí, na které autorský tým hodně zapracoval. Na výběr jsou tři úrovně obtížnosti a zajímavých klání se dočkáte, i když si nezvolíte hned tu nejtěžší. Nepřátelští vojáčci se řídí nejen zrakem, ale především sluchem. Pobíhat po levelu za neustálé palby ze samopalu tudíž nepatří k nejúspěšnějším strategiím. Různě ozbrojení nepřátelé dokonce mnohdy spolupracují - všimněte si třeba prcka s dalekohledem, často stojícího v blízkosti bazookáře nebo minometčíků! V závislosti na zbrani, kterou třímají, se také liší jejich reakce ve chvíli, kdy zaslechnou střelbu. Jen ti opravdu nejzákladnější vojclové se samopalem (pracovně přezdívaní karboše) se rozběhnou 
na místo své následné smrti. Jejich lépe vyzbrojení kamarádi většinou pouze začnou věnovat více pozornosti směru, ze kterého se zvuky bitvy ozývají, ostřelovači postoupí pár kroků a začnou vyhledávat v zaměřovači důvod pro další zářez na pažbu, z chaloupek vyrazí dosud spící posily a rozmístí se v obranném kruhu. I díky tomu není Cannon Fodder vůbec jednoduchá hra. Zaškatulkování jako "akční realtime strategie" používají sami autoři, nicméně já bych se přiklonil spíše k zařazení mezi čistě akční hry. Přemýšlením se totiž přes nepřátele rozhodně neprokoušete.
Ozvučení hry je na takové úrovni, že jen těžko mu může jiný titul pro GBC konkurovat. Každý, naprosto každý zvuk ve hře je digitalizovaný. I ve chvíli, kdy vaši vojáčci jen tak stojí a nic nedělají, jsou kolem slyšet zvuky odpovídající danému prostředí (v džungli řve takovej ten pták co vždycky řve v každý džungli, v táboře fouká vítr, atd). Pravá extáze ale přichází ve chvílích nejprudší akce, kde umírající nepřátelé či alespoň jejich po zemi se plazící kousky chroptí, sténají a naříkají, a naproti tomu váš tým to komentuje radostnými hláškami typu "He's a toast!", "We are all going to die" nebo prostým 
"Come on". Dle údajů výrobce hra obsahuje přes 160 takovýchto samplů. Bohužel o co lepší jsou zvuky, o to horší je hudba - víření bubnů je sice docela fajn, ale hrajete-li Cannon Foddera trochu déle, neubráníte se vzpomínce na přísloví – čeho je moc, toho je příliš.
Přestože je hra chvílemi lehce morbidní, není to díky použité grafice zase tak moc vidět. Humorný tón animací i zvuků snad každému zabrání nějak se pohoršovat nad chvilkovým gejzírem pixelů, představujícím chrlení krve, či nad chvíli se samostatně pohybujícími částmi těla. Grafika může být přesto pro někoho zklamáním (pro mne ne) - kvůli zachování původní atmosféry na nižším rozlišení se každý humanoidní objekt ve hře skládá opravdu jen z několika málo pixelů. O nějaké jeho animaci potom nemá smysl příliš hovořit, i když na obrazovce v pohybu to vypadá opravdu o hodně lépe než na statických (a zvětšených) obrázcích doprovázejících tento text. Grafické orgie, které si autoři nemohli dovolit přímo ve hře, si vynahradili ve veškerých menu. Samozřejmostí je hicolor, v hlavním menu se skoro neuvěřitelnými přechody mezi jednotlivými volbami. Úvodní intro hry 
dosahuje takřka kvalit PC her, má téměř 40 sekund, a pokud obětujete trochu svého času na stažení tohoto souboru (500kB, formát ASF), můžete se o jeho kvalitách přesvědčit sami.
Kamenem úrazu mnohých skvělých her je ovládání. Obzvláště u kusů konvertovaných z jiných platforem, kde bývají ovládány klávesnicí, myší, či gamepadem s úplně jinými možnostmi, než nabízí GBC. A Cannon Fodder je jako stvořený pro myš. Naštěstí to není tak moc vidět - directpad je sice trochu pomalejší ve chvíli, kdy najednou máte nepřítele za zády, ale pokud se strategie hry přizpůsobí, rozhodně ji kvůli tomu nezahodíte. Jedno tlačítko pro pohyb, druhé pro střelbu, současný stisk obou použije sekundární zbraň, kterou jste si předtím navolili selectem.
Žádná hra není dokonalá. Ani Cannon Fodder ne - byť mu mnoho nechybí. V podstatě jediný nepříjemný problém, na který jsem narazil, je občasné zasekávání vojáků za roh, za strom či za kámen. Není to nic vážného, ale přece jen se mi to stalo více než jednou, a několikrát to mělo 
za následek i smrt mých skvěle trénovaných bojovníků. Také myslím, že je škoda, že není možné svoje vojáky rozdělit na více samostatných skupin. Tato možnost byla z dřívější verze patrně vypuštěna proto, aby nebylo nutné blokovat část už tak malé obrazovky stálou informací o stavu vašich vojáků. Škoda, určitě se to dalo nějak řešit. Oblíbená dřívější strategie jednoho vojáka-průzkumníka tak bohužel padá...
V jednom rozhovoru se Juliana Jamesona ptali, co považuje na Cannon Fodderu pro GBC za nejlepší. Jeho odpověď zněla - integritu celé hry. A já s tím souhlasím. Cokoliv ve hře je, není samoúčelné. Jednotlivé vychytávky dávají dohromady ucelené dílo, skvělou hru, která nasazuje vysokou laťku technického zpracování všemu, co ještě kdy na GameBoyi v budoucnu uvidíme. Navíc je to hra patřičně zábavná, a také dostatečně těžká, takže vám opravdu vydrží dost dlouho na to, aby se investice do ní vrátila.
