Ochrana videoher autorským právem z pohledu vydavatelů aneb co dělají vydavatelé špatně?
Způsoby možné ochrany videoher prostřednictvím AZ byly rozebrány v minulém díle a není třeba se k nim na tomto místě vracet, protože to ostatně není smyslem druhého dílu našeho "seriálu". Jeho smyslem je vymezit důsledky, které má zvolení toho kterého z nich pro praxi a jak s nimi naložit právně co možná nejčistěji. Při pohledu na současný stav totiž o právní čistotě nelze v případě jednání většiny vydavatelů hovořit ani v nejmenším, což nemusí být nutně přičítáno jim za vinu, protože náš současný AZ nikomu situaci příliš srozumitelně neusnadňuje. Tento díl je nejdelším a navzdory jeho názvu jej doporučujeme k pročtení i samotným uživatelům, protože díl třetí věnovaný speciálně jim z něj bude do značné míry vycházet. Tolik na úvod a jedem.
Bylo řečeno, že nejčastěji používaným způsobem ochrany videoher prostřednictvím AZ je označením je za počítačové programy, díky čemuž se dostávají do jejich zvláštního právního režimu. Tento krok je ku prospěchu především vydavatelům, protože jim umožňuje do značné míry omezovat možnosti nakládání uživatele s videohrami. Nicméně má-li být tento krok ve výsledku v celém rozsahu právně platným, je třeba při něm kráčet tak, aby toto bylo v souladu s naší stávající právní úpravou. Krokem číslo jedna k tomuto je především uvědomit si ze strany vydavatelů veškeré jeho souvislosti. Ty jsou k mání nejen v AZ, ale rovněž i v ustanoveních týkajících se úpravy smluv v občanském zákoníku. Již zaznělo, že k tomu, aby se uživatel videohry v tomto případě stal uživatelem oprávněným, je zapotřebí, aby s ním vydavatel uzavřel licenční smlouvu. Jinými slovy je povinností vydavatele uzavřít s uživatelem licenční smlouvu, neboť právě za tento právní titul k užití díla vymezeným způsobem uživatel platí především. Koupíte-li si jako běžný uživatel videohru v obchodě, samotným zaplacením se ještě nestáváte oprávněným uživatelem. Nekupujete si totiž obyčejný výrobek, ale autorské dílo. A je-li toto dílo označováno za počítačový program, nemůžete ho použít k jeho účelu (tj. normálně spustit) aniž byste ho neužili a k užití díla (což je zákonný pojem) už musíte mít souhlas autora/vydavatele v podobě licenční smlouvy. A neposkytne-li vydavatel licenční smlouvou uživateli oprávnění k užití díla, nestane se uživatel uživatelem oprávněným a na straně vydavatele vzniká bezdůvodné obohacení. Obdržel totiž peníze, aniž by uživateli poskytl nějaké protiplění. Aby toto nevzniklo, není jen zapotřebí uzavřít s uživatelem licenční smlouvu, ale je třeba uzavřít ji platným způsobem. A tady vzniká v praxi z pohledu práva zdaleka největší právní problém.
Licenční smlouva je jen jedním z typů smluv, pro kterou platí v celém rozsahu obecná právní úprava týkající se smluv v občanském zákoníku (dále jen ObčZ), není-li jinde v právních předpisech stanovena úprava jiná, která by před obecnou měla přednost. AZ v obecných věcech žádnou speciální úpravu neobsahuje, je proto třeba použít obecné úpravy občanského zákoníku, kde je mj. upraven i pro nás v tento moment důležitý způsob uzavírání smluv. Toto je upraveno § 44 ObčZ, který stanoví, že smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu nabývá účinnosti. A přijetí návrhu nabývá podle § 43/2 písm. c) ObčZ účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli. Bez doručení souhlasu s návrhem smlouvy není smlouva uzavřena a není-li smlouva uzavřena, nemůže dojít k poskytnutí oprávnění uživateli, neboť to je možné poskytnout pouze smlouvou. A pokud není smlouva uvedeným způsobem uzavřena, nejde o smlouvu, ale pouze o její návrh a návrhem smlouvy se pochopitelně jaksi nic převést nedá. A jiným způsobem než smlouvou náš AZ v současnosti oprávnění k užití díla poskytnout neumožňuje, protože § 12 AZ poměrně jasně stanoví, že autor má právo své dílo užít a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva; jiná osoba může dílo užít bez udělení takovéhoto oprávnění pouze v případech stanovených tímto zákonem. Pokud se nad tímto trochu zamyslíme, dojdeme snadno k závěru, že pod slovy takovéhoto oprávnění není možné rozumět jiné, než smluvní oprávnění. A nemůže-li jiná osoba užít dílo bez udělení jiného než smluvního oprávnění, nemůže jí autor (a už vůbec ne vydavatel, jehož právo je pouze od autorova odvozené) jiné než smluvní oprávnění k užití díla udělit. A kdo z vydavatelů videoher v současnosti obdržel souhlas uživatele s návrhem licenční smlouvy? Ještě by bylo možné uvést, že ObčZ navíc vyžaduje, aby návrh smlouvy byl určen určitým osobám, což licenční smlouvy v tomto případě rovněž těžko mohou splňovat, protože ten, kdo návrh smlouvy připravuje, nemůže znát dopředu konkrétněji budoucí uživatele a tak jsou tyto smlouvy adresovány neurčitému množství osob. A takto v souladu se zákonem licenční smlouvu jde uzavřít skutečně těžko. Pokud dotáhneme tuhle myšlenku do konce, neznamená ve výsledku nic jiného, že z právního hlediska ve většině případů získali vydavatelé videoher, snažící se je chránit přiznáním jim statutu počítačových programů, bezdůvodné obohacení. Uživatelé samotní mohou být v klidu, neboť oni jsou v tomto případě chráněni svojí dobrou vírou, že jim toto oprávnění bylo platně poskytnuto. Nicméně tahle situace je poněkud dost absurdní a naštěstí je pár cestiček, jak z právního Kocourkova ven.
První z nich je interpretační překlenutí neumožnění AZ poskytnout souhlas s užitím díla obecně jinak než licenční smlouvou a to pomocí principu svobodné vůle, který je upraven v Listině základních práv a svobod (čl. 2/4 Listiny, který říká: "Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá." ), která je součástí našeho ústavního pořádku a jako taková tedy stojí svoji právní silou nad všemi obyčejnými zákony (ty s ní musejí být v souladu), autorský samozřejmě nevyjímaje. Pokud si široce vyložíme tento všem zákonům nadřazený princip, dojdeme k závěru, že v podstatě můžeme uzavírat libovolné smlouvy libovolným způsobem, je-li tak naší skutečnou vůlí a zákonná úprava je jen taková užitečná pomůcka. S tímto přístupem sice ne tak úplně souhlasíme, ale je použitelný. Vhodnější však patrně bude, pokud na náš problém použijeme obchodní zákoník (dále jen ObchZ), konkrétně pak § 275/4, který mj. stanoví, že může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele. V tomto případě je přijetí účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn, došlo-li k němu před uplynutím lhůty rozhodné pro přijetí návrhu. Ponechejme stranou úskalí použití této analogie s ObchZ, která jsou v tomto případě mnohá, a jen konstatujme, že jde patrně o nejschůdnější cestičku z Kocourkova.
Nicméně překleneme-li interpretačně problém s uzavíráním licenčních smluv a tyto pak budeme považovat za platné ve smyslu jejich uzavření, je nutné se zaměřit na jejich obsah. Licenční smlouva může být sice platně uzavřena, ale bez důkladného pochopení obsahu AZ může být (a v současnosti i je) řada jejích ustanovení neplatná a míjet se tak se zajištěním zájmu vydavatelů. Především je naprosto nutné si uvědomit, že NELZE pouze překládat licenční smlouvy (či jim obdobné smluvní podmínky), které jsou obsaženy u videoher dovážených a nabízených našim distributorům ze zahraničí. Tyto vznikají na půdě většinou velmi odlišných právních řádů, které se obsahově neshodují s naším AZ. A v ČR nelze poskytovat videohrám ochranu jinak než podle našeho právního řádu. To za prvé. Za druhé je třeba brát AZ v celém jeho rozsahu a respektovat jeho vztahy s ostatními zákony, které jeho neúplnou úpravu doplňují. Včetně ObčZ a Listiny. Tímto nepřímo chceme poukázat na to, že není možné uvádět v licenčních smlouvách ustanovení typu "když otevřete obal hry, tak to bereme, jako že souhlasíte s licenčními podmínkami", nota bene je-li návrh na uzavření licenční smlouvy obsažen v zabalené krabici. Jakákoliv podobná ustanovení jsou automaticky ze zákona neplatná z celé řady důvodů (rozpor s dobrými mravy, právní úkon, jehož předmět plnění je nemožný apod.). Stejně tak jsou neplatná veškerá ustanovení, která se příčí zákonu, nebo jej obcházejí. Na tomto místě je třeba skutečně dobře se seznámit s AZ a především tzv. zákonnými licencemi (oprávnění, která uživatelům přiznává sám zákon), které přiznávají oprávněnému uživateli počítačového programu (a tedy i videohry, když je za něj označena) v § 66/1 AZ a které není možné smluvně vyloučit. Není možné tedy zakazovat oprávněnému uživateli, aby si zhotovil záložní rozmnoženinu, protože zákon mu toto kogentním ustanovením (tj. toto ustanovení není v smluvní dispozici stran) § 66/1 písm. b) AZ umožňuje. Není možné zakázat oprávněnému uživateli dispozici s videohrou, tj. např. půjčování dalším osobám, protože pouze k půjčování přesně vymezeném v § 16 AZ (zpřístupňování díla zařízením přístupným veřejnosti) je zapotřebí souhlas autora/vydavatele. Jakékoliv jiné půjčování jde zcela mimo autorskoprávní úpravu, není-li zpřístupňováním díla veřejnosti. Není možné v licenčních smlouvách zakazovat oprávněnému uživateli další prodej videoher (třeba do bazarů), neboť podle § 14/2 AZ je prvním prodejem díla ve vztahu k němu právo na rozšiřování (prodej je rozšiřováním) díla vyčerpáno a vydavatel jím dál nijak nedisponuje. Veškerá tato ustanovení licenčních smluv by byla pro svůj rozpor se zákonem nebo jeho obcházení neplatná a mohla by ohrozit i platnost smlouvy samotné. Ta sice může jakožto dvoustranný právní úkon zůstat podle § 41 ObčZ v platnosti, vztahuje-li se důvod neplatnosti právního úkonu jen na jeho část, ale tato část musí být oddělitelná od ostatního obsahu. Pokud bychom to celé výrazně zjednodušili, můžeme říct, že vydavatelé by se měli při podmínkách licenčních smluv omezit pouze na to, co jim dispozitivní (tj. smluvně jinak upravitelné) ustanovení § 66/1 písm.a) AZ upravit umožňuje. Je nutné si dále uvědomit, že dokumentace k videohrám je samostatným autorským dílem, které je chráněno trochu jinak než samotná videohra a lze ji tedy bez problémů pro osobní potřebu kopírovat, citovat z nich apod. Samotný návrh na uzavření licenční smlouvy by rovněž neměl být nějakým obyčejným kusem papíru, ale měl by nějak vypadat. Mít jednoduše takovou podobu, z níž bude zřejmé, že jde o návrh na uzavření licenční smlouvy. Nějaká upozornění, varování apod. v manuálech her není možné považovat za návrh na uzavření licenční smlouvy. Rovněž je třeba uvést, že licenční smlouvy slouží jen a pouze k poskytnutí oprávnění k užití díla. K ničemu jinému neslouží a sloužit nemohou. Jakákoliv ustanovení o odpovědnosti v nich nemají co dělat, nehledě na to, že jednostranným prohlášením se případné odpovědnosti za škodu zbavit v žádném případě nelze. A v neposlední řadě je třeba si ujasnit pojmy a nemást uživatele. Licenční smlouvou je možné převést jen a pouze oprávnění k užití díla ve smyslu AZ (rozmnožování, rozšiřování, pronájem, půjčování, vystavování, zpřístupnění veřejnosti), nic jiného. Ničím jiným ani vydavatelé nedisponují. Disponují pouze oprávněním, které jim bylo samotným rovněž licenční smlouvou autorem nebo jiným oprávněným subjektem uděleno. Nikdy nedisponují k žádnému dílu vlastnickým právem. Vlastnické právo a právo z duševního vlastnictví jsou naprosto odlišné pojmy. Práva z duševního vlastnictví patří podle našeho AZ jen a pouze autorovi a ten s nimi nemůže libovolně disponovat; nemůže je převést, může jen poskytnout oprávnění k výkonu některých z nich. A když je nemůže převést, nemůže je rozhodně vydavatel vlastnit. No a taky by občas nebylo od věci, kdyby se vydavatelé podívali do zákona na ochranu spotřebitelů:-).
Problematika obsahu licenčních smluv je tedy rovněž poměrně dost komplikovanou záležitostí a v tomto případě platí, že ze strany vydavatelů je méně tentokrát ve většině případů více, protože AZ bez existence odchylné licenční úpravy chrání zájmy vydavatelů dostatečně. Není od věci si rovněž uvědomit, že ty i v současnosti poměrně časté v rozporu se zákonem uváděné podmínky licenčních smluv, jsou prezentovány těm, kdo si videohry skutečně za své peníze poctivě kupují a vytváří tak pokřivený obraz o tom, jak autorské právo chrání jejich zájmy, jakožto zájmy oprávněných uživatelů. A tohle není skupina, kterou je zapotřebí strašit a snažit se co nejvíc omezovat.
Ještě než přejdeme k ochraně videoher jakožto děl audiovizuálních, je třeba pro úplnost uvést ještě jednu věc. Konstatování, že vydavatelé jsou povinni uzavírat s uživateli licenční smlouvy v rámci chápání videoher jako počítačových programů, aby je mohli uživatelé oprávněně použít, neplatí zdaleka tak absolutně, jak to na první pohled do AZ vypadá. Zpochybnit toto je možné pomocí § 66/1 písm. a) AZ, který mj. říká, že do práva autorského nezasahuje oprávněný uživatel rozmnoženiny počítačového programu, jestliže rozmnožuje, překládá, zpracovává, upravuje či jinak mění počítačový program, je-li to potřebné k užití počítačového programu v souladu s jeho určením..není-li dohodnuto jinak. Tedy tato tzv. zákonná licence je dispozitivní povahy, což mj. znamená, že se uplatní v případě, kdy licenční smlouva nebude upravovat uvedené skutečnosti jinak. Tedy uplatní se i v případě, kdy tu žádná licenční smlouva mezi uživatelem a vykonavatelem autorských práv existovat nebude. Z toho je dovoditelné, že k užití počítačového programu v rozsahu vymezeném § 66/1 písm. a) AZ není zapotřebí mít uzavřenou licenční smlouvu, neboť dané užití díla bez udělení smluvního oprávnění umožňuje přímo zákon. Tedy je na základě tohoto výkladu podle nás možné chránit videohry jako počítačové programy i bez nutnosti uzavírat s jejich uživateli problematické licenční smlouvy, ovšem s tím, že oprávnění uživatelé budou moci dělat s videohrami všechno, co jim umožňuje § 66/1 písm. a) AZ, kteréžto činnosti jsou jinak smluvně vylučitelné. Toto platí rovněž v případě, kdy dojdeme k závěru, že licenční smlouva je neplatná nebo neplatně uzavřená. Nicméně žádná z těchto činností, která může být vykonávána jen oprávněným uživatelem, nijak nepoškozuje zájmy vydavatelů ani autorů. Toto další z naznačených cest ze stávajícího právního Kocourkova.
Jak v prvním článku ale zaznělo, videohry je možné chránit i jako audiovizuální díla, což je cesta podle nás zdaleka nejschůdnější pro všechny strany. Vydavatelé se nemusejí vůbec zabývat komplikovanou problematikou licenčních smluv a uživatelé samotní nemusejí být vystavováni různým ne zrovna optimálním výtvorům ze strany vydavatelů, tvářících se jako licenční smlouvy. Videohry se tímto dostávají na úroveň filmů, zcela běžně určených výhradně ke konzumaci, což povahově zcela odpovídá jejich určení. Dostávají se tak na úroveň v podstatě běžných spotřebních produktů, jimiž fakticky jsou, které mají určitá drobná právní specifika jejich použití, na něž je možné (nikoliv nutné) spotřebitele jen určitým způsobem upozornit. Nic víc není v tomto případě zapotřebí. Běžné použití audiovizuálního díla není jeho užitím a souhlas autora nebo vydavatele formou licenční smlouvy není k němu vůbec zapotřebí. A i kdyby došlo k použití videohry způsobem, kdy je zhotovena její dočasná i trvalá rozmnoženina (což je užití díla ve smyslu zákona), je tato situace kryta § 30 AZ, podle něhož není užití díla pro osobní potřebu užitím díla podle AZ a souhlas autora tak není v tomto případě rovněž zapotřebí. Nicméně je třeba uvést, že v tomto případě není možné žádným způsobem postihovat uživatele pirátských rozmnoženin videoher, protože na základě § 30 AZ si může zhotovit rozmnoženinu jakéhokoliv díla (vyjma počítačových programů a architektonických děl) každý, nikoliv jen oprávněný uživatel a z jakéhokoliv podkladu, nikoliv jen z originálu. Tuto skutečnost ale není možno vnímat jako skutečnost uvolňující ruce pirátům, poněvadž rozšiřování díla se toto ustanovení žádným způsobem nedotýká. Bez souhlasu autora je si možné jen a pouze zhotovit rozmnoženinu pro osobní potřebu, nic jiného. Jiné užití díla pro osobní potřebu než zhotovení si rozmnoženiny (jako třeba rozšiřování, půjčování, pronájem apod. pro osobní potřebu) si lze představit skutečně jen stěží. Pirátství tedy není v tomto případě žádným způsobem z postihu vyloučeno, pouze není možné postihovat ty, kteří jej využívají. Tj. není možné postihovat poptávku, což ostatně samo o sobě je zcestné, protože poptávka zisky vydavatelů neodsává ani je tím nepoškozuje. Tento způsob ochrany videoher tedy není pro vydavatele natolik nevýhodný, aby k němu v praxi nepřistupovali. Naopak je možné konstatovat, že výhody v podobě přehlednosti a jednoduchosti výrazně převažují nad zmíněnou jedinou, jen potenciální nevýhodou. Aby toto řešení bylo úplně právně čisté, je ještě zapotřebí, aby v případě videoher používaných na počítači u nich byl nějakým způsobem vyjádřen souhlas autora s případným zásahem (upgrady apod.) do videohry, poněvadž tento není kryt § 30 AZ. K udělení tohoto souhlasu není zapotřebí licenční smlouva, takže postačí jakékoliv srozumitelné vyjádření/prohlášení o této skutečnosti třeba někde v manuálu.
Který z uvedených způsobů ovšem jednotlivý vydavatelé zvolí, je za současné právní úpravy prakticky v jejich rukou. Ani v případě, že videohry neobsahují návrh na uzavření licenční smlouvy, není možné z tohoto dovozovat, že nejsou chráněny jako počítačové programy, neboť jak zaznělo, licenční smlouvy není nutné ani v tomto případě s uživateli uzavírat. V rámci právní jistoty by bylo optimální, kdyby bylo někde třebas v manuálu nebo i na přebalu jednoduše stanoveno, jakým způsobem je daná videohra podle AZ chráněna, což je fakticky pro oba způsoby ochrany postačující. Víc dle našeho názoru dělat vydavatelé prakticky za současné právní úpravy nemusejí. Formulovat vadné licenční smlouvy je podle nás tím nejhorším krokem. Právní spory kvůli nim sice budou vznikat stěží, ale jsou způsobilé poškozovat obrázek oprávněných uživatelů o spravedlnosti vyvážení zájmů autorským právem. Pokračování opět příště.
