Čas od času vyjdou v českých herních magazínech americké žebříčky prodejnosti jednotlivých her. Pokud se u nich zrovna redaktoři nerozplývají nad tím, že se Flashpoint dostal na první místo, obvykle si neodpustí poznámku, jakto že si Američané masově kupují hry jako Deer Hunter, Who Wants to Be a Millionaire, popřípadě jakési podivné kolekce hříček od Walta Disneyho. Vysvětlení je však prosté – do statistik se dostaly jak hardcore tituly, na které se těší snad každý správný hráč, ale většina normálních lidí o nich nikdy neslyšela, natož aby toužila si je zahrát, tak jejich přesný opak – tedy počítačové hry pro „běžnou veřejnost“, tedy lidi, kteří sice doma počítač mají, ale nevidí smysl života v nekonečném honění Diabla po temných kobkách. Ke smůle všech pravověrných hráčů je však těchto lidí mnohem víc a také mnohem raději utrácejí.
Abyste si lépe představili myšlení „hrami nepostiženého“ člověka, zkuste najít ve svém okolí někoho, kdo sice umí pracovat s počítačem, ale z her viděl maximálně tak Solitaire nebo Minesweeper. Dobrá, nyní jej pod záminkou hodnotné odměny posaďte k takovému Metal Gear Solidu, Black & White, nebo Icewind Dale. Že se vůbec nebaví, ale jenom zmateně pobíhá kolem a bezradně kliká myší všude po obrazovce? O to tady právě jde – běžné hry jsou pro něj příliš komplikované a vyžadují poměrně dost zkušeností a abstraktního uvažování, které logicky postrádá. Můj otec takhle například již několik let čas od času usedne ke starému počítači, zalétá si v Aces of the Pacific a náramně se u toho baví. Představa, že by usedl k Flankeru 2, půl hodiny se šťoural v nastaveních a pak hodinu létal kobry či kolkoly, je absurdní. Podobně jsou na tom některé kamarádky s Diablem – baví je chodit sem a tam, sbírat lektvary a zabíjet kostlivce, ale v životě by je nenapadlo připojovat se na BattleNet, pohrávat si s Horradic Cube nebo trávit desítky minut optimalizací inventáře. Prostý nefanatický lid se zkrátka chce také bavit, ale tím to hasne – počítačové hry jsou pro něj jen občasné příjemné zpestření volného času a nehledá za nimi žádnou extra velkou kreativitu nebo celoživotního koníčka. Proto není divu, že vývojáři ve snaze získat pro sebe tuto cílovou skupinu dělají hry jako Deer Hunter...
Dobrá, ale proč tedy patří k nejprodávanějším hrám The Sims, kteří rozhodně nevznikali coby čistě rodinná gamesa? Proč se tak daří Roller Coaster Tycoonu, Who Wants to Be a Millionaire, a proč se tolik firem pralo o licenci Weakest Link (drsný soutěžní pořad „nejslabší článek“, který nejvíce připomíná týmové hraní Riskuj, kdy hráči po každém kole vylučují ze hry ty, kteří jim přijdou jako nejslabší článek v týmu)? Mnoho otázek, ale jen jedna univerzální odpověď – dokonalý a velmi přesně zaměřený marketing. Opět se tu nabízí osvědčený postup s odchytáváním lidí, kteří nepatří mezi herní nadšence. Namísto lákání k monitoru jim však stačí položit dvě otázky: „Znáte Diablo?“ a „Znáte pořad Chcete být milionářem?“ (o tom, jaké budou odpovědi, snad není nutné se zmiňovat). Pokud už se někdo takový odhodlá k nákupu her, pak bezesporu sáhne po osvědčené volbě, než aby riskoval, že utratí své peníze za něco naprosto neznámého. Stejně tak koupí svým osmiletým ratolestem raději kolekci her od Dysneyho, nebo Pokémony, protože ví, že děti ony postavičky znají a obdivují je, tudíž se jim hra bude nejspíš líbit. Stokrát může notorický hráč CounterStrike či Starcraftu ohrnovat nad „Milionářem“ nos, ale dokud budou mít lidé v televizi denně na očích upoutávky, budou si kupovat stále další a další edice. Největší položku v nákladech na tvorbu podobných her tvoří licenční poplatky za užití známého jména – cena za vývoj samotného programového kódu je ve srovnání s „hardcore“ tituly zanedbatelná, takže různá „druhá vydání“, „speciální edice“ a „vylepšené verze“ představují relativně bezproblémový (a hlavně bezrizikový) zisk jak pro vydavatele, tak prodejce licence. Většina svátečních hráčů totiž jednou stejně zjistí, že se otázky začínají opakovat, a tak si s radostí koupí pokračování – už jenom z prosté zvědavosti (ostatně prodejní statistiky druhých dílů mainstreamových her mluví za vše). Kapitolu samu pro sebe pak ještě představuje náhlá vlna zájmu o určitou starší hru, která je zrovna v hledáčku médií. Stačí pár spekulací nad zbořenými budovami, a ejhle - dva roky starý letecký simulátor se vyhoupne mezi pět nejprodávanějších her (o tom, že by u něj většina nových kupců vydržela déle než pár hodin, si nikdo nedělá iluze – jednou zaplatili a tím to končí).
Stále tu však visí onen zmiňovaný úspěch The Sims a Roller Coaster Tycoonu, které své vlastní televizní pořady nemají, ale prodávají se neméně dobře. Tentokrát však nebudeme při hledání odpovědi odchytávat příbuzenstvo, ale raději se podíváme, kde se tyto hry prodávají. Že je není zas až tak vidět ve specializovaném herním obchodě? Nevadí – stačí v sobotu dopoledne vypnout počítač a vyrazit se zbytkem rodiny do hypermarketu. Takový hypermarket je úžasné místo, doslova ráj pro obchodníky. Lidé do něj přicházejí za jediným účelem – utratit peníze. Mraky lidí, kteří s sebou mají relativně hodně peněz a hlavně je hodlají utratit právě tam a nikde jinde. Právě hypermarkety jsou největším prodejním tahounem mainstreamových her – ať již „milionářských“, nebo těch, které měly štěstí na snadné ovládání, atraktivní námět a skvělý marketing. Obrovská nákupní centra představují svět sám pro sebe, kde platí určitá specifická pravidla, a to jak cenová, tak například tematická. Je například vyloučeno, aby měl v americkém hypermarketu obrovskou reklamní akci Soldier of Fortune – při pomyšlení na moře žalob a negativní ohlasy v médiích ohledně propagace násilných her v místech vyhrazených typicky rodinné zábavě, přichystá raději vydavatel kolekci padesáti jednoduchých her v dostatečně atraktivní krabici. Náklady na výrobu budou mnohem nižší a najde se spousta lidí, kteří to svým dětem (nebo i sobě) koupí se slovy: „to je fajn, padesát her za cenu jedné, to mě snad nikdy neomrzí...“
Je jasné, že v dohledné době budeme svědky relativně mírumilovné „koexistence“ mainstreamových i hardcore her, kdy se do sebe jednotlivé skupiny nebudou příliš míchat – kdo ze skalních hráčů o sobě může prohlásit, že by cíleně vyhledával produkty Disneyho nebo Valusoftu. Do budoucna však mohou hry pro širší obecenstvo odčerpat již tak tenké finanční prostředky na výrobu „skutečných“ titulů. Vývojářům pak nezbude než podstatně zredukovat rozpočet, nebo hry zjednodušit, odprostit od násilných scén a snažit se oslovit větší cílovou skupinu. Na konzolích by však podobný trend neměl být zas až tak patrný – průměrný konzolista totiž stále ještě vyžaduje poměrně sofistikované tituly a představa GT4 bez setupů či s autopilotem, který by řízení redukoval na prosté tisknutí plynu, je přeci jen přitažená za vlasy. Otázkou však bude vzdálenější budoucnost, kdy se u nějaké konzole x-té generace sejde celá rodina včetně babičky a dědečka...
Naštěstí pro tuzemské hardcore hráče stále ještě není rozšíření počítačů v domácnostech a obecná počítačová gramotnost na úrovni západních zemí, takže podobný mainstreamový boom, jako prožívají již delší dobu v USA, je v nedohlednu. Další brzdou nástupu podobných her je bezesporu nižší kupní síla (prodá se méně kusů) a také nutnost české lokalizace cizojazyčných titulů – to vše snižuje šance na návratnost investice do vydání hry, o vyhlídkách na slušný zisk nemluvě. Přesto se i u nás začínají objevovat první vlaštovky úspěšného masového marketingu – ať již v podobě množství budgetových her, nebo coby jednoduché a relativně levné původní české hry (například Mrazík). V žádném případě však nechci podobné hry hanit – svou cílovou skupinu mají a dokážou určité lidi pobavit. Je zkrátka nutné se smířit s tím, že hraní počítačových her již opustilo dětská léta, kdy mělo punc exotiky a okolí se na hráče dívalo skrze prsty. Schválně se někdy běžte do hypermarketů podívat a sledujte, kdo si kupuje jaké hry a kolik za ně platí. Budete v mnohém překvapeni.
