Do našich kin se dnes dostává jeden z nejočekávanějších filmů současnosti - první díl přepisu slavného románu J.R.R. Tolkiena Pán prstenů (The Lord Of The Rings). Podívali jsme se na něj hned z několika úhlů, a tak vás nyní ve třech "kapitolách" seznámíme nejen s tím, jak film nakonec dopadl, ale také jak vznikal, nakolik se liší od knižní předlohy apod.
Kapitola 1: Prolog
Jak začít. Možná tím, že se dnes ve školách učí spíše o Malém princi od Exupéryho a vynechává se Tolkienův odkaz, což je rozhodně velká škoda. Ne, že by dílo francouzského letce a veterána první světové války nemělo ten patřičný náboj a díky četným metaforám i hlubší myšlenkový odkaz pro své čtenáře, ale epos Pán prstenů je dle mého mnohem komplexnější vyprávění a tady nejenom o důstojnosti a síle charakteru, které by nemělo žádnému literárnímu fanouškovi uniknout. Začnu nyní trochu zeširoka. Detektivní žánr a představitelé tzv. drsné školy. Tedy Dashiell Hammett a hlavně Raymond Chandler, který podle mnoha kritiků pozdvihl „literární brak“, za něhož byly detektivky do té doby považovány, na umělecké dílo. Chandlerova hlavní knižní postava Phil Marlowe se přitom stal takříkajíc legendou. Nejsem literární recenzent, ale dovolím si při této příležitosti vyjádřit svůj názor. To, co představuje Chandler ve svém žánru je bezpochyby i pan Tolkien v oblasti fantasy. Není nikoho, kdo by se jeho dílu byť jen přiblížil. Jakoby předběhl čas a všechny ty rádoby fantasy dílka nejenom poslední doby, tak často na jedno brdo a jedno přečtení, hravě strčí do kapsičky
u Bilbova obleku. Pokud tedy máme před sebou něco tak úchvatného, je jistě mimořádně nesnadným úkolem převést všechny ty knižní klady do jednoho filmu, ať je tento již jakkoliv dlouhý.
V oblasti fantasy už tady pár zajímavějších snímků bylo, především pak Excalibur, známý z artušovských pověstí, možná Conan, který mne osobně absolutně nezaujal jako kniha (mluvím o původní Howardově verzi) a vlastně nijak zvlášť ani jako film, či pohádkové první díly Nekonečného příběhu a Dračího srdce, jež jsem svého času přijal velice pozitivně. Pročež si odvažuji tvrdit, že tento tolik populární žánr stagnuje jak v knižní, tak zejména ve filmové podobě. Tedy až do tohoto momentu, kdy jsem měl to potěšení shlédnout první kapitolu filmové ságy Pán prstenů s podtitulem Společenstvo prstenu. Třebaže tu tvůrci některé věci vypustili, do tří hodin, jež v kině utečou opravdu jako voda, vměstnali vše důležité, co první knižní kapitola Pána prstenů nabízí. Pokud vám navíc budou zdejší exteriéry či postavy známé nebo snad povědomé, stačí zalistovat v jednom ze Světů J.R.R.Tolkiena, v němž je představena Středozem očima některých malířů, a hned budete doma. Třeba skica královny elfů Galadriel (od Alana Lee), která jakoby z oka vypadla její filmové představitelce - Cate Blanchett (zdaleka není jedinou hvězdou v ansámblu zdejších hereckých protagonistů); filmový dech beroucí Gandalfův střet s balrogem na můstku v Morii zase do značné míry připomíná obraz Teda Nasmithe (jinak mým osobním favoritem je John Howe). Zkrátka je vidět, kde brali tvůrci obrazovou inspiraci a to přese všechno považuji za dobrý tah, více k tomuto se ostatně dozvíte od Dana v kapitole 2. A tak ačkoli zdejší story všichni velice
dobře známe, snad i díky snadnému vizuálnímu ztotožnění s hrdiny (byť se neubráním pocitu, že ty hobity bych si představoval přeci jenom trochu jinak) a lokacemi získává filmový Pán prstenů to správné kouzlo.
Nechci tady připomínat děj, možná jen namátkou uvedu, že hlavní síla, proti níž se tu bojuje – Sauron (nebo též Gorthaur Krutý) – patří do Maiar. Což jsou duchové nižšího stupně než ti z největších – Valar – z dob vzniku tohoto světa. A třebaže sám čaroděj Gandalf je stejného řádu co Sauron, jistě víme, že jeho moc byla oslabena častou pomocí všem bytostem ve Středozemi. A ostatně i strašlivý balrog, démon ohně a děsu, se kterým se společenstvo střetne nad propastí v Khazad dûm, je z Maiar.
Ale i ti největší nositelé zla a zhouby se museli kdysi pokořit. V případě porážek Saurona připomenu jeho neúspěšný zápas s obrovitým valinorským vlkodavem Huanem, jenž doprovázel Berena a Lúthien, v písních stále přechovávanou lásku mezi smrtelným člověkem a elfem (což je do jisté míry i paralela Arwen Večernice a Aragorna), na jejich cestě do Morgothových síní, kde mu Beren měl vzít legendární silmarily. Sauron, tento temný nohsled zlé moci se ještě později musel podrobit před velkou silou Númenoru. Toto velké a mocné království lidí však zahubila jejich pýcha a Sauronovy úklady, lži a přetvářka. A pak tu samozřejmě máme Poslední spojenectví elfů a lidí, v němž armády vedené Gil-galadem a Elendilem porazily v přímém střetu Temného pána a Isildur mu sebral onen vládnoucí prsten. Ten prsten, jehož našel malý Bilbo pod Mlžnými horami a nyní jej musí jeho následovník
Frodo vhodit do Hory osudu, kde byl ukut, aby byl Sauron definitivně zbaven své moci.
Kapitola 2: poodhalení filmového závoje
Teprve čtyři desetiletí po vydání prvního dílu legendární trilogie postoupila filmová technika natolik, aby byla schopna převést na stříbrné plátno fantazii J.R.R. Tolkiena téměř v celé své šíři. Není to však první setkání Pána prstenů s pohyblivými obrázky. V sedmdesátých letech byly natočeny tři filmy na motivy Tolkienových příběhů. Animovaný Hobit a dva částečně hrané a částečně animované snímky čerpající námět z Pána prstenů. Názory na kvalitu těchto děl se ale různí.
Vraťme se však zpět k nejnovějšímu zpracování. Režisér Peter Jackson, člověk, který se specializoval především na horory, strávil přípravami svého životního díla více než sedm let a jen na scénáři pracoval s týmem spolupracovníků tři roky. Za pozemskou Středozem byl vybrán Nový Zéland. Jeho krajina je stále divoká a neporušená, podobná té z Tolkienových knih. Samozřejmě, že nebylo možné vměstnat celou trilogii do jediného filmu a již od počátku bylo rozhodnuto vytvořit filmy tři mapující stejné události jako knihy. Aby se práce na filmech maximálně zlevnily a současně byla zajištěna co nejlepší návaznost jednotlivých dílů, probíhalo jejich natáčení současně. Na zpracování Dvou věží a Návratu krále však mají filmaři ještě trochu času - premiéry byly stanoveny na Vánoce 2002 a 2003.
Nejtěžším úkolem bylo co možná nejopravdověji vytvořit neexistující svět. Obtížný úkol. Vždyť každý z milionů čtenářů si představuje hrdiny příběhů trošku jinak. K natáčení byli proto přizváni "středozemští" malíři Alan Lee a John Howe, kteří velkou měrou ovlivnili
představy fanoušků o "správné" podobě Tolkienova světa. K tomu, abyste zjistili jak věrně se autoři jejich návrhů drželi, stačí porovnat pár záběrů z filmu s několika jejich kresbami - podobnost malovaných a pohyblivých obrázků je až neuvěřitelná.
Na této věrnosti svému vzoru mají zásluhu desítky lidí, jež Středozem doslova vyrobili. Studiu zvyků, boje i oblečení jednotlivých ras bylo věnováno obrovské úsilí. Herci museli absolvovat kurzy elfštiny a pod dohledem lingvistů se ji učili jako nový jazyk. Například Arwen mluví ve filmu anglicky s krásným měkkým přízvukem, přesně tak, jak by to člověk čekal od elfa, jehož rodnou mluvou je elfština. Stejná péče byla věnována vizuální stránce filmu. Vznikla spousta nádherných ocelových i obyčejných latexových zbraní a zbrojí navržených mistry zbrojíři podle popisu v knihách. Bojové techniky všech ras byly vymýšleny s ohledem na jejich mentalitu a například malí hobiti bojují vždy jako tým. Cvičila se obrana i útok se všemožnými nástroji a přizváni byli i odborníci na střelbu z dlouhých luků. Složité to bylo také s oblečením. Strefit se do Tolkienovské módy tak, aby si divák řekl, "takhle nějak jsem si to představoval", nebylo jednoduché. Třeba výroba Gandalfova klobouku byla prý nevěřitelnou peripetií - výsledek je však přímo magický. Základem většiny pevných věcí ve Středozemi se stal polystyren. Pod rukama řemeslníků se měnil v tisíce let staré dřevo i v masivní kámen soch v Minas Tirith. Se stavbou Hobitína se začalo rok před samotným natáčením, bylo totiž nutné osázet pět tisíc metrů čtverečních květinami a zeleninou. Sir Ian McKellen, který ztvárnil postavu čaroděje Gandalfa, říká, že v Hobitíně nevstoupil na filmový "plac", ocitl se ve skutečné vesnici, kde kvetly květiny, zpívali ptáci a lezl hmyz. Byl to opravdový svět.
To, co dělá každý historický, fantasy i sci-fi film uvěřitelným, jsou tisíce drobností, kterých si ani nevšimnete. Pec na latex se téměř nezastavila - valilo se z ní nespočet zbraní a především masek. Vždyť jen pro skřety bylo vyrobeno dvě stě individuálních kostýmů. Při vzniku mnoha věcí pomohl stroj na výrobu polyuretanových těsnění pro ropné plošiny, který byl schopen vylisovat takřka jakýkoli tvar.
To, co umožnilo natočit Pána prstenů, jsou však především počítače. Mnoho postav i scenérií existuje jen jako software. V počítačích byl kompletně vytvořen například dlouholetý vlastník Prstenu Glum, Sauronovo Oko, démonický balrog i ochránce stromů Stromovous. Glum vznikl kombinací počítačové animace simulující stavbu lidského těla a motion-capture, metody přenosu reálných pohybů do počítače, a má proto kosti, klouby, svaly i kůži - prostě vše, co od virtuální filmové postavy očekáváme. Speciální programy pomohly také při vytváření masových bojových scén i desítek skřetů pracujících v Železném pasu.
A nyní noticku co se týče produkce Pána prstenů u nás. I když se původně uvažovalo o dabované verzi a dokonce proběhl i konkurs na hlasy jednotlivých postav, budou všechny kopie titulkované, což je myslím nakonec dobře.
Kapitola 3: Tolkienofil vs nezasvěcenec
Jak asi tušíte, na film Pán prstenů: Společenstvo prstenu může být (a také vždy bude) nahlíženo ze dvou diametrálně odlišných úhlů - očima fanouška a znalce Tolkienových románů a očima člověka touto fantasy biblí nedotčeného. Pokusíme se samozřejmě o obojí, ale než se do toho pustíme, přibližme si ty prvky filmu, na jejichž hodnocení nemá znalost románové předlohy takový vliv (a až poté se pusťme do hádky :o)).
Podíváme-li se na film po technické stránce, musíme před tvůrci smeknout klobouk. Došlo sice k několika menším (převážně postprodukčním) excesům, ale valné většiny z nich si nevšimnete ani po několikátém shlédnutí filmu. Na nějaké hledání chyb také nebudete mít ani náladu, protože programátoři a tvůrci speciálních efektů a kostýmů se tentokrát vyřádili. Abyste o těchto slovech náhodou dlouho nepochybovali, film začíná obrovskou bitvou před branami Sauronovy pevnosti, kde mu byl odejmut jeho Prsten. Nejen, že se jedná o největší vojenský střet, jaký kdy Středozemě zažila, ale troufám si tvrdit, že dokonce filmová plátna jako taková nemají s podobnými davovými scénami (byť vytvořené počítačem) příliš zkušeností.
To je však zatím jen jeden a zdaleka ne největší kousek skládanky. Kdyby bylo Společenstvo prstenu postaveno výlučně na efektech a kostýmech, asi by si moc velkou skupinu příznivců
nenašlo. I po ostatních stránkách je ale znát práce profesionálů. Ačkoliv je v mnoha scénách kamera vyloženě komorní a drží se tradičních způsobů, v kombinaci s počítačovými animacemi nám dokáže na plátně vyčarovat pravé divy. Přelety nad Barad-dûr nebo Orthankem patří nejen k těm nezapomenutelným, ale i k těm, které vám nejvíce rozhoupou žaludek. I záběry z Morie jsou tohoto druhu, a to zdaleka nejen při souboji na Můstku. Přesto se kamera netočí jen kolem impozantních záběrů na fantastické (či odpudivé) scenérie - dojde i na zběsile rychlou akci, thrillerové čekání na tušenou hrůzu a další, které vás nenechají na pochybách o tom, v jakém že žánru načerpal režisér své zkušenosti.
Mezi nejdůležitější prvek každého filmu patří zcela neoddiskutovatelně herecké výkony představitelů jednotlivých postav. Zde se již pohybujeme na trošku vratké lávce. Mám-li se zkusit podívat objektivním okem (a že to není snadné), musím uznat, že většinou nejsou příliš oslnivé, i když za špatné je rozhodně označit nelze. Možná zde trošku působí moje rozčarování ani ne tak z herců, ale z vykreslení postav jako takových - filmové plátno neposkytuje takovou volnost jako papír a tak jsou některé role poněkud zjednodušené či vysloveně křečovité. Poněkud rozpačitě tak vyznívá Saruman, stařičký Bilbo, můj jinak velice oblíbený Sam a někteří další. Nelze ale nevyzdvihnout umění Elliaha Wooda, který dokázal Frodovi vdechnout nejen život, ale při přechodu Bruinenského brodu málem i smrt. Jeho úloha však byla poměrně snadná, stejně jako McKellenova - jejich postavy z plátna prakticky neslezou a tak pro vykreslení jejich charakterů měli místa dost a dost. Pravé zázraky zato
dokázala Cate Blanchett - ačkoliv ji uvidíte dohromady sotva pět minut, dokázala svou Galadriel ztvárnit snad lépe, než sám Tolkien. Klobouk dolů.
A nyní se dostáváme k onomu nejožehavějšímu bodu, a to k dialogům, atmosféře, dějové konzistenci a podobně. Milovníci románové předlohy to mají jednoduché - pro ty je film pravým pokladem, protože ačkoliv neobsahuje všechny scény z knihy a některé detaily si zde jdou svou vlastní cestou (romance Aragorna a Arwen se odehrávala přeci jen trošku jinak a hlavně v jiné době), v zásadě to je přesně ten Pán prstenů, na nějž jsme se tak dlouho těšili. Co ale lidé knihou nepoznamenaní? Jak zapůsobí film na ně? Obávám se, že některé scény jim musí přijít křečovité, nejasné, zmatené a plné klišé. Těžko jim bude někdo vysvětlovat, že v knize je vše vysvětleno více než dostatečně, že všechny scény zde mají svou logiku a že o žádném klišé nemůže být ani řeč - vždyť to je v tomto žánru až produktem posledních dvou desítek let a Pán prstenů je přeci jen o něco starší. Na druhou stranu mají tito diváci možnost si film vychutnat mnohem více, než kdokoliv, kdo Tolkienovy knihy četl. Děj je totiž plný zvratů a nečekaných rozuzlení, která my sice známe, ale pro ně by mohl být obrovským překvapením. Jaký nám tedy z toho všeho plyne závěr? Protože více hlav víc ví, nechme promluvit všechny tři autory tohoto článku zvlášť.
Martin:
Filmové zpracování je jedním slovem famózní. Výborný hudební doprovod spoluvytvářející atmosféru snímku (kde dostala prostor také irská zpěvačka Enya – je jenom škoda, že se nedostalo na její skladbu Lothlórien či jiné starší hity, které by zde určitě našly bohaté uplatnění), mimořádně zpracované exteriéry i interiéry, vynikající triky a masky a třebaže to nejdůležitější – příběh – tu všichni tak dobře známe, neubráníme se občas pocitu dojetí či přímo euforii, jako když Arwen Evenstar (Liv Tyler) – jíž tu tvůrci dali větší prostor a supluje tu v akci mistra Elronda – uniká před nazgúly a v působivé elfské řeči na své pronásledovatele sesílá u brodu povodňovou vlnu. Ostatně proč ne, Arwen je přeci dcerou zmiňovaného Elronda a její elfská linie směřuje k Velekráli Noldor Fingolfinovi, který se postavil tváří v tvář samotnému Morgothovi.
Třebaže přes onu proklamovanou tří hodinovou délku se tady nedostane na potřebné detailnější prokreslení všech zúčastněných charakterů, zůstává ve vás i přesto výborný pocit; snad jen trochu pokažený skutečností, že si na další díly budeme muset počkat tak dlouho.
Vážnější výtka pak směřuje k některým soubojovým scénám, jež mi připadají nastříhané tak, že příliš nevíte, co se děje (jako tomu dnes obvykle bývá), na druhou stranu se tak vyhnete laciným pohledům na případnou brutalitu smrti, takže de facto jediným ožehavým momentem je useknutí hlavy vůdci tlupy skřetů (resp. skurut-hai) Aragornem.
Všem fanouškům Tolkiena tedy toto filmové zpracování vřele doporučuji, byť si dovolím
malou poznámku a tady s ohledem na skutečnost, že v některých momentech je diskutabilní, zda-li budou plně v obraze ti, co Tolkienovu pověstnou ságu nikdy nečetli. Každopádně je před vámi zdaleka nejlepší fantasy všech dob, jež si přes některé spíše úsměvné chybky (na spoustě serverů najdete jejich podrobný soupis) zaslouží plně 95%.
Dan:
Autorům se podařilo natočit epický film jak pro skalní fanoušky Tolkiena, tak pro lidi, kteří o něm nikdy nic neslyšeli - boj dobra proti zlu a opravdové přátelství jsou srozumitelné všem. Příběh nebyl naštěstí přepsán a příliš zjednodušen, pouze byly některé kapitoly, myslím poměrně citlivě, přeskočeny. Když budu hodnotit jen věrnost filmového zpracování své předloze, dostal by film asi 90 procent, pokud jej ale budu posuzovat samostatně, avšak v návaznosti na Tolkienův svět, bude jeho hodnocení 98%.
Tím nejlepším, co můžete udělat, je sebrat se a vyrazit do nejbližšího kina s co největším plátnem - Pán prstenů opravdu stojí za vidění. Je to film, na který se nezapomíná. A těch je v současné době jako šafránu. Jestli se bude někdo, kdo neví "která bije", po odchodu z kina pochechtávat s tím, že "to už tady přeci bylo a zná to ze spousty jiných filmů či knih", tak mu připomeňte, že Tolkien byl první. Ostaní od něj buď opisují nebo na něho navazují.
mondy:
Tří hodin strávených na promítání ani v nejmenším nelituji. Je to sice dlouhá doba, ale tvůrcům filmu se podařilo mě do děje vtáhnout a obklopit světem, který jsem si tak dlouho jen představoval. Nebudu zastírat, moje hodnocení by nemohlo být objektivní. Ačkoliv totiž film obsahuje některá slabší místa, odmítám je vnímat. Procentuálního hodnocení se tedy pro jistotu zdržím, ale říkám vám - pokud ve vás ještě nezemřela vaše dětská duše, máte-li rádi pohádky, příběhy o odvaze, obětování se a o hrdinských činech, nenechte si tento film ujít. Ještě dlouho na něj budete vzpomínat a celí nedočkaví budete vyhlížet letošní Vánoce, kdy by k nám měl přijít další díl ságy o Frodovi, Prstenu, Společenstvu a Nepříteli.
Chcete-li se o filmu dozvědět více, na iDNESu najdete o Pánovi prstenů speciální přílohu.
