Nejdřív ze všeho je třeba trochu se podívat na zoubek firmě, která má Code Blue na svědomí - pak totiž odpadají veškerá nepříjemná překvapení plynoucí z toho, že se neinformovaný hráč naivně těší na úžasnou hru od úžasných tvůrců. Legacy Interactive nejsou na poli herní zábavy žádnými nováčky, existují už dva roky a za tu dobu vychrlili do světa hned několik svých interaktivních výtvorů ze série Emergency Room - Emergency Room Disaster Strikes, Emergency Room 2 a Emergency Room Life or Death. Už z názvů jasně vyplývá, jakým směrem napřeli v LI své úsilí - směrem populárního televizního seriálu Pohotovost, který své diváky zatahuje do prostředí doktorů, pacientů, injekčních stříkaček a defibrilátorů.
Pokud tohle všechno víme, nebudeme se už moct podivit nad tím, co za obsah se skrývá pod čtvrtým dílem nemocniční série nazvaným Code Blue. Stejně jako v předchozích dílech jde i tady o simulaci pohotovosti se vším všudy - se spoustou zakrvavených ubožáků a spoustou příležitostí, jak je připravit o život. Že to nepochybně bude zábava, to naznačuje už úvodní obrazovka, která velkými písmeny hlásá, že TATO HRA NENÍ MÍNĚNA JAKO NÁVOD K PROVÁDĚNÍ VLASTNÍCH DIAGNÓZ NEBO DOKONCE VLASTNÍCH LÉČBNÝCH METOD. Autoři se zřejmě obávají tuposti svých zákazníků a nechtějí nést odpovědnost za to, až se někdo pod vlivem hry rozhodne léčit svůj zánět slepého střeva poklepáváním na podbřišek a ordinováním antibiotik. 
(Docela by mě zajímalo, jestli tenhle "disclaimer" byl i v předchozích hrách nebo jestli ho tam LI zařadili až jako ohlas na tragické důsledky při samoléčbě některých odvážlivců).
Co přesně vás tedy po spuštění Code Blue čeká? S trochou nadsázky by se dalo říct, že vlastně takové RPG s úzce specializovaným zaměřením. V roli studenta medicíny přicházíte do losangeleské nemocnice na pohotovost a po krátkém pohovoru se sestrou Carolyn a doktorem Clarkem se ocitnete přímo na své první šichtě. Než se vydáte za trpícími, je třeba se zorientovat v základních pojmech. Pohybovat se můžete po pěti místnostech - hlavní hale, ošetřovně, dvou traumatologických pokojích a pokoji pro doktory. Hlavní hala je místo, kde získáváte nové pacienty a taky veškeré informace o úrazech a potížích, s kterými za vámi pacienti přicházejí. V amerických nemocnicích totiž funguje dělba práce tak, že veškeré aktuální případy se hromadí v útrobách otočného stojánku, odkud si každý vytáhne, co mu pod ruku padne. Kromě stojánku se v hale nachází ještě jeden důležitý objekt a tím je počítač, v němž si můžete najít definici jakéhokoliv lékařského problému a zároveň i způsob, kterým ho léčit. Kromě toho je tam k nahlédnutí obsáhlý slovník medicínských pojmů a online databáze pro vyhledávání všech ostatních informací, které by se vám při léčbě mohly hodit. Všechno, co vám bude připadat užitečné, si pak můžete nahrát do svého přenosného PDA.
Další tři místnosti (ošetřovna a traumatologické pokoje) slouží k vlastnímu výkonu vašeho povolání. Střídavě se v nich objevují pacienti a střídavě jsou prázdné; záleží na tom, s jakým poraněním se dotyčný do nemocnice dostavil. Pouze po vstupu do těchto míst budete mít k dispozici všechny ty vymoženosti moderní medicíny - EKG, rentgen, stetoskop, kyslíkovou masku, defibrilátor, anestetika, dlahy a spoustu dalších. Posledním místem, kam máte povolen vstup, je doktorský pokoj, kde odpočíváte po službě (k nakouknutí je tam kávovar a nástěnné malby trávicího ústrojí).
Když si tohle všechno zapíšu za uši, můžu se vrhnout na svého prvního pacienta. Vytáhnu složku ze stojánku, mrknu na udávané obtíže a jdu na ošetřovnu. Pacientka vypadá na první pohled dobře, jen na levém předloktí jí mokvá rána od psího kousnutí. Ze znalostí soukaných do mě kurzy první pomoci pracně odfiltruju základní úkony, které je třeba provést - ohledám postižené místo pod lupou, vezmu krev na vyšetření, píchnu pacientce injekci proti bolesti a nakonec ránu zafačuju. Protože se ale zdá, že se po mně chce ještě něco dalšího, odbíhám do hlavní haly k počítači a hledám, co dělat s pokousanými pacienty. Seznam akcí je dlouhý, nahraju si ho tedy do PDA a vracím se k pacientce. Ta je už značně netrpělivá a když ještě chvíli otálím ve snaze přijít na další postup sama, vyskakuje z lůžka a po krátkém emotivním proslovu si odplivne a odchází. Jsem z průběhu svého prvního případu poněkud otřesena, ale nedávám na sobě nic znát a jdu si vylosovat dalšího pacienta.
Tím je malý čínský chlapec, kterého do nemocnice přivezla jeho matka. Dítě mlčky leží na stole, zatímco matka líčí jeho obtíže - má zvýšenou teplotu, od včerejška nic nejedl a zkrátka celý je nějaký divný. Vypadá to, že tenhle případ nebude tak jasný jako ten předchozí. Natočím EKG, zkontroluju tlak a tep, přeměřím teplotu a musím souhlasit, že něco není v pořádku. Stetoskopem si poslechnu pacientovo přerývané dýchání, baterkou posvítím do obou zřítelnic a pomocí dřevěné tyčinky propátrám krk. Stále netuším, odkud fouká vítr. Naberu tedy krev i moč a pro jistotu ještě zrentgenuju chlapcův hrudník. Naprosto zmatena se vydávám do haly a dlouhé minuty hledám v počítači příznaky, které můj malý pacient vykazuje. S podezřením na otravu se vracím na ošetřovnu, kde mě matka vítá se slovy: "Proč mého syna tak zanedbáváte? " Nevšímám si toho a snažím se na chlapce aplikovat metody, které jsem vyčetla - píchnu mu injekci, pak mu zavedu kapačku a když už nevím, kudy kam, vytáhnu lékařský protokol, vyplním do něj stanovenou diagnózu (otrava) a svým podpisem posílám tenhle případ mezi uzavřené. Když matka s dítětem odcházejí, nevypadají tak úplně spokojeně, ale já jsem ráda, že mi pacient nezůstal na stole.
Nebudu vás unavovat popisem dalších případů. Code Blue jich má pro své hráče připraveno 35 a někteří z nich mi na stole opravdu zůstali. Ještěže vedení nemocnice je tak benevolentní, že podobné doktory ve svém zařízení trpí - jen tak jsem mohla znova a znova dostávat šanci, aby mi taky někdo za můj zásah poděkoval. Postupně jsem se naučila zvládat základní úkony tak, že jiná matka (případ dceřina slepého střeva) mi v slzách děkovala, když po mé geniální diagnóze doprovázela své dítě na operační sál.
Pokud jsem na začátku článku označila Code Blue za RPG, učinila jsem to záměrně a za plného vědomí - za každého pacienta totiž dostanete přidělené body podle toho, jak jste si vedli při diagnóze a následném ošetřování. Po každé směně, která čítá vždycky tři pacienty, následuje přestávka a vyhodnocení vašich výkonů. Tam se dozvíte, co jste udělali dobře a co špatně - které přístroje a nástroje jste použili zbytečně, které jste nepoužili vůbec (a měli jste), co jste zapomněli zaškrtnout v lékařském protokolu a tak dál. Pokud se necítíte na praktikování tak odborné disciplíny, jakou lékařství nepochybně je, dostatečně způsobilí, jistě vás potěší, že hra má tři stupně obtížnosti. Na ten nejlehčí vám výrazné žluté světlo označuje každý předmět, který teď máte na pacienta použít, takže vaše dilemata pak nejsou prakticky žádná.
Celá hra je proložena videosekvencemi a to v takovém množství, že se na nějakou bude dívat zhruba každých deset minut. Dohromady jich je přes hodinu a zachycují jak příjezd pacientů na pohotovost, tak jejich odjezd (ať už veselý či smutný), a hlavně dialogy s dalšími lékaři a sestrami. Obzvlášť odpudivé jsou právě herecké výkony lékařů a sester, kteří byli evidentně sesbíráni z béčkových filmů všeho druhu a jejichž americká gestikulace musí uzemnit každého, kdo se na seriálu typy Pohotovost nebo Nemocnice Chicago Hope nemůže ani podívat.
Vcelku se nedá říct, že by Code Blue byla špatná nebo dobrá hra - je to spíš multimediální učebnice medicíny a v tomto ohledu nedokážu jako laik její přínos dost dobře ohodnotit. Mně to moc dlouho nebavilo, protože jsem v jednom kuse musela hádat, jestli pacientovi pustit do žíly žlutou tekutinu nebo modrou, jestli vzít krev nebo spíš moč … bez hlubších znalostí budete prostě pořád hádat. Pokud ale ty hlubší znalosti máte a k živým pacientům vás ještě nechtějí pustit, neváhejte a konejte své dobrodiní na těch virtuálních.
| Code Blue | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
