Codename: Panzers - filmová RTS

Strategií je spousta, ale jen některé má cenu obšírně rozebírat. Panzers se takové cti dostalo a my již nyní můžeme prozradit, že rozhodně právem. Tenhle titul se totiž hraje doslova jedním dechem! Více v naší podrobné recenzi.

Další realtime strategie z druhé světové války, řeknete si jistě s náznakem mírného opovržení. A máte samozřejmě pravdu, toto spojení si za léta protěžování vysloužilo trochu pejorativní nádech, a to především u herních kritiků, kteří tyto hry musí přehrát a divili byste se, kolik z nich patří mezi naprostý brak. Žánr válečných RTS totiž neobsahuje pouze technicky a hratelnostě pečlivě vyleštěné kousky, ale také poměrně hnusné tituly, jež se do naší zemičky vůbec nedostanou. Je celkem logické, že si toto téma přivlastňují především země bývalého východního bloku, k nimž se dá zařadit ještě Německo. Právě zde je totiž největší povědomí o největším válečném konfliktu v dějinách lidstva. Zatímco Češi se specializují především na válečné akce, je tomu o trochu více na východ opačně – v Rusku a na Ukrajině vládnou strategie. Právě odtud pochází tituly jako Sudden Strike nebo Blitzkrieg a nedávno se k nim zařadili i maďarští vývojáři Stormregieon s titulem Codename: Panzers, kteří si vybudovali solidní renomé již svou humornou prvotinou S.W.I.N.E. Zajímavostí je, že všechny zmíněné válečné RTS, včetně dnes propírané, a navíc ještě mnohé další, světově vydává německá společnost CDV, která se při podobném tempu bude zanedlouho pyšnit monopolem v tomto žánru.

Přesto přese všechno nejsou Panzers stejní jako jeho předchůdci z vydavatelského domu CDV. Řadí se spíše k novému pojetí své škatulky, kdy kombinují to nejlepší z konkurence se zdánlivě vzdáleným systémem Commandos. Nutno ovšem říci, že v tomto směru nejsou prvními. Do jisté míry se pojetí hry dá srovnávat s nepříliš starými Desert Rats vs. Afrika Korps, kteří si nejen u nás našli mnohé fanoušky. Jen tak na okraj: v nejbližší době i u nás vyjde nepřímý pokračovatel této hry od Digital Reality – D-Day, který si podle zahraničních recenzí vede prakticky stejně jako jeho předchůdce, navíc však přidává interesantní pojetí v podobě oficiální licence k šedesátiletému výročí dobře známého vylodění v Normandii. Jedno mají všechny tyto hry společné – nenáročné pojetí. Abyste mi dobře rozuměli, samotný průběh hrou sice není kdovíjak primitivní, i když i tady se oproti Commandos hodně hlasitě zatroubilo na ústup, ale mám na mysli především jednoduché začlenění a nevelké nároky na logiku či taktické myšlení, tudíž je slovo strategie, jímž se krabice s Codename: Panzers samozřejmě pyšní, trochu scestné, jenže na to jsme si nejen po dobu působení válečných strategií v podstatě zvykli. Už prastará Duna 2 spočívala především ve vybudování co možná největšího množství jednotek a jejich poslání proti nepříteli. K vítězství tak kromě vlastní píle a schopností bylo zapotřebí i notné dávky štěstí.

Ovšem evoluce žánru pokročila, tudíž je schéma trochu pozměněné. Základem je absence základny, tedy alespoň té, která by byla viditelná ve hře, což můžeme jedině s povděkem kvitovat, jelikož nudné budování báze vůbec nepatří mezi naše priority. Codename: Panzers spoléhá na služby menších jednotek, které sice nedosahují tak minimalistických rozměrů jako v Commandos, ale musíte vystačit rozhodně s menším materiálem, než například v takovém Command and Conquer nebo i Sudden Strike.

Minirozhovor s tvůrci: Producent CDV – Achim Heidelauf

Otázka: Co se vám osobně líbilo na Panzers nejvíce?
Odpověď: Především ta neuvěřitelná návykovost, která spočívá v kombinaci dobrého ovládání, skvělé grafiky a plynulého herního průběhu. Navíc mě baví starat se o vlastní jednotky, vylepšovat je a vystřílet s nimi i toho nejzalezlejšího vojáka na mapě.

Otázka: Oproti hře jednoho hráče nám přijde multiplayer o něco horší? Testovali jste ho málo?
Odpověď:Málo nebyl multiplayer určitě testován, ale je pravda, že jsme se trochu přepočítali s časem. Několik týdnů před dokončením jsme se rozhodli ještě zapracovat Domination mód a museli jsme právě hodně testovat, což zapříčinilo, že multiplayer není tak zcela perfektní a propracovaný jako single. Ovšem patch mnohé problémy řeší (pozn. Autora – v české verzi bude tento patch již implementován).

Otázka: Problémy jsou i s umělou inteligencí. Jak si je vysvětluješ? Proč jste nezabudovali formace?
Odpověď: Musíme rozlišovat mezi inteligencí počítače ve skirmish módu a vlastních jednotek například v kampani. V prvním jmenovaném skutečně docházelo k problémům, ale ty patch takřka bezezbytku vyřešil a u vlastních jednotek nikdy žádné formace nebudou, jelikož u podobné hry, kdy se staráte o každého vojáčka, by nedávaly moc smysl.

Otázka: Existuje něco, co jste do hry z časových důvodů nestihli implementovat?
Odpověď: Jen opravdové minimum věcí. Snad jen, že ve starším konceptu jsme každý cíl mise chtěli ukázat v pěkné animaci, což se nám nakonec ne tak úplně povedlo. Navíc závěrečná sekvence za spojence měla být trochu jiná. Přiznáváme, že se snad jako jediná trochu nepovedla.
Zdroj: PC Games DE

Jedním z naprosto nepopiratelných plusů Codename: Panzers je jasně design misí, který je jedním slovem hvězdný a bez velkých diskuzí patří na špičku objemného ledovce. Hra obsahuje tři poměrně dlouhé kampaně, které dohromady čítají třicet napínavých úkolů, jež se v jejich průběhu navíc častokrát nečekaně mění. První tažení si projedete v roli útočících Němců a jejich oficíra Hanse von Gröbela. V jeho roli se podíváte na východní frontu, jejíž největší část tvoří boje v Polsku, poté zavítáte na Balkán, do Ruska či Francie. Druhá kampaň vám udělí roli ruského vojáka Aleksandra Vladimirova, který dostane za úkol potlačit německou tankovou ofenzivu a také se podívá, jak vypadal Berlín ještě před stavbou zdi. V poslední dějové složce dostanete pod ruku rovnou dvojici hrdinů – Američana Wilsona a Angličana Barnese. Nejen oni vám zprostředkují den D nebo poslední německou útočnou snahu v Ardenách. Mise nejsou mezi jednotlivá tažení rozděleny rovnoměrně. Zatímco Němci se mohou pyšnit rovnou dvanácti výsadky, další dvě strany, tedy spojenci a Rusové mají jen po devíti. To je způsobené především doporučenou posloupností hraní. Na počátku byste si samozřejmě měli projet pěkně provedený tutorial a hned po něm vlétnout do německé kampaně, která má přeci jen trochu pozvolnější rozjezd a nejsou na vás kladeny hnedle vyšší požadavky, jako u zbylých dvou, což je pochopitelně ovlivněno i volbou jednoho ze tří obtížnostních stupňů.

Kvalita misí spočívá především v jejich dynamičnosti, která se vám začne líbit ve chvíli, kdy akceptujete spíše akční zaměření hry a nebudete od ní chtít náročnou taktickou zábavu. I když bych lhal, kdybych prohlásil, že tu není vůbec žádná, ale prim zde rozhodně nehraje. Takže asi tak. V průběhu hraní narazíte na přímo obří množství skriptovaných sekvencí, které si nezadají s jakoukoliv akcí nebo třeba s v tomto směru proslulým Warcraftem 3. Panzers sice nedisponují tak silným příběhem jako tento nekorunovaný král RTS, ale spoléhají se zase na válečné pozadí, podrobné popisy úkolů nebo třeba deníky hlavních hrdinů, z nichž se dozvíte mnohé o jejich silných osobnostech. Hra si samozřejmě bere hrubé pozadí z učebnic dějepisu, na druhou stranu je většina samotných misí a jejich úkolů zcela fiktivní, což je jedině dobře, jelikož pouze tak se dá udržet jejich interesantnost a s ní ruku v ruce jdoucí zábavnost. Například ve třetí spojenecké misi máte za úkol s několika málo parašutisty připravit půdu pro vylodění v Normandii. Primárním úkolem je zneškodnění artilerie, sekundárním pak zabrání malé vesničky a odříznout tak Němce od zásob. Když je všechno hotovo, ukáže se vám v parádní naskriptované sekvenci připlutí spojenců. V té chvíli se mise zdá být vyhraná, ovšem to byste nesměli hrát Panzers – o pár okamžiků později totiž dostanete kontrolu nad obrovskou armádou, která připlula. Máte tedy pocit, že jste skutečně v centru dění a prakticky všechno se točí kolem vás. Přestože vylodění v Normandii tvoří v naprosté většině her vrchol, zde můžeme najít ještě mnoho takových, které zabaví minimálně stejně. Jen opravdu málo, ne-li rovnou žádná, se vůbec nepovedla, což při počtu tří desítek již něco znamená. Mnoho misí má pak vedle dynamicky se měnícího hlavního úkolu ještě vedlejší a také tajný, který je třeba nejprve odhalit.

Všechny jednotky, jak už je dnes dobrým zvykem, získávají na zkušenostech, což je na nich, to už není zase tak obvyklé, dokonce i poznat. Celkem se dá dosáhnout až čtyř levelů a pokud si například již tak dobrý tank vyženete podobně nahoru, poznáte, co to znamená takřka ultimátní stroj. Jelikož si logicky ve spojení s tímto systémem budete moci brát jisté jednotky do dalších misí, budete se hodně snažit, abyste své věrné veterány neztratili. Navíc si k nim jistě vytvoříte i citovou vazbu, tudíž, jakmile některý z nich padne nebo se zničí, bude s největší pravděpodobností následovat nahrání nejbližší pozice. Po většině misí se pak buduje armádička na další, vlastní akci. Celkově je možné obsadit pouze 25 jednotek, které mají navíc své typové limity. Tanků si například nemůžete vzít více jak 14. Nejrůznějších typů vojáků a vybavení je opravdu velká spousta, řečí čísel to je více jak stovka, tudíž bude váš výběr hodně obtížný. Navíc jednotlivé vojáky můžete ještě samostatně trochu upravovat a přidávat vybavení jako granáty nebo dalekohled, aby viděli dál. Pokud také budete mít posádku ve starším modelu tanku, není nic jednoduššího, než tento vyměnit za novější, beze ztráty zkušeností. Je třeba také myslet na zásobování, jelikož především tankům jejich těžkotonážní munice velice rychle dochází, především tady si užijete taktizování. Pokud se ptáte, zač se jednotky nakupují, odpověď je jednoduchá – za body prestige, které získáváte za splněné úkoly, malé ztráty a vůbec řádné chování při misi.

Mluvili jsme o menší degradaci taktiky, ale přeci jen si ve Stormregion nedovolili vydat strategii bez strategie, za což jim patří dík, jelikož její prvky, které jsou na hru občas sice evidentně dodatečně naroubovány, hratelnost příjemně obohacují. Takže artilerie má jako ve skutečnosti delší dostřel, než rozhled, což můžete částečně řešit špehovacím vozem. I natočení tanků hraje důležitou roli, jelikož tyto jsou na odlišných místech různě zranitelné – v předu je pancíř mnohem silnější, než vzadu, tudíž i vy této přednosti/slabosti budete využívat. Pěšáci jsou podobně všestranní jako v již zmiňovaných Commandos – můžou si lehnout, pokládat miny, házet Molotovovy koktejly a vůbec páchat pořádnou neplechu. Velice použitelní jsou, pokud se s nimi tedy umí zacházet, plamenometčíci, kteří se svými kvéry během několika sekund totálně rozhicují nepřátelský tank, takže jeho posádka musí kovové monstrum opustit, což z ní dělá lehkou kořist pro ostatní.

Po vychladnutí se dá tank opět obsadit, tedy vašimi jednotkami, což znamená velice příjemné posílení prakticky zdarma. A nebude tomu tak jen v tomto případě, jelikož z jakéhokoliv opuštěného tanku nebo stroje, především pak u artilerie toho využijete, se dá udělat vlastní pomocník. Kapitolu samu pro sebe tvoří obsazování budov. Zpočátku v nich sice povětšinou naleznete nepřítele, ale ten se dá jednoduchým posláním vlastních vojáků do baráků vyprášit. Poté stavení poslouží jen a jen vám, především pak odstřelovači se zde cítí jako doma. Jednou z nejmocnějších jednotek jsou logicky hrdinové, které se vyplatí posadit především do nějakého pořádného tančíku, jemuž ještě více zvednou statistiky a rovněž samy o sobě umí hlavní figury kampaně pěkně poškádlit. Jenže jinak jsou v podstatě na nic – nějaké morální pozvednutí spolubojovníků, speciální funkce nebo tvorba formací chybí.

Když už je nejhůř nebo kdykoliv, kdy potřebujete nějakou tu pomoc svrchu, můžete využít speciálních, nepřímo ovladatelných sil, jako jsou třeba bombardéry, těžká artilerie nebo parašutisti, kteří jsou vám po dopadu k dispozici. Nálety nebo artilerie se hodí především na blízko sebe namačkané nepřátelské jednotky nebo mocně obsazené budovy. Samozřejmě, že podobného žolíku nesmíte využívat neustále, jelikož se jednoduše velice rychle vyplýtvá a na důležitější situace pak nezbude. Takřka tradiční je již klávesa pauzy, která je zde ovšem dvojnásob hodnotná, protože se často dostanete do docela perných chvilek.

Multiplayer

Hned na počátku je třeba říci, že multiplayer v Codename: Panzers nedosahuje takové kvality jako singleplayer. Snad to, kvůli filmovému pojetí kampaní, ani nejde, ale přesto přese všechno se dá Panzers po internetu či LAN hrát a pokud narazíte na dobré spolu- či protihráče, budete se bavit celkem dlouho.

Kooperativní mod: Společně s jedním kamarádem si můžete zahrát celkem 23 misí ze singleplayerových tažení. V tomto modu se ještě tolik nevytrácí ducha hry, ale chce to, abyste seděli v jedné místnosti nebo měli alespoň kvalitní headset, jelikož kooperativní rozhovory zde rozhodně využijete. Pokud takové vybavení máte, užijete si dost možná ještě mnohem lepší zábavu, než kdybyste hráli kampaň sami. Tuhle variantu rozhodně můžu vřele doporučit.

Team – Deathmatch: Dva týmy, každý až se čtyřmi hráči, si to mohou rozdat až na patnácti poměrně dobře vytvořených mapách. Je pěkné, že nemusíte mít k dispozici přesně osm hráčů, týmy se totiž dají libovolně doplňovat o počítačové boty, s kterými se s trochou snahy dá i spolupracovat. Když se sejde dobrá parta, jde o slušnou zábavu, ale nečekejte něco výjimečného.

Assault: Jde o jakýsi úkolový mod, především pak ve spojení s opevňováním. Jeden tým chrání například radarovou stanici či jiný objekt a druhý ji musí samozřejmě zničit. Jde o vynikající myšlenku, která se objevila již například v Unreal Tournamentu, ale zde je trochu nedomyšlená. Počet pouhých tří map není nic moc, navíc chybí časový limit, který by útočící zatlačil pod tlak.

Domination: Jde víceméně o team deathmatch, ale s jednou významnou změnou. Na mapě jsou roztroušeny mnohé budovy, které vám při jejich obsazení přináší různé bonusy. Tak například nemocnice léčí vaše vojáky, fabriky v určitých časových limitech produkují nové stroje, radary přidělují jednou za čas parašutistický seskok. Díky větší taktičnosti a efektu přesýpacích hodin jde rozhodně o zajímavější možnost, než je týmový deathmatch.

Hodnocení multiplayeru: 75%

Ty jsou ve spojení s nepříliš dobrou umělou inteligencí vlastních jednotek, tedy především s hledáním nejvhodnější cesty, jež je skutečně frustrující, dvakrát tak obtížné a je třeba trochu času, než si na netradiční algoritmy svěřenců zvyknete. Zato nepřátelské síly, jsou až na několik menších chybek, velice nebezpečné. Nejenže také využívají leteckého bombardování, ale velice efektivně dokáží obsazovat prázdné stroje a dělat se tak mnohem silnějšími, než jak se na první pohled zdají. Po stránce skriptů, jichž je ve hře opravdu velká spousta, znamenají Panzers pro žánr RTS zhruba to samé, co před lety Half-Life pro FPS.

Poslední dobou se RTS svou herní dobou začínají nepříjemně přibližovat právě akcím. Tento trend naštěstí Panzers nenásledují a jen dohrání všech tří kampaní vám nějakých těch dvacet hodin zabere a to nemluvíme o obligátním skirmishi, multiplayeru a řádné znovuhratelnosti příběhových tažení. Ta jsou sice pevně naskriptovaná, ale dají se projet s naprosto odlišnými jednotkami a to bude pro fanoušky této hry jistě výzva. Jsem si takřka jist, že Panzers si jich najdou velkou spoustu, jelikož k tomu jejich akční stavba s příjemnými prvky taktiky přímo vybízí. Jasnou cílovou skupinou je v tomto případě mainstream, což dosvědčuje i vynikající grafické zpracování, které se v žánru jen tak nevidí. Všechny jednotky jsou samozřejmě provedeny s absolutním smyslem pro detail. In-House engine Gepard navíc ovládá i velkou spoustu fungl nových grafických efektů jako je zobrazení například kouře, výbuchů nebo samotné destrukce budov. Vojáci jsou pak tvořeni technologií motion-capture, což je u RTS dost možná prvenství. Nutno říci, že podle toho hra také vypadá. Ještě doplňme naprostou absenci jakýchkoliv renderovaných animací, vše se odehrává v enginu hry. I to dokazuje jeho sílu.

Phase Two

Již krátce po vydání se začalo horečně spekulovat o možném datadisku k Panzers a ten byl záhy na to skutečně oznámen. Jelikož zcela oficiální název recenzované hry zní Codename: Panzers – Phase One, bude se datadisk, tvůrci se o něm vyjadřují dokonce jako o samostatně spustitelném pokračování, jmenovat Phase Two a měl by vyjít ještě do konce letošního roku. Tedy alespoň v německy mluvících zemích, anglická, popřípadě česká verze se jistě o nějaký ten pátek protáhne. Phase Two má nabídnout jednu novou kampaň točící se kolem severoafrického konfliktu za 2. světové války. Ten jsme si měli možnost zahrát například v Desert Rats vs. Afrika Korps, tudíž se můžeme těšit na porovnání. Hratelné strany budou opět tři: Němci, Italové a Spojenci. Logicky přijdou zlepšení ve všech možných i nemožných směrech a samozřejmě obměna strojového parku. V kuloárech se již mluví dokonce o dalších Phásích, tudíž se s Panzers rozhodně nesetkáváme naposledy.

Jak to tedy celé shrnout? Není to vůbec jednoduché, zvláště, když recenzi čtou dvě zcela odlišné skupiny lidí. Té první, pravověrným hardcore stratégům, kteří milují především kvalitní turn based, kde si každý tah rozmýšlí klidně i desítky minut, Codename: Panzers rozhodně nemůžu doporučit. Na takřka filmové zpracování se spoustou animací a nečekaných změn by civěli jako na Jiříkovo zjevení, zato ostatní hráči, kteří si občas rádi zahrají nějakou tu RTS, navíc mají, pokud možno, rádi válečné téma – těm hru s klidným srdcem doporučím, jelikož si ji opravdu užijí a rádi jí prominou chybky technického rázu.