Výrobci počítačových her jsou podivná zvěř. Nejen že se nikdy nepoučí z chyb vlastních ani z chyb svých kolegů, ale budou zkoušet jít dál a dál slepými, do záhuby směřujícími cestami. Vždyť kolik skvělých 2D arkád již zabil přechod do třetího rozměru, a i tak na nás vývojáři chrlí jeden remake za druhým. Pouze právě vycházející hopsačce Rayman M se podařilo prolomit magickou bariéru, jenže ta je jen výjimkou, potvrzující pravidlo. I "starý" dobrý Bridge Builder se hrál ve dvou rozměrech o poznání lépe než jeho 3D následovník Pontifex. Před nějakou dobou jsem si měl možnost v nestřeženém okamžiku při hodině informatiky zahrát primitivní 2D scrollovací střílečku. Nevím čím to je, ale i několika kilobytová jednoduchost dokáže mnohdy zabavit více než většina dnešního několikacédéčkového braku. Combat, remake slavné ataristické řežby, sice zabírá stříbrný kotouč pouze jeden, ale i tak je to příliš.
Hlavní náplň hráčova snažení spočívá v projetí šíleně navržených levelů vaším antigravitačním tankem a nalezení jakési kulovité brány vedoucí do dalších úrovní. Žádná stopa po příběhu, žádná motivace. Abychom to neměli jednoduché, v cestě 
nám stojí obrovské množství stále se respawnujících oponentů, čítajících různě (a hrůzně) vypadající sebevražedné "objekty", jiné tanky, dělové věže nebo ultimátní bossové. K jejich překonání vám dopomohou nejrůznější dočasně fungující powerupy, jako například štít, neviditelnost, turbo nebo několikanásobné střely.
Jedním z mála příjemných překvapení pro mě byla přítomnost tajných levelů, ve kterých jde jen o to, posbírat co nejvíce extra životů nebo kreditů, za něž ostatně dostáváte též jen životy, respektive pokračování (continues). Do těchto levelů se díky nepřehlednosti dostanete většinou pouze čirou náhodou, a to tak, že někam nevhodně spadnete a ejhle, ona je tu další brána. Opětovné procházení levelů a hledání bonusových misí tedy ztrácí smysl, stejně jako jakákoliv replayabilita.
Graficky je na tom Combat také velice bídně. Říci o grafice, že připomíná první generaci akcelerovaných her je urážka pět let starých titulů. Celou dobu na vás dýchá frustrující šeď, která navíc v kombinaci s nemožností jakkoliv ukládat pozici, časem ústí v naprosté delirium při neustálém opakování levelů. Třetí rozměr se ve hře 
projevil (kromě celkové zmatenosti ovládání) jen dvěma faktory. Tím prvním je, že nepřátelé na vás nemohou střílet, pokud se nacházíte na jiné výškové úrovni než oni (což je nerealistické, ale je to fajn). Tím druhým je fakt, že díky klouzavému pohybu tanku až nezdravě často padáte kamsi do věčného prázdna (což je realistické, ale fajn to není v žádném případě).
O inteligenci nepřátel se toho také moc říci nedá. Hlavním a jediným skriptem zůstává bezhlavý útok prostý jakéhokoliv manévrování aktivovaný v momentě, kdy se dostanete do výškové úrovně nepřátel, a to i když jsou otočeni zády. To je však u arkád obvyklé, čili zde nemůžeme přidat do již početné sbírky další znaménko mínus.
Hudba a zvuky jsou tak tak na hranici poslouchatelnosti. Co však (nejen) z počátku nejvíce kazí výsledný dojem, je ovládání. Tank nesnesitelně klouže, což spolu s pomalu zabírající brzdou ústí v již zmíněné přepadávání přes okraje mapy a nechtěné kolidování s nepřátelskými 
loděmi (či jak jinak nazvat ony podivnosti). Příjemným tahákem jsou bossové následující vždy po několika splněných úrovních. Ne že by byly nějak výjimeční, ale drobné zpestření od tuctového střílení zprostředkovávají.
Zajímavým doplňkem je přítomnost editoru úrovní, i když pochybuji, že by se jím někdo zabýval v době, kdy je přehršle mnohem zajímavějších produktů. Lidé z Magic Lantern měli spíše vytvořit propracovanou 2D střílečku (pokud možno freeware:-) a nesnažit se jít za každou cenu s dobou. Jediná záchrana by mohla spočívat v multiplayeru, ale díky zmatenému ovládání nejspíše odpadne i tato možnost. Raději si zahrajte postaršího Bombermana po síti, užijete si mnohem více zábavy za méně peněz. A pokud nejste síťoidní typ, vždy jsou tu na odreagování Billovy winminy:-).
| Combat | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
