Condemned: Criminal Origins

Monolith se nespokojil s úspěchem hororu F.E.A.R. a pokouší se hráče vyděsit znovu, tentokrát bojem proti chladnokrevným masovým vrahů a několika originálními prvky. Povedlo se?

Monolith se nespokojil s úspěchem hororu F.E.A.R. a pokouší se hráče vyděsit znovu, tentokrát bojem proti chladnokrevným masovým vrahů. Povedlo se?

Condemned: Criminal Origins je nadějný titul z vývojářského studia Monolith Games, tedy stejného studia, které nám v říjnu minulého roku nadělilo skvěle hratelný hororový F.E.A.R., u kterého si cvrnkl do textilu nejeden ostřílený pařan (já samozřejmě ne, už mám přeci jenom něco odehráno, machry machry). Po shlédnutí několika screenshotů a přečtení natěšených preview a dojmů z demoverze jsem byl patřičně navnaděn a hru vyhlížel ostřížím zrakem. Nyní ji mám úspěšně za sebou a o tom, jak se mi líbila, bude právě tato recenze.

Jak to všechno začalo…
Trochu netradičně začnu vlastní recenzi popisem toho, jak jsem prožíval její začátky. Přeskočím hrabání v nastavení a úvody a rovnou se vrhnu na počátek hry (nechci toho vyzradit zase nějak moc, ale pokud nemáte rádi ani malinkaté spoilery, přeskočte na další odstavec). V roli agenta FBI Ethana Thomase jsem povolán na místo další z mnoha brutálních vražd, kterých se v poslední době v celém městě urodilo jako bezdomovců na Hlavním nádraží. Starý páprda z místního policejního oddělení mi sděluje podrobnosti a vede mě na místo činu. Obcházím zavražděnou oběť, seznamuji se s ovládáním a hledám nějaká pojítka s vrahem. V tuto chvíli už by se dala atmosféra krájet na plátky a jakékoliv vyrušení by se mohlo nepříjemně promítnout do nehody v mých kalhotách. Po chvíli starý páprda volá na svého kolegu, ať nekouří na místě zločinu, načež mu kolega odpovídá, že to nekouří on. Safra, tak od koho je ten cigaretový zápach? Leda že by… sakra, vrah je ještě v domě! Události se trochu pohnou, páprda s kolegou vylézají oknem to statečně „jistit zvenku“ a já to prý mam zajistit zevnitř. No to pěkně děkuju, nechat mě v baráku s nějakým masovým vrahem, no mám já tohle zapotřebí? Pevně svírám svoji první zbraň, klasický 9mm kolt, a pomalým (proč to nenapsat na rovinu – připosraným) krokem se sunu kupředu. V tom na konci chodby vidím proběhnout jakýsi stín a musím přiznat, že tady už jsem si skoro káknul. Krátce na to se po mě vrhnul nějaký zfetovaný čičmonda, kterého jsem ale zkušeně jedním rychlým výstřelem poslal k zemi. Instinktivně ukládám hru do quicksavu a mačkám klávesu R pro reload, ale Ethan pouze vytáhne zásobník a podívá se, kolik zbývá nábojů. Žádný další zásobník se nekoná a po vystřílení všech nábojů si můžete s pistolí maximálně tak… umlátit dalšího maníka rukojetí. O zbraních si povíme něco za chvíli, ale teď ke hře. Nechci tu popisovat celou hru, takže už jen ve zkratce. Krátce po výše popsaných událostech získá hlavní padouch Ethanovu zbraň, se kterou zabije před jeho očima jeho dva kolegy, čímž je Ethan pěkně v pr… ehm… průšvihu, protože vina padá samozřejmě na něj. Začíná cesta za očištěním svého jména a dopadením skutečného vraha. Aby toho nebylo málo, šíří se městem neznámá nákaza, díky které se zvedá ohromná vlna brutality a násilí, aneb nepřátelé jsou na světě.

Tak nějak probíhalo moje seznamování s hrou. Ethan je tedy na útěku před policií a jeho jedinou pomocí je afroamerická kolegyně Rosa, které posílá fotky a vzorky stop, na které na svém útěku narazí. Získávání těchto stop je nedílnou součástí hry a také celkem originální prvek. Ethan je totiž od přírody debil… teda co to kecám… od přírody obdařen zvláštní intuicí, díky které mu šestý smysl vždy prozradí, že je poblíž něco důležitého, což se na obrazovce projeví mírným zamlžením obrazu a instrukcí ke stisku patřičné klávesy. Nutno podotknout, že na to, že u sebe Ethan může mít vždy pouze jednu zbraň, tak harampádí na sběr vzorků s sebou táhne tedy požehnaně, od ultrafialové zářivky, přes digitální fotoaparát nebo zařízení na sběr vzorků DNA, až třeba po detektor speciálních látek. Přestože je sběr těchto vodítek velice lineární záležitost a nikdy inkriminované místo nemůžete prakticky minout, dává hře celkem tajemný nádech. Po každém sebraném vzorku se s vámi telefonicky spojí kolegyně Rosa a vysvětlí vám, co jste to vlastně našli. Hledání stop tedy není většinou hledání v pravém slova smyslu, ale sem tam budete napnuti i zde.

Je libo trubkou do zubů?
Hlavní kouzlo Condemned a zároveň celkem originální prvek spočívá v soustředění na boj na blízko. Zapomeňte na tisíce vystřílených nábojů a obrovský arzenál, který s sebou hlavní hrdina táhne. To, že zbraň u sebe můžete mít vždy pouze jednu, bez ohledu na její velikost, jsem psal už výše, ale jaké kvéry tu tedy jsou? Vzhledem k tomu, že střelné zbraně jsou vzácnější než zdravé a výživné jídlo na studentské koleji, jejich zásobníky jsou většinou prázdné během několika okamžiků a nijak velký výběr také není (konkrétně je tu pár pistolí, pár brokovnic, samopal a puška), je na čase spolehnout se na to, co dá okolí. A že toho dává hodně. Jako zbraň lze použít téměř vše, na co narazíte, od kusu trubky, který vyrvete ze zdi, přes požární sekeru, rýč, páčidlo, plaňku s hřebíky nebo ocelovou tyč, až po takové kousky jako cedule nebo dvířka od skříňky. Podobných „chladných“ zbraní je ve hře na desítky a každá má své atributy. Ty se dělí do čtyř skupin – způsobené zranění, rychlost, přesnost a schopnost blokování. Většinou je tedy na vás, zda se rozhodnete umlátit zmetka sérií rychlých, ale ne moc účinných úderů krátkou trubkou nebo se jednou a pořádně, ale zato pomalu, rozmáchnete ohromnou palicí a budete riskovat, že vás zasáhne dříve. Některé zbraně jsou navíc klíčové k postupu dál, takže abyste se dostali za zamčené dveře, musíte sehnat páčidlo, velký zámek urazíte palicí a dřevěné dveře rozmlátíte sekerou. Občas tedy budete muset zahodit pracně získanou pistoli, abyste se dostali dál (po překonání překážky se pro ní ale můžete opět vrátit). Jako eso v rukávu má u sebe Ethan elektrody, které může vystřelit po nepříteli a pořádným šokem ho na chvíli omráčit. Pokud tedy narazíte na zmetka třeba s brokovnicí, stačí ho přismažit, rychle k němu přiskočit, vytrhnout mu zbraň z ruky a promptně ho s ní dodělat.

Grafika je povedená a exceluje hlavně ve hře světel a stínů, případně v efektech jako oheň, kouř nebo prach. Bohužel to s sebou přináší stejně drsnou hardwarovou náročnost, jako u F.E.A.R., takže majitelé slabších strojů si ze hry opravdu moc neodnesou.

Condemned běží na upraveném enginu z F.E.A.R., což s sebou nese jisté klady, ale také zápory. Začnu těmi klady – všechny postavy ve hře jsou perfektně vymodelovány a hlavně rozanimovány. Na každý zásah realisticky reagují a po smrti nepředvádějí žádné pornopolohy s nohama za hlavou, jak už jsme to u některých her mohli vidět. Bohužel jejich umělá inteligence se těm z F.E.A.R. nemůže rovnat ani náhodou, protože většinou se prostě jen rozeběhnou a řítí se na vás. Občas sice zvolí ústup nebo se schovají za rohem a zaútočí až ve vhodnou chvilku, ale jinak nic moc. Grafika je povedená a exceluje hlavně ve hře světel a stínů, případně v efektech jako oheň, kouř nebo prach. Bohužel to s sebou přináší stejně drsnou hardwarovou náročnost, jako u F.E.A.R., takže majitelé slabších strojů si ze hry opravdu moc neodnesou. Stejně je na tom i design prostředí, který je stejně kontroverzní jako u výše zmíněného kolegy. Na jednu stranu je celkem reálný a vše vypadá zhruba tak, jak by to vypadalo i ve skutečnosti, ale to nic nemění na faktu, že je celkem strohý a později i stereotypní a nudný. Prostředí je zničitelné pouze minimálně (rozbijete maximálně skleněné okno) a navíc je vše zcela lineární. Ve hře není dokonce ani možnost pro skrčení nebo skok. Pokud se máte někde skrčit nebo někam seskočit, dostanete pokyn stisknout jednu universální klávesu. V praxi to znamená, že se zarazíte i o fotografie visící na provázku ve fotokomoře a pokud tvůrci nebudou chtít, abyste se někam nedostali, tak se tam také nedostanete, k čemuž jim stačí jedna malá krabice v cestě. Co ale mohu s klidným srdcem vynachválit je perfektní ozvučení, které je zde půlka celé atmosféry. Hudby si sice moc neužijete, ale profesionální nadabování a hlavně zvuky si budete pochvalovat od začátku až do konce. Na chvíle, kdy se budete vystrašeně plížit temnou místností a z patra nad vámi, případně z vedlejší místnosti uslyšíte kroky nebo jiný šramot, se jen tak nezapomíná.

A jak se to tedy hraje?
Jak jsem

Klady a zápory

Temná atmosféra
Desítky nejrůznějších zbraní
Zvuková stránka

Hardwarová náročnost
Sterotyp zhruba v půlce hry
Velká linearita

psal výše, byl jsem ze hry ze začátku dost nadšený. První oťukávání, obvinění z vraždy, únik, objevování nových zbraní, to vše mě do hry okamžitě vtáhlo, ale postupně nadšení opadalo a chvílemi se dostavila i nuda. Zhruba v polovině hry mi hra přišla už celkem fádní, lekavých momentů rapidně ubylo a vše se odehrávalo podle schématu „seber nějakou zbraň-umlať s ní zmetka-jdi dál-pobij další zmetky-najdi stopy-zase pobij zmetky-pokračuj dál“ atd. Výjimečně se objeví něco nového, ale i tak už atmosféra nebyla ani zdaleka tam, kde byla na začátku. Změnu přišla až ke konci, který mě opět pohltil a donutil mě hru dohrát s dobrým pocitem (a srdcem v kalhotách).

Verdikt: Condemned je dobrá hra, která se snaží celkem úspěšně vystrašit hráče neustálým pocitem nebezpečí a nejistoty. Boj proti masovým vrahům, všudypřítomná brutalita a násilí působí děsivě a napíná nervy jako struny a navíc drží hráče v neustálém střehu. Škoda jen té velké linearity a stereotypu zhruba v polovině hry.