Crazy Taxi je jednou z těch nemnoha her, které zvládnete pařit pořád dokola (ono to vlastně ani jinak nejde, s rozvíjejícím se příběhem se tu rozhodně nesetkáte) a po několika hodinách si uvědomíte, že vlastně ani nevíte, proč jste u toho zase tak dlouho zatuhli, a proč se vlastně zabýváte takovou jednoduchou hrou, která nemá ani pořádný námět a fyzikální model funguje na úrovni Atari 800XE. Zároveň je to tím pádem i jedna z her, jež slouží příznivcům PC jako absolutní argument při hádkách na téma PC vs. Konzole a zároveň poskytuje živnou půdu pro tvrzení, že na konzolích se setkáváme pouze s jednoduchými a akčně laděnými tituly (tak jsem teď uvažoval, proč že v poslední době píšu o samých jednoduchých hrách, ale je to na mě celé nějaké moc složité). Bystrý čtenář nyní jistě očekává mé prohlášení, že v případě Crazy Taxi tomu tak rozhodně není. Pak se ovšem načeká, protože právě v případě Crazy Taxi tomu tak bohudík je.
Jak je v poslední době čím dál častějším jevem, je tato hra převodem z původní automatové verze. Přesněji řečeno, hra byla vytvořena nejprve pro videoherny, poté se dočkala portu na Dreamcast (kde se v současnosti můžete prohnat i druhým dílem) a odtud si našla cestu na PlayStation 2. Tato několikanásobná konverze se sice lehce podepsala na úrovni grafického zpracování (hra nejen podle mě vypadá úplně stejně jako na Dreamcastu), ze své živelné rychlosti ovšem tento titul nepozbyl ani ono příslovečné "ň".
Crazy Taxi vás staví do role taxikáře (případně taxikářky) a vaším úkolem není nic jiného, než vykonávat své každodenní povolání a vydělávat si tak na chléb váš vezdejší. Na výběr máte ze čtyř řidičů – cabbies – s nimiž se můžete vydat do ulic dvou velkoměst za obživou. Těm nejbystřejším jistě nedělá nejmenší problém domyslet si, co tak může taxikář celý den dělat. Sedí v autě, poslouchá rádio, jezdí si pro svačinky, s ostatními kolegy celé dny diskutuje před nádražím, případně organizuje ozbrojené útoky proti řidičům konkurenční firmy. A pokud mu náhodou zbude trochu času, sveze za hříšné peníze pár cizinců na druhou stranu domovního bloku. A právě tyto chvíle jsou ve hře ztvárněny.
Jezdíte tedy ulicemi, a to zdaleka ne v takové pohodičce, jíž jsem naznačil v předchozím odstavci, a sledujete, kde postávají potenciální zákazníci. Ty poznáte velmi snadno, mají totiž nad hlavami barevný symbol dolaru. Uvidíte-li tedy takovéhoto nebožáka, plnou parou si to k němu přihasíte. Když se k němu přiblížíte, zjistíte, že je kolem něj na zemi nakreslen jakýsi kruh. Ten tady ovšem není jen tak pro srandu králíkům, ale vymezuje území, ve kterém musíte dokázat svůj vehikl zastavit, aby se dotyčnému vyplatilo k vám běžet. Jak „visící“ dolary nad hlavami cestujících, tak i záhadné kruhy v žitě, pardon na zemi, však mají ještě i další význam. Zatímco barva peněz vám naznačuje, jak daleko pojedete (od červených dvousetmetrových popojížděček až po zelené několikakilometrové štreky), velikost kruhu vám dokáže napovědět, jak obtížným provozem se budete muset proplétat (čím menší kruh, tím hustší nejen provoz). Zpočátku máte tedy vcelku na výběr, zda svezete tadyhle těhotnou
paní do nemocnice nebo se potáhnete s farářem až kamsi ke kostelu, později ovšem (zejména ke konci hry) budete rádi, když se vůbec nějaký nešťastník zjeví.
Teď jsem ale zjistil, že v samotném zápalu boje jsem vám zapomněl sdělit jednu podstatnou skutečnost. Měřítkem vašich úspěchů totiž není počet převezených zákazníků, ani množství spáleného benzinu, ale jelikož peníze jsou až na prvním místě, tak i zde jsou to překvapivě “money“. Což zní ještě mnohem překvapivěji, když uvážíme, že stopujícím človíčkům svítí nad hlavou onen dolar. Nu což, řeknete si, budu jezdit po městě celý den a budu mít peněz jak želez. Autoři ovšem jsou lišky podšité, a proto celé vaše řádění omezili časovým limitem. V hlavním režimu to celé funguje tak, že na začátku vám hra přidělí (tuším) nějakých sto sekund. Když naberete prvního stopaře, sdělí vám, kam by s vámi rád dojel a při té příležitosti vám do banku přihodí i pár dalších sekund. Menší problémek je ale v tom, že vám zároveň stanoví čas, za který chce být u cíle. Pokud jste úžasně zručným řidičem a dorazíte na místo s dostatečným předstihem, dá vám spokojený člobrda nejen smluvenou částku, ale jako spropitné vám pohodí dalších pár sekund, nehledě na to, že vás zahrne květnatými slovy chvály. Pakliže se vám nepodaří být neobyčejně rychlými, bude vaše časová odměna poněkud chudší, ale pořád vás mohou hřát vydělané peníze. Stav nouze ovšem začíná, jestliže se vám nepodaří dojet na místo včas. To potom nedostanete ani peníze, natož čas a jediné, čím vás nespokojený jedinec obdaruje, bude příval nadávek, případně nějaká ta hrst pouličního prachu putující směrem k vašemu obličeji - tedy pokud vám z vozu nevyskočí už za jízdy. Někteří jsou
dokonce tak drzí, že si dovolí kopnout vám do vašeho naleštěného taxíku. Jednoduchou dedukcí se tak lze dobrat k poznatku, že hra končí v okamžiku, kdy vám vyprší ona časová rezerva, čehož přímým důsledkem je skutečnost, že teoreticky hra nemusí skončit nikdy. Váš optimismus bych chtěl ovšem utlumit faktem, že získání licence „Crazy“, čemuž odpovídá čistá denní mzda ve výši 20 000 dolarů, slovy dvacet tisíc dolarů, není jen tak nějaká vycházka do parku. Časem se totiž začíná nedostávat zákazníků a jízdy jsou čím dál delší a obtížnější. V těchto případech začínáte doslova lpět na každém centu a hledat zákazníky i pod vodou na mořském dně (skutečně tam vždy alespoň jeden postává, zajeďte se schválně podívat). Naštěstí se dají nějaké drobné získat i jinými činnostmi než převozem kunčaftů.
Na ulicích jsou rozmístěny můstky, na nichž se dá vcelku daleko doplachtit a pár centíků si tak můžete vydělat pobytem ve vzduchu, samozřejmě čím déle tím lépe. Za stejným účelem lze výhodně využít i příležitostných terénních nerovností ve městech. Podstatně vyšší částky se však dají vydělat rychlou jízdou kolem ostatních vozidel. Prostě jde o to, co nejvíce to kolem někoho „říznout“ a nenabourat do něj. Pokud se vám to podaří několikrát za sebou, aniž byste mezitím do něčeho nabourali, bude se částka velmi příjemně zvyšovat. Ovšem ani tímhle způsobem milióny nevyděláte. Nakonec stejně budete muset někoho svézt :-).
Hra vám nabízí dvě kolbiště: vedle originálního města z původní automatové verze i město úplně nové, vytvořené pro potřeby domácích puťek, které jsou líné zajít si do herny. Kdesi
jsem se dočetl, že obě města jsou hodně velká. Abych pravdu řekl, nezdá se mi, že by byla skutečně velká, jsou podle mě pouze tak akorát rozlehlá a spletitá na to, abyste nejezdili stále stejnými ulicemi. Při jízdě vám směr určuje skutečně dobře provedená šipka, čímž nemyslím její vizuální zpracování, ale její chování, kdy vám změnu směru dá vědět dostatečně brzy a většinou ukazuje směr skrz ulice a nikoliv vzdušnou čarou. Pokud si ale za vydělané peníze budete chtít koupit v Praze dům, budete se časem muset naučit mapu města v podstatě zpaměti, abyste nemuseli bedlivě sledovat šipku v horní části obrazovky a mohli se o to bedlivěji soustředit na rychlou a čistou jízdu v dolní části obrazovky. Co se týče městských reálií, je potěšitelné, že se autoři nezdráhali zaplatit za licence nejrůznějších podničků, takže nevozíte lidi do nějakých anonymních restaurací či obchodů, ale rovnou do KFC, Pizza Hut, případně pro nové jeans do Levi's Store. Podobná velkorysost je patrná i při „tvorbě“ soundtracku, kdy se vám z reproduktorů budou linout libé tóny třeba takových The Offspring. Je ale evidentní, že offspringové jsou dražší než licence KFC (no co se divíte, Kája Gott je taky dražší než licence strakonické restaurace Na Růžku), protože množství použitých songů je vcelku tristní, a tak se tyto šlágry vcelku brzy oposlouchají.
Jak již bylo řečeno, na výběr máte ze čtyř řidičů a jak už napovídá sám název hry, nejen jejich jízda taxíkem je crazy. Samozřejmě nemá smysl hledat mezi nimi nějaké kruté rozdíly co se týče hratelnosti. Prostě jenom různě vypadají a mají odlišná auta. A taky odlišné hlášky, které rozhodně stojí za to. Mým osobním favoritem je černoch B.D. Joe, kterého barvoslepí analfabeti poznají naprosto bezpečně podle úsměvu od ucha k uchu. Hlasové projevy všech
postav ve hře jsou namluveny hodně vkusně, je jich vcelku dostatečně velké množství, takže neslyšíte pořád dvě stejné dokola, a hlavně skvěle dokreslují ulítlou atmosféru hry. Grafické zpracování vám asi dech nevyrazí. Engine je sice rychlý, což ovšem nebude silou jeho motoru, jako spíš jeho notným odlehčením. V některých momentech, konkrétně tedy v situaci, kdy se snažíte nějakým způsobem vymotat z hromadné bouračky, začínají objekty dost škubaně poskakovat. Ale stále se to děje rychle :-). Docela pozitivně hodnotím i to, že dění na obrazovce je pěkně barevné, přičemž se ovšem dokázalo vyhnout přebarvenému nevkusu.
Pro jedince, kteří ještě nemají ovládání plně zažité, případně nemají momentálně moc času, jsou zde možnosti zajezdit si v každém z měst na pevně stanovenou dobu tří, pěti nebo deseti minut. V těchto případech tedy vozíte zákazníky bez toho, aby vám přidávali čas, ale jediným omezením je zase pevný limit. Ovládání ovšem není vůbec složité, takže jde spíš o to, trochu více si ho zažít. Jedním tlačítkem akcelerujete, jedním brzdíte, přirozeně musíte také něčím zatáčet. Navíc jsou zde využita i postranní tlačítka pro řazení zpátečky a jízdy vpřed a s jejich pomocí se dají vyrobit i dva speciální pohyby, kdy jedna kombinace vás na krátký čas vcelku pekelně urychlí, zatímco druhá vás dostane do smyku za účelem rychlejšího projíždění zatáček.
Kapitolkou samou pro sebe jsou ovšem implementované minihry, v nichž plníte nejrůznější úkoly. Nemusím snad dodávat, že jejich náměty se pevně drží celkového rámce „úchylnosti“
hry, takže úkol, kdy máte v daném čase rozvézt sedm obtloustlých baseballových fanoušků, přičemž hned od začátku je máte všechny na palubě, patří k těm nejnormálnějším. Situace, kdy těch samých sedm tlouštíků musíte posbírat na parkovišti stylizovaném jako kuželna, patří pro změnu k těm obtížnějším a praskání obřích nafukovacích balónků zase k těm, řekněme, podivnějším.
Hra navíc má zvláštní sílu hráče u obrazovky udržet, přičemž netuším, jak se jí to daří. Nemá totiž nic, z čeho by člověku padala čelist. Má jen a pouze jednoduchou myšlenku, která byla s dostatečnou precizností realizována. Nehledejte v tomto titulu nic mimořádného. Nenajdete tu ani prostor pro závodní vyžití, ani akční jatka. Nenajdete tu zářnou grafiku ani dokonalé meziherní animace a už vůbec ne nějakou hlubší myšlenku či snad nedejbože dějovou linku. Dokonce byste zde marně hledali i multiplayer! Jediné, co zde najdete je zábava v té nejčistší formě. Zdali vám to bude stačit se už musíte rozhodnout sami. Já osobně mám Crazy Taxi na čestném místě mezi arkádovými peckami Time Crisis 2 a Dead or Alive 2. Děkuji za pozornost.
| Crazy Taxi | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
