Po celou dobu našeho pobytu v Tokyu jsme byli svědky toho, že naprostou jedničkou mezi „dosud žijícími“ konzolemi je v Japonsku stále PlayStation 2. na výstavišti se sice všechno dění zaměřovalo spíše již na next-gen konzole, ale v obchodech jasně vládla PS2. Zrovna v době konání TGS ale došlo k jedné poměrně zásadní události – na tamější trh se dostala hra Crisis Core: Final Fantasy VII a v tu ránu zcela zbořila dosavadní zvyklosti japonských prodejních žebříčků. Pochopitelně tak vůbec nepřicházelo do úvahy, že bychom si tuto hru na stánku Square Enixu nevyzkoušeli.
Druhou zvláštností je, že se ve hře nevyskytují prakticky žádná menu.
Přestože se jedná o hru pro PSP, asi se nebude jednat o záležitost, kterou si zahrajeme při čekání na autobus. Naznačilo to přinejmenším dlouhé intro,
vyvedené v již tradičně vysoké kvalitě, jak jsme si u CGI animací v produktech Square Enixu již zvykli. Vše začíná opět na „místě činu“, konkrétně tedy na nádraží. Je tomu ale trochu jinak než v případě původní Final Fantasy VII, s níž
své první setkání popsal kdysi jeden můj známý slovy: „bylo to jakési kreslené, děcka tam vyskákaly z vlaku a vůbec jsem nechápal, proč se tam bojuje tak blbě.“ Pro pořádek jen dodejme, že ten samý je dnes náružívým FF Fandou a FF VII dohrál přinejmenším pětkrát. V případě Crisis Core ovšem z vlaku nevyskáčou „děcka“, ale dospělým dojmem působící Zack (to je ten černovlasý dvojník Clouda z původní hry, o němž dodnes mezi hráči panují nejrůznější zvěsti), který navíc nevyskočí z vlaku, ale na vlak. Tam v efektní scéně pobije řadu vojáků, aby poté elegantně vystopil na nádraží a odebral se za plněním svého úkolu.
Tím je vyšetření událostí, při nichž zmizelo několik členů jednotek SOLDIER, což je jakási vojenská organizace sloužící společnosti Shinra Electric Power Company. Ta představuje největší zlo v původní FF VII a členem SOLDIER byl původně i Cloud. Zack ovšem do této mise ovšem není vyslán sám, a po jeho boku se
tak objeví i další z původních arcizlounů – Sephiroth.
Poté co ale po dlouhém úvodu dostanete Zacka pod kontrolu, nastává značný odklon od vyklostí, které jsou pro celou FF sérii typické. Hlavní proud těchto her jsou totiž klasické RPG hry, přičemž jsme tu již měli i pokus o akční hru v podobě Dirge of Cerberus, ovšem v případě Crisis Core se jedná o jakýsi mezičlánek – akční RPG. To se projevuje zejména v jakémsi „polo-realtimovém“ bojovém systému, kdy si sice vybíráte manuálně cíle svých útoků (hra automaticky zaměří na nejbližšího nepřítele), ale následně do nich řežěte hlava nehlava a nebusíte se vůbec ohlížet na nabíjení jakýchkoliv ukazatelů ATB systému
nebo něčeho podobného. Ve skutečnosti se tak jedná víceméně o plně realtimový soubojový systém, ale chtěli jsme naznačit, že to je stále na hony vzdáleno tomu, co známe například z Dynasty Warriors a podobných rubanic, kde místy
ani není potřeba k nepřátelům doběhnout, protože se na vás sesypou sami.
Netrvá to dlouho a bez větších problémů si zvyknete i na nový styl boje.
Druhou zvláštností pak je, že se ve hře nevyskytují prakticky žádná menu. Respektive ne v takové podobě, v jaké je známe z klasických japonských RPG her. Uzdravovací Potiony se tak například aplikují stiskem postranního tlačítka a podobně. V první chvíli to působí hodně nezvykle, protože jste ve světě, který jste naposledy sice viděli již před mnoha lety, ale stále ho na první pohled poznáváte, přičemž spousta věcí zde funguje jinak. Jelikož se ale Crisis Core odehrává před
událostmi původní FF VII, dá se k tomu s nadsázkou přistupovat tak, že tehdy to na zdejším světě vypadalo ještě o dost jinak :-).
Ihned je ale potřeba dodat, že slovem „jinak“ tentokrát myslíme „mnohem lépe“. Jistě, i první FF VII vypadala ve své době
fantasticky a nejen díky skvěle vypadajícím střihovým sekvencím se dodnes řadí mezi nejlépe vypadající hry pro stařičkou PSone, přičemž navíc měla její grafika notný kus stylovosti, ale po shlédnutí Crisi Core můžeme zodpovědně říci, že tehdy jsme krásy Midgaru a „přilehlého okolí“ vnímali jen v hodně hrubých náznacích. Až teprve Crisis Core ukazuje, jak si tvůrci celý svět FF VII původně představovali. Je to zhruba takový pocit, jako kdybyste nějaké místo znali z fimlu pro pamětníky a teď na něm přímo sami stáli. Grafické zpracování si zakládá jak na detailech, tak opět i na celkové stylovosti, takže výs ani chvíli nenechá na pochybách, že jste opět tam, kde jste před léty strávili několik desítek či stovek nádherných hodin. I přes značně pokročilou grafiku je vše stále na první pohled
identifikovatelné a ze hry vyzařuje stále ten starý známý estetický duch původní hry.
A netrvá to dlouho a bez větších problémů si zvyknete i na nový styl boje. Zjistíte, jak se pohybovat, kdy co využít a zanedlouho si uvědomíte, že přehrabování v menu vám vlastně vůbec nechybí. Bohužel jsme za dobu našeho hraní ne zcela přesně pochopli zdejší systém „losování“ vylepšení. Jedná se o to, že se na obrazovce objevuje něco na způsob tří válců z výherních automatů a na základě toho, co padne, se aktivují různé věci jako například něco na způsob Limit Breaků a podobně. I přes toto menší tápání jsme si ale hraní Crisis Core na TGS 2007 značně užili a do vydání plné verze v Evropě vkládáme jednoznačně pouze ta nejvyšší očekávání.
Index očekávání: 95%
