Paradox Entertaiment si snad nikdy nedají pokoj. Jejich pokusy o dokonalou historickou strategii mají leccos do sebe, pravidelně však bývají totálně pokaženy neergonomickým ovládáním a velkou dávkou bugů. Hráči se v první řadě stávají betatestery a teprve po instalaci několika patchů má hra důstojnou podobu, jakou autoři zřejmě zamýšleli od začátku. Tato fakta by vybízela ke značně despektivnímu přístupu k jejich novotě Crusader Kings, jež sice využívá atraktivního středověkého prostředí, nicméně zároveň se prezentuje ve snad nesmrtelném enginu Europy Universalis II a tedy značně nevábném audiovizuálním zpracování.
Přejděme k faktům o hře. Crusader Kings pokrývají historické období vrcholného středověku od roku 1066 a bitvy u Hastings, až po pád Konstantinopole a vpád Turků do Evropy v roce 1453. A jak už je dobrým zvykem, autoři toto období zpracovali skutečně maximálně věrně. Díky tomu je styl hraní zásadně odlišný od Europy Universalis, Victorie či Hearts of Iron. Oproti globálním kolonizačním snahám či megalomanským bojům se v Crusader Kings řeší více lokální záležitost, pohraniční šarvátky a vztahy vládce se svou rodinou, sousedy a leníky. To neznamená nějaké zúžení pole působnosti, neboť se tím hráč může více soustředit na jemné sítě intrik a řešit věci, na něž by ve hře širšího rozsahu nezbylo místo.
Oproti globálním kolonizačním snahám či megalomanským bojům se v Crusader Kings řeší více lokální záležitost, pohraniční šarvátky a vztahy vládce se svou rodinou, sousedy a leníky.
|
Hra mapuje především éru feudálního zřízení, přitom hrát lze za různé rody a země. Nelze se chopit ovládání církve či obchodnických států což je ale vzhledem k zaměření pochopitelné. Vše se odehrává na mapě rozdělené opět do provincií, které tentokrát pokrývají menší území a celkem je jich o něco víc než tisícovka. Vyznat se v nich není úplně snadné, přitom je to potřeba, neboť každá z nich má vlastního vládce a mohou v ní platit různá práva. O něco výše nad hrabaty, která panují v takovýchto státečcích, stojí vévodové. Největší pocit moci pak mají hráči, kteří zvolí některého z králů. Ti jsou charakterizováni čtyřmi hodnotami (například diplomatické schopnosti nebo úroveň správcovství), které je možné zvýšit najmutím vhodných rádců a služebníků. Pozor ale – není nic horšího, než neloajální vyslanec či vojevůdce. Pečlivé lustrace jsou nezbytností i ve středověku.
Charakterizace jednotlivých postav je poměrně pečlivá. Většinou mají krom základních ještě i speciální vlastnosti a týká se jich celá řada více či méně náhodných událostí. Příjemným překvapením je emancipovanost hry ve smyslu obsazení žen do významných rolí: ženské postavy mohou zastávat vysoké funkce všude, snad kromě armády, a jejich šarmu lze i přirozeně využít. Systém diplomatických manželství je natolik komplexní, že je prakticky hrou ve hře a pochopit ho je bez pečlivéo pročtení manuálu a tipů prakticky nemožné. Rodové vztahy a hrátky s pořadím následnictví jsou možná až přebujelé – někdo se v tom bude vyžívat, jiného tato trochu simsoidní rovina Crusader Kings otráví k smrti.
Příjemným překvapením je emancipovanost hry ve smyslu obsazení žen do významných rolí: ženské postavy mohou zastávat vysoké funkce všude, snad kromě armády, a jejich šarmu lze i přirozeně využít.
Feudální systém funguje i co do správy území. Hráčova postava může sama ovládat určité množství provincií, v tom ji ale omezuje její úroveň správcovských schopností. Aby si ulehčila, lze některé části země předat loajálním vazalům, kteří je budou spravovat a starat se o jejich rozvoj. Jdou z nich pak sice menší daně, tento systém ale umožňuje vládnout širšímu území. Opět je ale třeba rozdávat uvážlivě – zrada je strašlivá věc. Čas od času je dokonce možné vytvořit zbrusu nový titul pro určité území a částečně tak na něm zkonsolidovat moc, zároveň jde ale o nebezpečný dar leníkům – přichází s ním značná prestiž, což jen víc a víc svádí ke svévolné revoltě. Její vojenská podoba je však jen nejhorším případem. Nespokojenost a postranní úmysly vazalů se mohou projevit jejich vlastními intrikami, pokusy o vraždu či pasivní rezistencí.
|
Velkou část herního času zaberou války a bitvy. Každé hrabství má svou specificky složenou armádu. Mezi různé typy jednotek se řadí pěchota, rytířstvo, lehká kavalérie, lučištníci či milice a to, jaké jednotky poskytuje, závisí především na moci jednotlivých stavů. Bojový systém, jímž se řeší samotné šarvátky, se podobá spíš Hearts of Iron než Europě Universalis, v jeho průběhu nejprve dojde k útoku střeleckých jednotek a následně se do sebe pustí jezdecké a pěší pluky a v několika okamžicích se rozhodne o osudu střetnutí. Válčení z globálního pohledu s sebou nese značná rizika. V první řadě je vždy nutné najít casus belii. Bez něj jde o bezdůvodnou agresi a prudce klesá popularita a vliv útočníka. Postupovat je nutné vždy jen velmi citlivě, protože reputace zlého muže rozhodně neprospěje diplomatické pozici ve světě a není nic horšího než zjistit, že všichni přepokládaní spojenci vypověděli smlouvy a řítí se přes hranice dát zlobivému králíčkovi lekci. Speciálními případy válek jsou křížové výpravy, jež se však jinak příliš neliší. Vyhlašuje je obvykle papež a jedná se o dobrou příležitost, jak si výrazně polepšit po stránce prestiže, ekonomiky i území.
Postupovat je nutné vždy jen velmi citlivě, protože reputace zlého muže rozhodně neprospěje diplomatické pozici ve světě a není nic horšího než zjistit, že všichni přepokládaní spojenci vypověděli smlouvy a řítí se přes hranice dát zlobivému králíčkovi lekci.
Neuvěřitelnou komplexnost dokazuje hra přítomností dalších rovin. V jisté míře se lze starat o společnost, jež je rozdělena do čtyř stavů – měšťané, rolníci, duchovní a šlechta. Každý z nich si klade určité požadavky a zalíbit se všem je skoro nemožné. Bičem na ně jsou zákony. Právo na vlastním území lze volně upravovat a opět je to neuvěřitelně podrobná a historicky přesná skladba možností, jež poslouží i jako interaktivní učebnice – ovšem ne každý bude mít trpělivost a čas ji pochopit a rozumně využít. Oproti starším hrám Paradoxu je nicméně omezeno vyvíjení a vynalézání a v zásadě je možné jen určit jeden ze směrů a čas od času se objeví nějaká ta nová technologie.
Autoři odvedli kus práce co do encyklopedičnosti hry. Ke každému území, osobnosti či hernímu prvku je k dispozici podrobný popis a nápověda. Texty hra přímo přetéká a snadno se v ní člověk ztratí.
|
Verdikt: Crusader Kings se sice nevyhnuli jistým zmatkům v ovládání a opět se vyplatí počkat si na nejbližší patche k bezproblémovému provozu hry. Přesto se však ze strany Paradoxu jedná o příjemné překvapení: nehrají se špatně. Pozor ale: kdo se hodně dobře neorientuje ve středověkých reáliích a nemá trpělivost hodiny a hodiny se učit všem herním mechanismům, Crusader Kings si rozhodně neoblíbí. Křižáčtí králové jsou pro fanatiky, pro méně zapálené hráče je tu stále geniální Medieval: Total War.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
