Série Dead or Alive je až dosud známá spíše z videoheren než z pohodlí domácích křesel. Svým způsobem se stalo součástí dobrých mravů, aby každý majitel herny měl ve svém podniku buď DoA nebo Virtua Fighter, stejně jako se dříve "nosily" série Street Figter či Mortal Kombat. Naproti tomu série Tekken se v minulých letech díky třem vydařeným dílům zabydlela na konzoli PlayStation a hned při nástupu PlayStation2 se zdá, že své výsostné pozice u mnoha hráčů po celém světě nehodlá jen tak opustit. Svůj podíl z potenciálně velkého PS2 koláče si však chce utrhnout i Tecmo a nasadilo tedy přímého konkurenta v podobě druhého dílu Dead or Alive. Od prvního vystoupení na PSX už nějaký ten pátek uplynul, takže by se mohlo zdát, že času na vývoj, vylepšení a testování bylo dostatek.
A nejen, že by se to mohlo zdát, ono to totiž vypadá, že to tak i bylo. Nabízí se, že se Tecmo vcelku rozumně přidrželo hesla "králi, co královo jest" a nesnažilo se za každou cenu překonávat Tekkena. Paradoxně se jim to však, jak se dočtete dále, v některých ohledech přesto podařilo.
Hned v úvodu musím zmínit fakt, který je vám už asi jasný z předchozího odstavce. DoA2 není přímým konkurentem v pravém slova smyslu, a to z jednoduchého důvodu. Její záměr je totiž poněkud jiný. Zatímco TTT se snaží jít cestou, řekněme, realismu, DoA2 už od prvních soubojů na hráče křičí: "Koukni na tu rychlost, šneku".
Kdo někdy hrál Tekkena, jistě dobře ví, jakou roli hraje v boji taktika, správné načasování útoků a bezchybná obrana. Souboje dvou vyrovnaných hráčů tak mnohdy připomínají spíše budování neprostupné hradby a nezřídka končí až v důsledku vypršení časového limitu.
Ne tak v DoA2. Akce je rychlá a svižná a dost často se vám stane, že ještě než se pořádně rozkoukáte po aréně, sedíte již pěkně v koutku na hromádce. Ale popořadě.
Hned v úvodu sice trochu zamrzí absence intra, ale kdo si počká, ten se po chvíli pasivity dočká velice pěkné a dlouhé sekvence, ztvárněné v enginu hry, kdy se postupně představí všechny postavy ze hry. A rychlá rocková hudba tomu dodává patřičnou filmovou dynamiku. Menu nám nabízí několik položek: od Story, přes Time Attack, Survival, Tag Battle (tuhle položku si zapamatujte, protože se k ní hodlám ještě vrátit, a kdybych na to náhodou zapomněl, tak mi to připomeňte :-)) až po nutné Options.
Nicméně je jasné, že každý správný bojovník se nejprve vrhne do prvního testovacího souboje, a tudíž jej nějaká nastavení čehokoli nemohou vyvést z míry. Volba asi padne na Story mód, jelikož je hned při ruce. Vzápětí ale přijde první rozčarování, neboť na výběr je pouze dvanáct postav, což je oproti tekkenovskému "základnímu kádru" trošku málo. Na druhou stranu, tyto postavy o to lépe poznáte a seznámíte se s jejich příběhem. Pokud se divíte, co že dělá příběh v bojovce, tak vás snad uklidní, že nejde o žádný epos. Ale musím říci, že zejména čitelnost těchto příběhů přímo ze hry je mnohem lepší než u konkurenčního Tekkena. Z manuálu se dozvíte vedle základních osobních dat (věk, výška, hmotnost...) i motivaci, se kterou ten který bojovník do turnaje vstupuje.
Cesty jednotlivých postav jsou místy docela zamotané (samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že jde o bojovku) a postupným hraním se zašmodrchají ještě více. Jistě, pro bojovou hru je to nepodstatný element, ale tím vším jsem chtěl jen naznačit, že slovo "story" tu není použito jen tak pro nic za nic.
Až si odbudete první seznámení se hrou, začnete si všímat i věcí okolo. V prvé řadě už budete vědět, že hra je opravdu hodně rychlá. Skutečně, kdo je zvyklý na taktické přískoky z Tekkena, bude mít zpočátku vcelku problém se s hrou trochu sblížit a možná tento titul okamžitě prokleje. To by však byla škoda, protože na DoA2 je potřeba trochu jiný pohled než na TTT. Série od Namca se vždy snažila co nejvíce vystihnout a napodobit skutečná bojová umění (kdo někdy viděl v reálu capoeiru, uzná, že Eddy Gordo je skoro jako živý). V kombinaci s několika speciálními údery pak vznikl parádní mix zvaný Tekken. O to se DoA2 však nesnaží. Jednotlivé postavy se sice vyznačují různými bojovými styly, ale toto rozlišení zde zůstává spíše v rovině síly úderů, jejich rychlosti a preciznosti obrany. Takže například ruský voják Bayman (typické ruské jméno, což?) má sice drtivé rány pěstí, ale je docela pomalý (rozumějte - pomalejší než ostatní postavy v Doa2 :-)) a relativně hůře se s ním brání, takže i drobná Leifang si s ním dokáže poradit svou mrštností a umisťováním úderů.
Ostatně, v té rychlosti pohybu na obrazovce ani nemáte čas věrnost jednotlivých stylů analyzovat. Pokud by však vznikl dojem, že v této hře jde pouze o zběsilé mačkání tlačítek, byl by to veliký omyl. I zde totiž k úspěchu, zejména při hře dvou hráčů, potřebujete dobrý odhad vzdálenosti a rychlosti vašeho soupeře.
To samé platí i o úderech. Pokud tedy chcete plynule a rychle navázat několik technik za sebou, potřebujete vhodné načasování. Zarytí „tekkenisti“ si však budou muset chvíli zvykat na asi dvakrát rychlejší takt tohoto smrtícího tance. DoA2 však přidává též kousek vlastní invence a přichází s prvkem, jenž by se nejvýstižněji dal nazvat jako protichvat.
Samozřejmě, že něco na tento způsob má i Tekken, ale v DoA2 je uvedený prvek mnohem jednodušší, efektivnější a v boji použitelnější. Pokud tedy stisknete jednoduchou kombinaci v okamžiku soupeřova útoku, je jeho končetina zachycena a zároveň je na ní (případně jejím prostřednictvím) vykonána pomsta. Skvělé.
S dalším oživením hratelnosti přichází položka Tag Battle. Je to standardní režim, kdy v boji střídáte dvě postavy za účelem úspory jejich ukazatele zdraví. Zde však vzhledem k rychlosti hry ztrácí taktický prvek, jak ho známe z TTT, trochu na důležitosti a jedná se spíše o dvakrát delší normální boj. V čem je tedy ono avizované oživení? Pokud se rozhodnete, že vyměníte své postavy na scéně v okamžiku, kdy jste v bezprostřední blízkosti soupeře a stisknete jistou kombinaci tlačítek (opět velmi jednoduchou), přiběhne vám na pomoc vaše druhá postavička. Společnými silami pak "vyrobíte" kombo, kdy například chytíte nebožáka soupeře každý z jedné strany a uštědříte mu společný ničivý dvojkop nebo něco podobně ošklivého. Poté se vyměníte jako při běžném tagu a jede se dál. To, jak tento prvek přidává na zábavnosti, si určitě dokážete představit.
Na celém tomto velkolepém plese se tančí v mnoha sálech, přičemž každý z nich stojí za shlédnutí a postupem ve hře si otevíráte další.
Zde musím opět srovnat s Tekkenem, kde se bojovníci v podstatě jen točí uprostřed daného prostranství v relativně nešťastně malém kruhu. Parádní věcí v DoA2 je, že arény jsou ohraničeny pevnými překážkami. Lze tedy dosáhnout toho, že soupeře zatlačíte do kouta (doslova) a tam si na něm pěkně smlsnete. Doporučuji vyzkoušet si velice efektní i efektivní narážení soupeře do zdí, kdy si místy budete připadat jako ve rvačce z filmu s Budem Spencerem.
Navíc jsou některá bojiště i vícepatrová, takže pokud se rozhodnete, že soupeře necháte proletět se, máte možnost. A pokud mu to ještě nebude stačit, hupsnete za ním a několika výchovnými pohlavky ho odnaučíte v kostele pískat.
Životnost DoA2 není nikterak malá a určitě vám vydrží na dobu delší než jeden večer místo tanečních. Jednak proto, že bojovky jsou prostě od toho, aby byly při ruce, když dostanete chuť „zbušit“ pár protivníků nebo kamarády v multiplayeru, a jednak proto, že je zde celkem rafinovaně vytvářena motivace. Neodkryjí se vám ani tajné postavy (přesněji řečeno, zpřístupní se jen dvě), ani bonusové filmečky. Jediné, co hraním můžete získat, jsou nové kostýmy postav. Ale mějte na vědomí, že ve hře je pět lepých slečen a věřte, že třeba na Tinu v kočičím kostýmu nemá ani Xiayou ve školní uniformě :-). Proto budou všichni pánové (nebo aspoň 96% z nich) sedět u obrazovky jako přikovaní a se zkrvaveným DualShockem v rukou se budou modlit, ať už se jim konečně podaří získat do nabídky kostýmů ty bikiny z obrázku v manuálu :-)
Nicméně nejen slečny vypadají zásluhou slušné grafiky povedeně. Sice není vizuální podoba tak hladká jako v TTT, ale dívat se na ni rozhodně dá :-). Všechny postavy jsou vymodelovány dosti věrně, přestože jsou pojaty trochu komiksovým stylem. Jedinou výtku bych ale měl ke ztvárnění pohybu. Ten je na můj vkus trochu trhaný, a i když je to do značné míry dáno již tolikrát zmíněnou rychlostí, myslím si, že trošku více zapracovat na plynulosti se ještě mohlo. Co se arén týče, nemohu mít výhrad. Jsou zpracovány precizně a na některé je skutečně radost pohledět (až budete bojovat v chrámu, mrkněte se na sochu draka a její osvětlení).
Bez výhrad se stavím i k hudebnímu a zvukovému doprovodu. Hudba záleží dost na vkusu, někomu se líbit bude, někomu ne. Ocenil jsem ale úsměvné namluvení postav, zejména když mluví japonsky. Doporučuji nastavit si řeč v japonštině s anglickými doprovodnými titulky. Japonsky snadno a rychle :-).
Takže abych to shrnul. Dead or Alive 2 je výtečná bojová hra, u které se určitě pobaví široké spektrum hráčů. Není to přímá konkurence TTT a je to na ní vidět. Řadí se tak spíše do startovní dráhy vedle Street Fightera, kterého však zatím na PS2 jasně poráží. V procentuálním hodnocení jsem vycházel z referenční známky pro TTT. A přestože není titul DoA2 tak ucelený a komplexní jako TTT, za intuitivní protichvaty a útočné tagy mu musím dát o ten symbolický jeden bodík více. Snad mě za to tekkenisté nezavraždí :-). Děkuji za pozornost.
| Dead or Alive 2: Hardcore | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
