Více než rok stará akce s mnoha originálními nápady po dlouhém čekání konečně dorazila i na domácí počítače. Vžijeme se do role policisty – náš příběh začíná při rutinní hlídce ve městě, když dispečerka ohlásí střelbu na blízkém staveništi. Jack Slate se svým věrným psem Shadowem vyráží zjistit, co se děje. K jeho smůle. Jack odkrývá první střípky něčeho, v čem sehrává svoji roli rozsáhlá korupce, úplatní policisté, nájemní zabijáci... nemůžete to skončit jinak, než obviněním z vraždy, kterou Jack samozřejmě nespáchal. Než se ale pustíme do případu, kdy po nás jdou snad úplně všichni, musíme utéct z vězení. Jednotlivé kapitolky propojují stylové renderované scénky, které posouvají příběh další směrem – bohužel musím dodat, že chybí titulky.
Dead to Rights má v jedné věci ohromnou smůlu. Konverzi, na které se podíleli známí Bitmap Brothers (profi profil), se nepodařilo dokončit v původním časovém termínu, což mělo za následek, že hra vyšla až po svém největším konkurentovi – akčním hitu minulého roku Max Payne II. Především pak po grafické stránce, kdy se projevuje více jak roční ztráta, Dead to Rights ničím nepřekvapí, naštěstí, oproti druhému dílu Maxe Paynea II, tahle hra přináší kupu zajímavých nápadů a miniher. Koncepce hry není nijak složitá – celé akční dobrodružství si můžeme rozdrobit na ohromné množství malých částí spojených dohromady. V dané části buď běžíme pouze rovně, nebo se ocitáme v rámci malého komplexu, kde vyřešíme "hádanku" na úrovni jeden klíč vs. jedny zamčené dveře (i když najdou se složitější výjimky). Čas od času hru výrazně zpestří některá z nabízených miniher (viz. tabulka), případně zajímavě vyřešená úroveň. Například v úrovni odehrávající se v hotelu se přepneme na psa a na čas hledáme umístěné bomby, které posléze v minihře zneškodňujeme či později, v téže úrovni, zase hasíme hořící patra hotelu. Jednoznačně se jedná o osvěžující nápady, které, alespoň v první části hry, výtečně zabraňují monotónnosti.
Hned v úvodu hry se dostavilo nadšení, když jsem zjistil, co všechno lze s hlavním hrdinou a nepřáteli provádět. Nepřátelé se zaměřují stisknutím pravého tlačítka na myši, kdy zeleně orámovaný nepřítel indikuje "ani to nezkoušej", žlutě "párkrát se mineš" a konečně červeně "máš to spočítaný". Mezi nepřáteli si samozřejmě lze přepínat, nicméně zmiňme první vychytávku. Na červeně zaměřeného oponenta můžeme vyslat věrného vlčáka Shadowa, jenž svoji oběť v mžiku usmrtí a navíc přinese svému páníčkovi jeho zbraň. Psa samozřejmě nelze vysílat neustále – musí se pozvolna "nabít", ale v některých situacích se jeho asistence hodí. Čas od času se ocitneme v situaci, kdy stojíme před ozbrojeným nepřítelem zcela beze zbraně - v tomto případě se nabízí rychlé odzbrojení několika chvaty. Proti skupince nepřátel existují dvě efektivní alternativy, jak se jim bránit. První spoléhá na tradiční zpomalování času, kdy během efektního skoku odstřelíme třeba šest nepřátel, ale pozor. Zpomalování se pozvolna vyčerpává (a zase doplňuje) a pokud jej použijete v okamžiku, kdy to do vás někdo pálí, tak tu dávku dostanete v obvyklé rychlosti (tedy stejně, jako ji udělujete). Druhá možnost spočívá v tom, že se přiblížíme ke svému nepříteli, chytneme jej pod krkem a použijeme jako živý štít. Živý štít umírá, když jej jeho kolegové nemilosrdně rozstřílí, případně my sami se rozhodneme dát mu výpověď – Jack přiloží k jeho hlavě zbraň a prásk (pokud máme třeba brokovnici, tak štít trochu odhodíme stranou a prásk, prásk, prásk)!
Najdou se ale i situace, a není jich zrovna málo, kdy využijeme boj beze zbraně a s dotírajícími maníky si to rozdáme pěkně na férovku. K boji si vystačíme se čtyřmi tlačítky, ale škála úderů je daleko bohatší. Klasicky se nabízí úder pěstí, kop, úhyb či chycení. Z toho dále vyplývá třeba podmetení, odhození, chycení a rána kolenem, chycení a rána pěstí a tak dále. Pokud nás chytí protivník, ještě není vše ztraceno – stačí rychle reagovat příslušnou klávesou a Jack provede kontra techniku. V opačném případě jsme odhozeni stranou. Celkově mám i z tohoto typu zápasení velmi dobrý pocit.
Multimediální stránka rozhodně nepřekvapí po grafické stránce – nebudeme si nic nalhávat, v porovnání s dnešními standardy je zastaralá, zcela průměrná a v porovnání s přímou konkurencí (Max Payne II) rozhodně neobstojí. Při in-game dialozích postavy vůbec neotvírají ústa, maximálně divoce gestikulují rukama. Na druhou stranu renderované scény vypadají pořád obstojně. Škoda, že konverze nevyšla dříve. Zvuky nevybočují, hudba občas překvapí příjemnou a pro situaci vhodnou melodií. Tím se dostáváme k obtížnosti a koncepci úrovní. Zhruba první čtyři levely (z celkových patnácti) jsem se fantastiky bavil a odpustil i horší grafické zpracování, protože v takových chvílích sehrává podružnou roli. Hra navíc v rychlém tempu bodovala nápady a předkládala mezihry. Obtížnost na "normal" mi přišla tak akorát. S pátým levelem, jenž se odehrává na hřbitově, přicházejí poněkud náročnější pasáže – a to i v okamžiku, kdy snižuji obtížnost na tu nejsnazší. Opakování se nevyhnete. Přesto, hra dále zaujme třeba střelbou z vrtulníku na unikající auto na dálnici či již zmíněnými pasážemi v hotelu. Obtížnost se i nadále zvyšuje – přeci jenom, speciální jednotky bojují o něco lépe než maník ze stavby. Přichází nutnost používání zpomalení a hledání ukrytých brnění (na obrazovce: zelená čára životy, žlutá zpomalování a modrá brnění). Strážcové úrovní nechybí; na některé platí finta, na většinu však zručnost. Některé části bývají už trochu peklo a navíc – třeba desátá úroveň se odehrává v kulisách té první, v jedenácté se zase vracíme do prostor vězení... Je to dost škoda, že nepodařilo udržet laťku nastavenou v první polovině hry. Dohrání hry podle časového údaje ve hře zabere něco přes osm hodin, nicméně nejedná se o zcela regulérní údaj – díky opakováním je tento čas podstatně vyšší a pokoření hry je otázkou spíše dvou až tří dnů. Co dodat? Dead to Rights je hra plná super nápadů a na začátku nabízí i skvělou zábavu, kterou se, i díky zastaralému grafickému zpracování, nepodařilo udržet do konce.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|