Pokud ještě občas vstanete od počítače nebo si alespoň otevřete okno prohlížeče s aktuálními zprávami, jistě vám neunikl nynější vývoj situace na Blízkém východě. Je téměř jisté, že sny o bezkonfliktní společnosti, která se společnými silami vydává ke hvězdám spočítat, kolik nosních dírek má ten který mimozemšťan, zůstanou ještě na dlouhou dobu výhradně doménou seriálů pana Roddenberyho a jemu podobných. Avšak nyní byl od uvedení stejnojmenného filmu již podruhé sestřelen černý jestřáb, čímž se programátoři z Novalogic zapříčinili nejen o ohrožení tohoto živočišného druhu, ale také o vydání dlouho očekávané taktické akce. Čekání zabralo více než dva roky, před nimiž jsme mohli okusit třetí pokračování, dnes již čtyřdílné, série Delta Force s přízviskem . To nás blíže obeznámilo s koncepcí vojáka třetího tisíciletí v jinak fiktivním prostředí. Tentokrát zvolili designéři poněkud odlišný přístup, kdy se hra odehrává na pozadí reálného somálského konfliktu, stejně jako úspěšný film Ridleyho Scotta. Zde ale kromě několika dalších klíčových drobností veškerá podobnost s filmem i s realitou končí a herní projekt se ubírá svým vlastním směrem.
Hru začínáte jako člen (jak jinak) elitních jednotek Delta Force, které jsou nasazeny na zlikvidování samozvaných militantních diktátorů, soustředěných kolem hlavního města Somálska, Mogadishu. Náplň misí však nijak nečerpá ze skutečných událostí, neboť jak sami autoři přiznávají, efektivita operací byla tehdy taková, že se nepřátelé buď vzdali nebo se rozutekli. To ovšem nehraje do karet pořádně krvavé akci a to je také první věc, nad kterou se pozastavíte, pokud jste hráli předchozí díly. I ty sice neoplývaly nijak vysokou taktickou složkou, ale nyní se na somálské poušti taktika vypařila definitivně a ke slovu se dostává právě pouhopouhá akce. Nečeká vás již výběr některého z pěti rozdílných typů charakterů, nýbrž jste hned po nastartování kampaně vrženi rovnou za kohoutek těžkého kulometu bojového vozidla a taktizuj, hráči. Po dohrání první úrovně, ve které se ke slovu dostane i rotační kulomet vrtulníku Black Hawk je zřejmé, že relativně ostrý posun nebyl vůbec na škodu. Zmíněná bojová technika je řízena počítačem, takže máte dostatek času věnovat se důkladné eliminaci nepřátelských mas, což je asi jediné slovo, které vystihuje obrovský počet nepřátel, které při své cestě Afrikou popravíte. Konečná statistika mluví za vše: 1648 zabitých vojáků a 50 civilistů, kteří se náhodou připletli do rány. To se stává poměrně často, neboť boje probíhají povětšinou přímo na ulicích obydlených měst a somálští gardisté mají tu nevýhodu (tedy pro vás), že nenosí úhledné stejnokroje, které se jinak rovnají velkému červenému X na čele, značícímu „nepřítel – zastřelit“.
Variabilita jednotlivých misí je poměrně zdařilá. Základem jsou zpočátku rozlehlé exteriéry, z nichž postupně přejdete do měst, hustě posetých zástavbou, ještě hustěji prošpikovanou nepřáteli. Nevyhnete se ani klasickému pročesávání interiérů, které však tvoří pouze malou část hry. Velmi uceleným dojmem opravdové operace působí provázanost vždy několika misí v jeden celek. Jednou se skrz obsazené město tvrdě prostřílíte přes mohutný odpor ke spřátelenému konvoji, který měl původně být vaší záchranou. Hned v další části ale začínáte vedle toho samého transportéru jako jeho předvoj, který má za úkol vyčistit prostor před ním od objevivších se raketometčíků. S tím však vyvstává další aspekt nového dílu. Náš konvoj je totiž neustále v pohybu, a tak přesto, že díky reálným zbraním a přítomností několika členů týmu můžete hrát hru „taktickým“ způsobem, jste nuceni rychle běžet daleko před kolonou a drtit nepřátele stejným tempem, jako v leckteré klasické akci. Stejný postup se opakuje i při leteckém přepadení přístavního překladiště zbraní a drog, kdy je nutné vyčistit daný prostor od nepřátel dříve, než přiletí vrtulníky. Přesto nelze tento fakt pokládat za závažnou chybu, neboť do nové koncepce logicky zapadá. Black Hawk Down tak tvoří jakýsi mix Medal of Honor, ze kterého si bere uvěřitelný zážitek války, tentokrát z moderního prostředí, a , z něhož čerpá zejména smrtící kadenci střelby a moře zabitých nepřátel.
Tím se dostáváme ke zbraním, kterých je zde přítomen poměrně velký počet, jenž se ale v žádném případě nemůže měřit s množstvím obsaženým v Rainbow Six: Raven Shield. Naštěstí se zde nevyskytují kontroverzní experimenty typu pušky OICW z minulého dílu, která dělala zbytek hry o mnoho jednodušší. Oko militaristovo tak může zaplesat nad klasickými kousky M16, CAR15 (obě s možností přídavného granátometu) nebo MP5 s tlumičem, určeným především pro noční mise. Výčet doplňuje několik typů odstřelovačských pušek, protitanková střela, několik druhů granátů (konečně včetně oslepujících) a dálkově odpalované nálože. Naštěstí se autoři vyhnuli parafrázím na nejapné vtipy o Somálcích, vrhač řízků místo oslepujících granátů zde nenalezneme. Výběr náčiní je na každou misi předem určen, s omezenou možností jeho změny, k níž však povětšinou není důvod. Ubohé Somálce byste v této hře totiž upižlali pouhým nožem. Ano, umělá inteligence, kámen úrazu většiny her od Novalogicu, opět odhalila své stinné stránky.
Ačkoliv se nepřátelé rekrutovali výhradně necvičených z venkovanů, kterým byla do rukou dána zbraň, nemusel by výsledek vypadat tak, jako by byli do branného řízení zahrnuti cvičení šimpanzi, kteří před každým výstřelem předvedou jedno ze svých cirkusových čísel. Jak jinak si lze vysvětlit fakt, že se každý třetí voják, pokud k němu příjdete, začne prolamovat v kolenou a v jakémsi kmenovém tanci vystřelí maximálně jednu salvu za minimálně pět sekund. O jakémkoliv koordinovaném pohybu nepřátelských skupin nemůže být řeč, a tak si hra razí cestu převážně heslem „Víc hlav, více vydrží“. Naopak v ojedinělých případech dokáže umělá inteligence překvapit, jako například při dobývání dřevěného mostu, kde se několik vojáků snažilo přeplavat samotnou řeku, aby Američanům zatrhlo tipec. Stejného překvapení se dostává při spolupráci s několika vašimi svěřenci. Jejich efektivita se sice od minulých dílů nijak nezvýšila, ale nenarazil jsem na situaci, kdy by se jediný z nich zatoulal nebo zasekl o jakoukoliv překážku. Dalším příjemným bodem, i když na vlastní hru nemá vliv, je roztroušený pohyb civilistů, nesouhlasně házejících kamení jak po vás, tak po znepřátelené straně. Drobný detail, ale potěší, stejně jako jejich zmatený útěk (zmatený útěk = útěk pod zuřící palbu) v případě střelby v jejich okolí.
Vzhledem k umělé inteligenci je opravdu na místě zvolit obtížnost vyšší než je easy, jelikož na ostatních stupních se začíná projevovat alespoň mírně stoupající účinek nepřátelských zbraní a zejména menší výdrž postavy proti nim. Díky tomu a díky přesně určenému počtu save pozicí na jednu misi je v jistých momentech moudré opustit taktiku držení šipky kupředu a spouště, ovšem s obtížnějšími úrovněmi přibývá i oněch save pozic, takže ani tak vás hra u monitoru neudrží dostatečně dlouho.
První dva díly Delta Force byly známy (a proklínány) především díky netradiční technologii Voxel Space, použité ke grafické prezentaci hry. Tyto doby jsou naštěstí nenávratně za námi a Black Hawk Down přichází se zbrusu novým enginem z vlastní produkce. Na rovinu – Unreal to není, ale i tak se jedná o lepší průměr, který navíc bez problémů v rozumných rozlišeních běží i na pomalejších strojích. Jediný problém spočívá v použití termovize. Bez ní se v několika misích neobejdete, a tak více než zamrzí, že se po jejím zapnutí obraz roztřepí do mnoha nevzhledných čtverečků, jako by se rozlišení automaticky snížilo na 640x480. Přimhouříme-li však nad tímto detailem obě oči, spatříme povedený design úrovní, kterým kromě rozlehlých stepí vévodí malá městečka plná novodobých dřevěných chatrčí s příměsí sem tam vyrůstající masivní kamenné stavby dob kolonizačních. Samotnou akci pak obohacují hojné výbuchy doprovázející destrukci zasažených vozidel, kdy trosky a pneumatiky létají všemi směry. Z pozadí celé akce k uchu občas dolehne dynamicky se měnící hudba, jež se řízně rozezní v těch pravých místech. V tomto ohledu zvukaři bodují.
Na závěr jsem si ponechal místo ke krátké zmínce o hře více hráčů, která po dohrání krátké kampaně jako jediná motivuje k opětovnému spuštění. Black Hawk Down nabízí módy Deathmatch, Team Deathmatch, Team King of the Hill, Attack and Defend, jejichž názvy mluví za vše, a přidává Capture the Flag, který se od standardního provedení liší tím, že vlajek k ukořistění je více, a souhrn uzavírá Flag Ball, jenž je zase klasickým bojem o jedinou vlajku. Neodolatelnou jiskru dává multiplayer zejména přítomností automaticky řízených bojových vozidel. Mapu tak jednou za čas přeletí vrtulník nebo přejede vojenský hummer, jehož kanón ráže 0.50 lze výborně využít k taktickým účelům. Takový letící vrtulník má však jednu nevýhodu – nedá se z něj utéct (padáky zde nejsou a trampolíny jakbysmet), takže pro zkušeného odstřelovače je vykukující postavička neodolatelnou výzvou. Jiná věc však je lehnout si na podlahu vrtulníku, odkud sice nemůžete střílet, ale lze se tak nepozorovaně dostat rovnou do týlu protivníka. K dalším zpestřením patří rozdělení profesí, kdy se například pouze odstřelovač může ve skladu munice vybavit příslušnou puškou. Naopak takový medik si respekt rychle získá zejména kříšením raněných. Netřeba však připomínat, že po modemu si příliš zábavy neužijete.
Série Delta Force představovala díky své nevyhraněnosti vždy úctyhodnou alternativu k jinak striktně taktickým akcím typu Rainbow Six. Postupem času se karta stále více převracela přes svůj delší rozměr, až nakonec přepadla a ukázala světu rub. Rub je však zcela evidentně hezky pomalován a je radostí hledět na něj hned několik hodin plných zábavy. I ten nejbarevnější obraz se ale brzy okouká a pak nezbývá nic, než sáhnout po kartě jiné.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|