Tuhle recenzi bych asi neměl psát já. Ne, že bych se necítil dostatečně erudován k recenzování automobilových honiček, ale ti z vás, kteří sledujete BonusWeb pravidelně a četli jste víkendový editorial (a to byste měli - na co se s nimi pan šéfredaktor moří), už víte, kdo je v redakci momentálně nejpovolanější nosit hrdý titul z názvu této hry (ehm, to jsem jako nepochopil - by Vreco). Po přečtení zmíněného editorialu jsem si okamžitě vzpomněl na dychtivě radostnou zprávu, která na mne vybafla z ICQ před pár měsíci - "Konečně jsem udělal řidičák!" (hned následujícího dne jsem spěchal uzavřít životní pojistku pro všechny členy své rodiny a nechal sobě i jim vytetovat na dlaň krevní skupinu (to proto, že krátce přede mnou dodělal řidičák i Liborův synátor - by Vreco)). První auto! Ač moje řidičská kariéra počítá ujeté kilometry již v šestimístných číslech a je lemována několika věkem sešlými vraky a jednou sešrotovanou Cordobou na předměstí Katovic, i já si pamatuji ten pocit, když jsem sedal za volant poprvé...
Jó, vážení - řidič, ten tvrdej chleba má... A co teprve řidič, který se rozhodne zkoušet své štěstí, pevnost svých nervů a konstrukce svého vozu v závodech bez pravidel.
Určitě je znáte (ty závody) z nespočetných béčkových filmů převážně americké provenience, kde se jich kladní hrdinové s oblibou (nebo donuceni okolnostmi) zúčastňují, aby na závěr hrdě odkráčeli vstříc slunce západu s balíkem dolarů v kapse a sličnou blondýnkou po boku. Pokud patříte mezi fanoušky takových filmů (a neříkejte, že ne - to byste nečetli BonusWeb, ale Literární noviny a kritické eseje Radovana Holuba), máte možnost si zkusit zmíněnou roli hlavního klaďáka v nové hře Demolition Racer od Accolade (akorát tu sličnou blondýnku si musíte obstarat sami).
A co vás tedy v Demolition Raceru čeká? Po strhujícím metalovém intru na vás vybafne stylové menu s hellsangelsáckou lebkou, ve kterém si můžete vybrat z pěti různých soutěží. První a nejnudnější je klasický závod, ve kterém je (světe, div se) úkolem dojet do cíle jako první. V jiné soutěži se závod zpestřuje tím, že své soupeře můžete velice malebnými způsoby bourat, vytlačovat z dráhy a vůbec znepojízdňovat, přičemž za to dostáváte jako v krasobruslení body za umělecký dojem - výsledné pořadí v cíli je pak určeno součtem obou hodnot. Zlatým hřebem programu je pak soutěž v aréně, příznačně nazvaná Last Man Standing - začíná vás šestnáct, ale jak pravil Highlander - zůstane jen jeden...
Na výběr máte deset různých tratí, z nichž některé jsou opravdu nápadité - ocitnete se třeba na palubě letadlové lodi nebo na závodech v Buranově, zábavná je i honička v patrových parkovacích garážích. No a pokud se dostatečně vytrénujete v jednotlivých soutěžích, můžete zkusit kompletní seriál závodů - Demolition League.
K závodění máte na výběr celkem z osmi automobilů, lišících se ve čtyřech základních vlastnostech - rychlosti, zrychlení, ovladatelnosti a výdrži. U každého vozidla si můžete zvolit jeho barevné provedení, ale také osobní znak a tvář řidiče - bohužel pouze z přednastavených možností, vymoženosti typu vlastního loga nebo xichtíku a la NHL2000 se nekonají. Jak už je v podobných hrách zvykem, ze začátku máte některé trati a lepší vozy znepřístupněné a cesta k nim vede pouze přes vítězství v předchozích soutěžích.
Grafické provedení hry dává vzpomenout na časy, kdy hitem sezóny bylo Voodoo1, v dnešní době se však nedá označit jinak než podprůměrné - můj první dojem byl, že hra bude patřit do rubriky klasika a že závěrečná devítka v letopočtu vydání je jen překlepem. Na druhou stranu, hru si díky tomu můžete zahrát prakticky na čemkoliv, na čem rozchodíte Windows.
Zvuky ve hře jsou poměrně na úrovni (ono co se dá zkazit na řevu motoru a skřípění trhaného plechu plechu), naopak co mě zcela dostalo, byl hudební doprovod hry. Nádherné metalové vypalovačky v podání Tommyho Tallarina, Empirion, Cirrus, Junkie XL a především Fear Factory opravdu pohladily moji duši stárnoucího rockera a způsobily, že jsem u hry vydržel alespoň o chvilku déle, než bylo nezbytně nutné pro napsání recenze.
No a jako vždy na závěr shrnutí a zhodnocení (ufff, takže shazování mých řidičských schopností je konec - by Vreco). Jelikož se vždy snažím najít na všem něco pozitivního, nevynáší se mi tentokrát verdikt s lehkým srdcem (i když na druhou stranu, u žádné z her, kterou jsem dosud recenzoval, nebyl verdikt tak jednoznačný) - Demolition Racer je hra veskrze průměrná, která nepřináší nic, co by tu už tisíckrát nebylo, navíc v provedení ani zdaleka neodpovídajícím dnešní době. Napadá mě srovnání se hrou Road Rash, která nabízela prakticky totéž, akorát místo aut byly motorky a hratelnost byla stokrát větší - a to všechno už před dvěma lety... Pokud měl být Demolition Racer pokusem Accolade soupeřit s fenomenálním Carmageddonem, přišel opravdu pozdě. Snad jen ta hudba může můj odsudek zmírnit - ale kdo kupuje hru kvůli hudbě.. A navíc - v Carmageddonu2: Carpocalypse Now hráli Iron Maiden!
| Demolition Racer | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
