Síla globalizace je tak mocná, že její nástroje používají i její odpůrci. Takže roste i muslimská videoherní scéna.
Úvodem jen technická poznámka. Hry, zobrazující muslimské bombové atentátníky, nejsou v dnešním přehledu proto, že budou součástí jiného chystaného žebříčku.
10. Prince of Persia
Důsledně nekontroverzní „Perský princ“ je muslimskou hrou asi tak, jako je Chaloupka strýčka Toma biblí Černých panterů. Takže, ač užitný design i 
architektura opisující od maurské Alhambry obsahují nemálo islámských prvků, duchem se hra pohybuje spíše v předislámském, nebo ještě lépe v jakémsi fantasy „Orientu“.
Byť jde teoreticky o Persii, již původní hrdina zachraňuje právě před arabským zrádcem Jaffarem – arabské slovo „Jafar“ znamená „proud“. Historická rivalita mezi Peršany a Araby odpovídá skutečnosti, islám se však v oblasti prosadil, byť dodnes mezi obyvateli Íránu tvoří arabský podíl sotva tři procenta.
Slavná videoherní série nicméně dobře objasňuje fascinaci mnohých obyvatel – a obyvatelek – Západu cizokrajnou kulturou. Ač nemá s realitou mnoho společného, romantika tmavookých princů a krásných, spoře oděných (!) dívčin, pobíhajících v pohádkových náznacích islámské architektury, dělá své.
9. Jihad!
Že Peršané a Arabové nejsou totéž, názorně dokazuje kanadský „Džihád!“, deskovka z roku 1979, postavená právě na souboji Arabů, šířících islám, s Peršany a Byzantským impériem. Titul pravidelně boduje v přehledech herní kontroverze, víceméně nezaslouženě, neboť jde jednoduše o zábavné zpracování historických událostí po Prorokově smrti v roce 632. Stylem klasických šestiúhelníků. Byť tedy pohled na herní plán prozrazuje, že to jde na severu dotáhnout až do Čech, což historické realitě tak docela neodpovídá.
Hra není unikátní ani názvem. Namátkou vybíráme pár konkurentů: Iranian Jihad, Operation Jihad, Classic Battletech – Jihad, Jihad! - Der heilige Krieg. Posledně jmenovaný německý kousek z roku 1995 je dokonce rovněž přímo založen na násilném náboženském přesvědčování protivníků - a nikomu nevadí. Na krabici má však na rozdíl od kanadské hry Maltézského rytíře a ke všemu se odehrává v bezzubě bezpečném fantasy světě. Všechny herní „džihády“ ovšem jasně ukazují, co si západní veřejnost myslí o obsahu pojmu, jenž dle svých obhájců značí čistě „duchovní úsilí“.
8. The Stone Throwers
„Vrhači kamení“ z roku 2000 se těší primátu vůbec první široce rozšířené muslimské videohry. Což pro muslimský svět není zrovna důvod k oslavám. Nejprve co o hře říká její tvůrce, Mohammad Hamza, jenž ji věnoval „těm, kteří ztratili své životy pro vlast a všem těm, kteří bojují za svobodu, ze Sýrie s láskou“. Autor prohlašuje, že jeho dílko „chce dokázat, že Arabové jsou schopni odpovědět Izraeli a západním počítačovým hrám, jež předvádějí zkreslený obraz Arabů“.
Celá hříčka se odehrává na jediné, mírně do stran posunovatelné obrazovce. Pozadí tvoří mešita Al-Aksá a legenda praví: „Skupina izraelských teroristů se snaží proniknout na svaté místo. Nemůžete čekat. Něco ve vás vám říká jít před mešitu a čelit nepříteli holýma rukama, jak činí všichni Palestinci. Jděte a bojujte za svobodu!“
„Izraelskými teroristy“ jsou ve hře uniformovaní chasníci s izraelskou vlajkou na štítech a vašima „holýma rukama“ se míní ruce plné kamení – odtud název.
Kromě metání šutrů můžete i kopat a v každém případě jednou zasažený nepřítel už nevstane. Cílem je toliko udržet se naživu co nejdéle, vyhrát nelze, což autor důvtipně převádí v úmysl: „ve skutečném světě vítězí izraelská armáda“. I tak primitivní hra navíc obsahuje bug – či jde o záměr? – klávesou Escape lze spáchat sebevraždu. „Vrhači kamení“ jsou bezesporu bizarní kousek, ale čistě technicky se nápadně podobná židovská flashovka „Defend Your Temple“ hraje daleko lépe.
7. Quraish
Kurajšovci byli prominentním arabským kmenem, vládnoucím Mekce v době Prorokova narození. Kromě toho jde o 106. súru Koránu, která praví (překlad Ivana Hrbka): „Pro soudržnost Kurajšovců, pro soudržnost jejich, když připravují zimní a letní karavanu, nechť slouží chrámu tohoto Pánu, jenž nasytil je a ochránil před hladem a zabezpečil je před strachem!“ V době vzniku súry totiž v dané oblasti ještě „sloužení chrámu tohoto Pánu“ zdaleka nebylo samozřejmé – šlo tedy o jistou formu propagace kultu.
Videohra Quraish ovšem oficiálně žádnou propagací kultu není, naopak má vylepšit obraz muslimů na Západě. Plus jde současně o historicky první muslimskou realtimovou strategii. Těžko říci, jak je to s tou vylepšovací snahou přesně míněno, neboť se jedná o standardní RTS s cílem vyvraždit všechny, kdo včas neutekli. Na druhou stranu tu ani není co rozhořčeně tepat, protože se strategickými masakry má Západ sám daleko bohatší praxi. Ledaže byste tedy byli Íránci nebo Syřané – pak by vás asi drcení vlastních moc nebralo.
6. Know Islam Know Peace
„Poznej islám, poznej mír“ je další i Západu určenou islámskou hrou, tentokrát v deskové formě. Jde o kombinaci lota a typické vědomostní kratochvíle. Zúčastnit se může až deset hráčů, mezi něž se rozdají karty, na něž budou klást žetony.
Vedoucí hry pak otáčí menší kartičky a čte na nich uvedené islámské termíny nebo jména. Ten hráč, který vidí totožný termín či jméno na své kartě, se promění v živou encyklopedii a vysype ze sebe obsah hesla. Za což získá právo položit na příslušné políčko žeton. Kdo na své kartě první vyplní horizontální, vertikální nebo diagonální linii, vyhrál.
Celé to vypadá hodně rajsky bleděmodře a vůbec je krabice dost promyšlená. Všimněte si, že jedna holčička má hlavu zabalenou do šátku, ale druhá ne. Dobrovolnost, základ úspěchu. A: FUN for all ages! Pro náš věk ale bude asi větší zábavou ten kanadský Džihád.
5. Night of Bush Capturing
Co by to bylo za přehled muslimských her bez Al-Káidy. A co by to bylo za nejznámější teroristickou organizaci, kdyby sama rostoucí vliv videoher opomíjela. Usáma, je-li dosud mezi námi, má tedy asi jiné starosti než vymýšlet design levelů na amerických základnách, nicméně na média má Al-Káida speciální chapadlo, zvané The Global Islamic Media Front. Tato čilá organizace vyhlásila Západu v létě 2006 „mediální válku“, jejíž součástí se stala i 3D střílečka s názvem „Noc Bushova dopadení“.
Od enginu Quake už nikdo nečeká zázraky, nicméně tři roky stará rychlokvaška s obrázky „nepřátel islámu“ v texturách spíš připomíná katastrofy typu Ethnic Cleansing a kdyby se dalo soudit jen podle vývojářského umu „Globální islámské mediální fronty“, ničeho bychom se od Al-Káidy neobávali.
Nejspíš hoši pro samý trénink výbušnosti nemají na programování čas. Kdo by měl přesto zájem, může si hru v rámci mediální války stáhnout zdarma; je však ještě ke všemu bídně optimalizovaná, takže rozchodit těch pár pixelů není úplně samozřejmý výkon.
4. Special Force
Z videoher lze vyčíst hodně. Jestliže si převážně podzemní Al-Káida svou „hrou“ vysloužila v herním světě posměch a v tom ostatním jen zcela minimální zájem médií, v libanonské politice dobře zarostlé hnutí Hizballáh logicky přivádí na svět výrazně kvalitnější dílka. Největší zájem – a tudíž i pobouření - asi vzbudila série Special Force a především její druhý díl, zaměřený na konflikt s Izraelem v roce 2006.
Nejde sice o žádný zázrak, nicméně i přes technickou zastaralost se titul hrát dá. Poslanec Hizballáhu Hussein Haj Hassan to ovšem rozčísnul: „Není to jen hra, jde o výuku a kulturu a o součást našeho boje, protože Američané a západní společnosti vytvářejí hry, zobrazující nás jako teroristy a zaplavují tím trh. Tento náš úspěch je příspěvek k nástrojům odporu a konfrontace.“ Nabízí se odpověď v duchu aktuální reklamy: „Stačilo říct, že se vám prostě líbí.“ Ke všemu naprosto totéž tvrdil už v roce 2000 autor „Vrhačů kamení“.
Člověk nemusí být génius, aby chápal, že Conflict: Desert Storm, natož Israeli Air Force asi nebudou v muslimském světě hity. Nebo by snad měly být? Stejně tak se ovšem podivujeme reakci Západu a titulkům typu „Special Force 2 učí děti zabíjet Židy!“. Jedna stránka speciálně upozorňuje na obrázek tří dětí, hrajících hru: „Toto je NENÁVIST, kterou skupiny jako Hizballáh vytvářejí.“ Děti mají stejný výraz jako při hraní Need for Speed.
3. Raid Gaza!
O „Útoku na Gazu!“ už padla zmínka v rámci Deseti nejvíce židovských her, coby o součásti herní přestřelky, jež doprovodila reálný masakr. Jde tedy o flashovku, která tragédii v Gaze vidí z palestinské strany – hraje se ovšem ironicky za Izrael. Propagandu zachraňuje nálož černého humoru, jež na chvíli spolehlivě zabaví. Žánrově se jedná o instantně hratelnou RTS, kde můžete stavět několik typů budov, z nichž každá produkuje jiný druh útočných zbraní. A z velitelství můžete volat do USA o finanční výpomoc.
Cílem je do pětiminutového limitu „zabít tolik Palestinců, kolik jen dokážete – a neutratit všechny peníze najednou, ok?“. Flashovka je zajímavá tím, že sice jde primárně o konflikt v Gaze, ale na to, jak je hříčka miniaturní, překvapuje přesahem do otázky vedení válečných operací obecně. Není to v reálu pro mnohé také něco na způsob videohry? Kavárenský jazzíček v pozadí jen stylově doplňuje výraznou, hořkokyselou jednohubku.
2. Hra vědomí
Asi znáte tradiční „Hady a žebříky“. Deskový evergreen však není muslimskou hrou – arabská „Hra vědomí“ je jen jednou z mnoha jeho modifikací. Originál pochází z Indie a podle všeho je starší než tři století. V 19. století se hry chopili britští kolonizátoři a předělali ji do protestantské podoby. A konečně kolem roku 1900 se z „Hadů a žebříků“ stala náboženstvím nedotčená dětská kratochvíle, jak ji známe dodnes.
Je zřejmé, že hra, postavená na postupné, namáhavé cestě vzhůru, je pro duchovní využití jako dělaná – samozřejmě i pro jakékoli jiné, ale třeba na kapitalistický vzestup už tu máme Monopoly. Takže v muslimské verzi začínáte vlevo dole na poli, 
symbolizujícím neexistenci, a po zrození postupujete dále a vzhůru, k polím se jmény archandělů a především k tomu, nadřazenému všem, jímž je Boží trůn. Pochopitelně ne ve smyslu, že byste si tam nahoru sami sedli.
Každé pole, na němž se ocitnete, je nadepsané vlastností nebo stavem člověka, od chtíče a vášní až třeba k mystické „ztrátě sebe sama v Prorokovi“, takže postup vzhůru znamená zároveň rozjímání o zkvalitňování vlastní osobnosti z hlediska islámu. Samozřejmě prvek náhody ve formě hodů kostkou může způsobit a způsobuje i pády. Duchovní cesta je trnitá a hadi nikdy nespí.
1. Sock and Awe
„Fusekle a děs“ – co dodat? Flashovek, v nichž v roli Muntadhara al-Zaidího metáte botou po Georgi Bushovi mladším, vzniklo tolik, že mají vlastní desetipříčkové žebříčky. Vybíráme tedy tu, která v jednom takovém přehledu zvítězila – i my souhlasíme, že jde o jednu z nejpovedenějších. Nouri al-Maliki zapadlý za pultem je prostě k nezaplacení. Ne tedy, že bychom si my v podobné situaci nepustili do kalhot.
Kromě toho, že u hříčky člověk vydrží maximálně pár minut, má ta z hlediska našeho přehledu už jen jednu drobnou vadu: jejími autory jsou totiž Američané – a jen stěží muslimského vyznání. Přesto, domníváme se, výborně vyjadřuje určitou podstatnou myšlenku. Většina muslimů totiž určitě nehodlá zabíjet, ale současně táž většina muslimů stejně jistě nechce převzít veškeré „západní hodnoty“ i s chlupy, natož za asistence tanků – proto taková vlna nadšení, že na „nejmocnějšího muže světa“ letí symbolická bota.
| Dále čtěte: |
|
- Deset nejvíce židovských her |
