Před sedmdesáti lety ovládli nacisté i zbytek v té době již ohryzaného Československa. Proto soudíme, že nadešel vhodný čas pro článek o tom, jak nacismus pronikal a dodnes proniká na veřejnost i v herní oblasti. Nemáme ale v úmyslu zdržovat se neškodnými prkotinami typu videoherního zobrazování nacistické symboliky, od Wolfensteina 3D po Bloodrayne.
A zatím nemíníme ztrácet čas ani s tituly, kde hráč bojuje proti totalitě nacistických rysů, tedy s hrami typu Beyond Good and Evil či Killzone. Kdepak, dnes nám jde o skutečnou herní žumpu, o hry, nad nimiž si nelze neodplivnout, případně o kousky kvalitní, leč z celkem očekávatelných důvodů přitahující pozornost sympatizantů nacionálního socialismu.
Nacistické kratochvíle ovšem netvoří jednolitý celek. Navrhujeme proto toto základní členění:
a) Profesionální hry dobových nacistických režimů - deskové
b) Profesionální hry přitahující neonacisty - deskové, počítačové i konzolové
c) Amatérské hry neonacistů - prakticky pouze počítačové
Vesměs lze ale konstatovat: hry s nacistickou tématikou jsou odpudivé jak svou myšlenkou, tak i technickým zpracováním.
A ještě jedna technická poznámka: hry v níže uvedeném žebříčku zpravidla reprezentují SKUPINY titulů. To znamená, že lze samozřejmě najít stovku daleko horších kousků, než je například ten na sedmé pozici.
10. Ring of Red
"Krvavý kruh", vydaný firmou Konami pro PlayStation 2 v roce 2001, zachránil před vyšší pozicí na našem žebříčku jeho ultimátní obsahový zmatek. Technicky jde přitom o vynikající a v řadě ohledů nedoceněnou hru, demonstrující, že lze vytvořit chytlavou konzolovou strategii, perfektně ovladatelnou jen směrovým křížem a jedním tlačítkem.
Předváděná alternativní historie ovšem zásobuje hráče štědrým přídělem podivností. Užijete si tu spousty nacistických symbolů a uniforem i na "té správné" straně, hlavní hrdina je napůl Japonec a napůl Germán jménem Masami von Weizegger, minimálně dva jeho spolubojovníci jsou bývalí nacisté a korunu všemu nasazuje fakt, že řada postav v souladu s japonskou anime tradicí vypadá, že teprve čeká na občanku.
Dohromady se pak vše točí kolem "úchvatné" myšlenky, že je šumafuk, zda jste nacisté nebo demokraté, hlavně že ctíte bojové bratrství a milujete Nippon. Obsahově jde bezesporu o jeden z nejbizarnějších titulů všech dob, zdrcující kritice však uniká tím, že v se v tom guláši řadový nácek prostě ztratí.
9. Battlefield 1942
Slavný PC titul od Digital Illusions z roku 2002 pochopitelně žádnou nacistickou hrou není. Uvádíme ho, ostatně na druhé nejnižší příčce našeho žebříčku, pouze proto, že jde o jednu z řady her, které si videoherně pozitivní neonacisté vzájemně ku paření doporučují. A to z jediného prostého důvodu: kromě za Spojence tu můžete hrát i za nácky, dokonce italské či japonské, či chcete-li přesněji: za italské fašisty či japonské militaristy.
Vybrali jsme ji skutečně víceméně náhodou, především na základě zahraničních internetových diskusí, protože vyžití v nacistických rolích nabízí celá řada konkurentů: Hearts of Iron, Axis and Allies … jistě sami doplníte další. Akorát na nás, prosím, nezkoušejte onu obehranou písničku, že příslušníci SS byli "nejstatečnějšími vojáky na světě". Preferujeme melodičtější songy.
8. Karma 2
Pokračování úspěšné korejské FPS onlinovky vyšlo 22. ledna letošního roku, jde tedy o kousek značně čerstvý. Ač děj hry začíná v roce 1950, jde nepřekvapivě o "alternativní historii", což je slovní spojení, které nácek miluje, poněvadž ví, že si pod ním pravděpodobně přijde na své. Ani Karma 2 ho nezklame, dle očekávání si zahraje za Wehrmacht.
Proto se ale tento kousek v našem žebříčku nevyskytuje. Pravým důvodem, proč jsme hře přidělili osmou pozici, je neuvěřitelná promotion akce, která se vší pravděpodobností vejde do herních dějin. Před užaslé kolemjdoucí napochodoval oddíl do půl těla svlečených nácků, jimž velel jiný nácek kompletně oblečený, důstojník. A společně si vesele zahajlovali.
Akce zůstala obestřena mlhou. Nikdo ji pořádně nepochopil. Proč bylo "mužstvo" v lednu jen v gatích a čapkách? A co má taková "hajlovací show" společného s propagací válečné videohry? My to chápeme jako krásný doklad toho, jak laškování s nacistickou tématikou, byť v "pouhé" herní oblasti, obvykle někomu vleze na mozek.
7. Bomber über England
Původně dělostřelecký elektronkový počítač ENIAC zahájil novou éru lidského rozvoje i zkázy až v roce 1946, takže je jasné, že se původní nacistické hry pro děti i dospělé musely spokojit s deskovým provedením. Vyvstává však otázka, nakolik je hra nacistickou jen tím, že se v ní snažíte roztřískat Anglii letadly s černými kříži na křídlech.
Že si za Němce můžete zahrát i v mnoha současných videohrách, jsme si již řekli, a totéž platí o hrách deskových. Se sympatiemi k nacismu to většinou nijak nesouvisí. Nicméně připusťme, že za dobovými německými, japonskými či jinými válečnými hrami "těch zlých" z období do konce 2. světové války i nějaké ty nacistické myšlenky byly, kromě ryze komerčních, samozřejmě.
Pro zajímavost si na reprodukci krabice všimněte, že za zásah Londýna, Scapa Flow a Calais je nejvyšší bodové ohodnocení, rovná stovka, zatímco za upuštění bomby na v té době již "protektorovaný" Benelux, nedejbože na Říši, se bodíky naopak odečítají. Vedle "Bombra nad Anglií" lze uvést hromadu obdobných kousků, namátkou Fallschirmjäger Spiel, "Hru výsadkáře", či Mit Prien gegen England - "S Prienem proti Anglii". Günther Prien byl populárním německým ponorkovým esem, neboť potopil přes třicet spojeneckých lodí, než byl sám potopen. RIP, vy všichni na dně moří.
6. Nazi Doom
Nazi Doom je reprezentativní ukázkou toho, čím se musí prodírat sympatizant neonacismu, nestačí-li mu oficiální hry, umožňující válčit za "tu jeho" stranu. Modifikace je možností, jak s minimální námahou stvořit "zakázanou" videohru. A v tomto případě to odnesl první Doom.
Kromě toho, že je součástí HUDu svastika a každou chvíli se spustí výkřik "Sieg Heil!", žádné další stylové potěšení už neonacistu nečeká. Protivníci totiž prakticky modifikováni nejsou, když pomineme, že se na vás mnozí vrhají ve fialových teplácích. Homosexuály totiž nácek nesnáší, uznává jen vřelé objetí druha ve zbrani, případně společnou návštěvu polního nevěstince.
5. SS Amerika
Autorem deskové, tradičně hexagonové "SS Ameriky" z roku 1990 je Joseph Miranda, který tu opět naplno využil pochybné svobody, již skýtá bažinatá oblast "alternativní historie". Podle doprovodných textů je samozřejmě náplní hry vyhánění Němců z USA, kam v roce 1941 provedli úspěšnou invazi. Titulní strana krabice však směřuje asociace někam úplně jinam.
Od ostříleného tvůrce deskových strategií to byl zjevný, leč současně poněkud kostrbatý pokus zaujmout určitou speciální skupinu zákazníků. Naštěstí se to příliš nepovedlo, protože vlající svastika na U. S. Capitolu je jedna věc a vlastní patriotismus amerických nácků druhá. Útočníci i obránci nejspíš tahali figurkami se smíšenými pocity.
4. Hitler´s War
To Keith Gross se ve své "Hitlerově válce" vydal cestou mazané přímočarosti. Hra, poprvé vydaná v roce 1981 pod značkou Metagaming Concepts a poté pro úspěch znovu v roce 1984 firmou Avalon Hill, je de facto jen další tuctovou hexagonovou strategií, nicméně už pohled na krabici, především původní verze z roku 1981, mnohé napoví.
Pravověrnému soukmenovci se koupě vyplatí, protože za jedny peníze získá hned dvojí hodnotu. K obalu postavenému nastojato už stačí přidat jen Zítkovo vydání Mein Kampfu, čerstvou květinu a rozžatou svíci, aby vznikl oltářík, jenž zahřeje zkřehlé nordické srdce.
Není divu, že se tato taškařice jmenuje "Hitlerova válka" a ne třeba "Světová válka". No dobře, uznáváme, že jde prostě o zvučný název, použitý více autory. Například známým popíračem holocaustu Davidem Irvingem pro jeho kontroverzní knihu z roku 1977. Jistě jde jen o náhodu.
| České okénko: rasistická hra Matiční ulice |
|
Úkolem je zastřelit co nejvíce panáčků snědé pleti, kteří se na obrazovce pokoušejí rozebrat plot ve fiktivní Matiční ulici. V okamžiku, kdy rozeberou devět sloupků, a tudíž se už nemohou zároveň objevit dva na různém místě, hra skončí spolu s hláškou, že hráč prohrál rozhodující bitvu a zapříčinil tak "konec nadvlády bílé rasy". |
3. Ethnic Cleansing
Jestliže Nazi Doom vsadil na zneužití již hotového úspěšného softwaru, počítačová "Etnická čistka" z roku 2002 je pro změnu ukázkou bídy, jež číhá na holohlava, lačného originální tvorby. Pod hrou je podepsána firma Resistance Records, což příznačně není žádný výrobce her, nýbrž vydavatel neonacistické hudby. Podle toho vypadá i "efpéesko", u nějž už v době jeho vzniku dokázali strávit víc než pár minut jen ti nejzarytější ze zarytých, což při původní ceně za CD-ROM $14.88 dobovým kupcům škodolibě přejeme.
Poté, co se dozvíte, že "white revolution is the only solution", najdete na zdi plakát s bílou dívkou a nápisem "MISSING", tedy POHŘEŠUJE SE. A kdo za to může, že se ztratila běloška? No pochopitelně hispánci, černoši nebo Židé. Takže kvér do ruky a jde se kosit. Lze si dokonce vybrat ze dvou postav, člena KKK nebo skinheada, což ovšem u FPS ocení jen opravdu zvláštní jedinci.
A co byste řekli, že je konečným cílem? Přece dobýt "Židovské velící centrum" a zabít tam Ariela Šarona, tehdejšího premiéra Izraele. Technická úděsnost hry, běžící na freewarovém enginu Genesis 3D, ovšem činí skandálnost obsahu prakticky nevýznamnou. Titul se bohudíky jednoduše nedá hrát.
2. KZ Manager
Logistika koncentračního tábora byla jistě složitá záležitost, to však ještě není důvod zpracovávat doplňování zásob Cyklonu B jako počítačovou simulaci. Přesto to jakousi úzkou lebku napadlo a titul se dokonce dočkal remaků, takže se to asi někomu i chtělo hrát. Pod KZ Manager se však tvůrci z vrozené árijské skromnosti nepodepisují, takže ani netušíme, koho za takovou "zábavu" proklínat. Nicméně verze z roku 2001 si vysloužila i oficiální ocenění: server IGN jí udělil titul "Nejnepotřebnější hra roku". Což nám od kolegů přijde hodně mírné.
1. Juden raus!
Německá deskovka "Židi ven!" se podobně jako předchozí titul netěší naprosto žádné polehčující okolnosti, ba jde o případ tím chmurnější, že sehrál svou skutečnou dobovou roličku. Toto neomluvitelné herní svinstvo, kombinující po technické stránce Monopoly s Halmou, totiž pochází z roku 1936.
Hodně zajímavé je, že ač titul měl svého továrního výrobce, jímž byla firma Günther & Co., Dresden, ve skutečnosti vůbec nešlo o nějakou propagandistickou zakázku nacistů. Dnešní neonacisté naopak hájí své vzory tím, že oficiální kruhy nebyly z tohoto kousku nijak nadšeny. Což je i možné, protože hra je z řemeslného hlediska zcela odfláknutá a žádnou zvláštní díru do Třetí říše neudělala. Tento hnůj byl jednoduše řadovým produktem "neviditelné ruky trhu", jež radostně vítá jakoukoli příležitost, jak si nahrabat.
Když si tedy vše výše uvedené shrneme, výsledek vyznívá, kupodivu, docela optimisticky. Vidíme, že je neonacista v zásadě nebožák. Nejenže nemůže po libosti zpěvem oslavit výjimečnost bílé rasy, už to je pěkná dekadence ve srovnání s původně vyvolenou rasou árijskou, do níž se nevešel ani sám Vůdce, a protáhnout si pravici, ale ani na poli her si dvakrát na své nepřijde.
Co má vlastně k dispozici? Zaprvé: třeskutou deskovou komerci, tvořenou bezskrupulózními zlatokopy, bez pravého zaujetí pro nacionálně socialistickou vizi, pouze za účelem zisku, přičemž nejkontroverznější bývá pravidelně krabice a název. Zadruhé: v oblasti videoher naprosto ubohý freeware, který k smrti znudí i hráče s IQ 88. A konečně zatřetí: jakoukoli válečnou hru, ať už deskovou nebo elektronickou, kde je suše technicky možné zahrát si za německé soldáty, což také není zrovna rauš Valhally.
Z čehož plyne jediné: kdo se chce dobře pobavit a mít pocit, že hra koresponduje jak s jeho cítěním, tak se smyslem pro dobře odvedené řemeslo, raději NEBUDE náckem. A teď úplně neformálně: no tak, chlapi, zamyslete se. Vždyť už vyměkl i ten váš bard, co kdysi coby "bílej jezdec jel tmou s bílým mečem nad hlavou". Vždyť se pak za to kál. V bílém rouchu.
