Když jsem si nainstaloval hru od n-Space a Fox Interactive s výmluvným názvem Die Hard Trilogy 2: Viva Las Vegas, byl jsem pln očekávání. Předchozí díl jsem nehrál a schválně jsem si nepřečetl ani žádnou recenzi na něj, protože jsem si nechtěl zkazit svůj první dojem z dílu druhého. Do boje s po zuby ozbrojenými protivníky jsem se tedy vydal vyzbrojen jen svou pistolí a láskou k Brucovi Willisovi.
Těžko říci, zda jsem udělal dobře. Ale pravdou je, že snad jen díky tomu, že jsem nebyl předem ovlivněn a netušil jsem, co na mne čeká, jsem druhý díl Smrtonosné pasti dohrál až do konce. Je sice pravdou, jak říká klasik, že druhou polovinu jsem prošel jen ze zvědavosti, jestli je stejně slabá jako ta první, ale vydržel jsem. Nakonec jsem ani tak moc nelitoval. Ne kvůli herním zážitkům, které mi Viva Las Vegas nabídlo, ale kvůli celkovému dojmu, který mi přišel ... zábavný. Sice asi ne zrovna tím způsobem, jak tvůrci zamýšleli, ale i tak jsem poslední mise dohrával s úsměvem na rtech.
Ale abych nepředbíhal. Podle původně zveřejněných informací měla být hra Die Hard Trilogy 2 skutečnou lahůdkou, na kterou se jistě těší každý milovník 3D akčních her. Hra měla mít tři různé módy, 
vyspělou umělou inteligenci nepřátel, obrovskou hratelnost a spoustu dalších vlastností, které z ní měly udělat hit letošního roku. A přestože tato hra všechny výše uvedené věci jistým způsobem obsahuje, očekávaný výsledek se nedostavil. Příčinou je podle mého názoru skutečnost, že pokud někdo vypustí do světa nedokonalý a nedodělaný produkt, musí se dostavit odpovídající následky. Vezměme si ale všechno pěkně po pořádku.
Die Hard Trilogy 2 má opravdu implementovány tři různé enginy (nebo spíše jeden ve třech modifikacích), jak nám bylo slíbeno, ale jeden je horší než druhý. Absolutně nejhorším je bezesporu "driving mode", jakási velmi špatná napodobenina Carmageddonu. Druhé místo obsadil "sharpshooting" (tedy ostrostřelecký) mód. Ten naopak vypadá jako vystřižený z videoherny. Nejvíce zdařilým se mi zdál akčně adventurní mód z third-person pohledu. I zde jsem však při vzpomínce na Quake-engine hořce zaplakal.
Kromě těchto tří módů nabízí Die Hard Trilogy 2 ještě dva různé způsoby hraní. Prvním je možnost procházení kompletním příběhem, kde se jednotlivé hrací módy střídají a vy plníte úkol tu z pohledu třetí osoby, tu v autě, tu z pohledu vlastního. Tento nápad není špatný a musím uznat, že se mi docela líbil. Zvyšuje se tím zábavnost titulu a jednotlivé mise pak nejsou tak jednotvárné. Druhým způsobem je arkádovitý postup, ve kterém plníte jen mise v jednom ze tří zvolených módů.
Zatím se nezdá, že by na Die Hard Trilogy 2 bylo něco špatného a může se zdát, že jsem proti celé hře nemístně zaujatý. Jaké tedy byly ty věci, které nehodlám tvůrcům prominout?
Především to je onen trojjediný engine. Myslím, že v době, kdy se jednotlivé společnosti předhánějí v tom, nakolik realistické prostředí dokáží do své hry zakomponovat, neměl podobný výtvor nikdy spatřit světlo světa. Poté, co jsem si v arkádovém stylu hry nejprve ozkoušel všechny tři hrací módy, jsem měl pocit, že jsem se přenesl jakousi červí dírou v čase o několik let zpět. Okolí, kterým procházíte (či projíždíte), je neslané nemastné a přišlo mi takové ... kubistické. Samá hrana a čtverec. Na okolních obrázcích a zveřejněných screenshotech to sice možná není tak patrné, ale v akci to přímo bije do očí.
Kdyby ale byl slabý pouze engine, šlo by to s přimhouřenýma očima ještě přehlédnout. A to případě, že by hra měla jiné stránky, které by tento prohřešek vyvážily. To zde ale chybí. Ne, že by nebyla ze strany tvůrců patrná jistá snaha. Inteligence protivníků je v akčně adventurním 
módu opravdu na poměrně slušné úrovni. Schovávají se před vámi, napadají vás ze zálohy a pokud jsou vážně zraněni, snaží se vám zmizet z dohledu a počíhat si na vás za nejbližším rohem. Dojem z toho ale poněkud kazí jejich schopnost materializovat se (nejspíše ze vzduchu) i na těch místech, které jste již od veškeré nepřátelské aktivity vyčistili a nemělo by tam být jediného živáčka. To už ale nepatří ke kapitole umělé inteligence, spíše se to řadí do skupiny logických mišmašů, kterých je v celé hře více než požehnaně.
Die Hard Trilogy 2 vůbec slibuje více zábavy spíše mimo svůj hlavní herní rámec. Já jsem v této hře například objevil ještě dva další módy (kromě tří oficiálních), a to "dřevorubec" a "baseball". Nikdy předtím jsem totiž netušil, že střelou z pistole do vrcholku vzrostlé palmy je možné tento strom pokácet. A nikdo mi ani neřekl, že letící granát či nůž lze jednoduše zneškodnit tím, že do něj v letu střelím a on se odrazí zpět směrem k tomu, kdo jej hodil. Podle tvůrců to ale možné je, což mi velice pomohlo v závěrečném souboji s proradným bídákem všech bídáků (na začátku se hry vydával za mého přítele), který na mne házel jeden granát za druhým. To se však ukázalo jako jeho obrovská chyba, protože většina jich díky pár dobře mířeným výstřelům přistála opět v jeho polovině místnosti.
Také jsem příliš nepochopil význam civilistů ve hře, neboť zde fungují vyloženě jen jako kulisa, které si nemusíte všímat. Pokud není v zadání mise výslovně zmíněno, že máte rukojmí osvobodit ze zajetí, můžete je klidně vysvobozovat ze spárů života a odesílat je na 
onen svět. Při zabití nevinného a zákonů dbalého občana se vám sice na obrazovce objeví výstražný nápis, že byste měli mířit na nepřátele, ale úspěch mise není vaším nemorálním počínáním nijak ohrožen. To bych chápal u hry, ve které ovládáte osobu gangstera, ale k policistovi Johnu McClaneovi mi to příliš nepasuje.
Další ze série logických přehmatů je také třeba souboj s vrtulníkem. Kromě skutečnosti, že se jedná o velice nerovný souboj (pistole či samopal proti raketám), je zde jedna výtečnost. Když jej sestřelíte, zanechá po sobě ve vzduchu lékárničku. Myslíte si, že lékárnička bude vzápětí následovat helikoptéru v bleskovém pádu směrem k zemi? Kdepak, gravitační zákon se nejspíš opil v kasinu.
Nerad bych však, aby vznikl dojem, že jsem si vytkl za cíl pohanit vše, co se ve hře objevuje. Jsou tam i prvky, které mne potěšily, nebo které řadím k lepšímu průměru. Takovým je například již zmíněné střídání herních módů ve "filmovém" stylu hry, kde jsou jednotlivé mise navíc provázány (pravda, nepříliš povedenými) krátkými videosekvencemi. Ty mají za úkol dávat dohromady skládačku, která vám objasní pozadí celého příběhu.
Za ne zcela originální, ale přesto správné považuji také to, že kromě pistole můžete mít u sebe jen jednu další zbraň, kterou musíte navíc pravidelně znovu nabíjet podle toho, jak velký zásobník má. Tím se tvůrcům alespoň trošku podařilo ztvárnit ideu, že člověk je jen člověk a když chce střílet, musí mít čím, a když chce chodit, musí být schopen se zvednout ze země.
Za zmínku stojí i hratelnost, která je podle mého názoru přiměřená danému žánru, ale která by se také markantně zvýšila, kdyby hra měla odpovídající engine. Ta byla také asi tím jediným, co mne u hry pobavilo v dobrém slova smyslu.
Závěrem lze říci jen jedno: Die Hard Trilogy 2 nepatří zrovna mezi nejkvalitnější tituly, které jsou v současnosti na trhu. Šlo by dokonce prohlásit, že sotva dosahuje průměru. Sice jsem ji dohrál do konce, ale jen proto, že mi tak velela recenzentská povinnost. Kdybych si ji koupil sám, asi bych ji po pár hodinách uložil na dno šuplíku a trpce litoval svých těžko vydělaných a takto zbytečně promrhaných peněz...
| Die hard trilogy 2: Viva Las Vegas | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
