Diplomacy je původně stolní společenská hra vydaná známou firmou Avallon Hill, která oblažuje hráče po celém světě už od roku 1950. Jedná se o strategii čistou jako lesní studánka. Ani stopy po házení kostkou - element štěstí a náhody nehraje žádnou roli. Vše musí vyřešit chytrá hráčova hlavička. Bohužel, konverze do počítačové podoby dopadla neslavně.
Koncept hry je jednoduchý - hráč se stává vůdcem jedné ze sedmi evropských velmocí na počátku dvacátého století. Disponuje zpravidla dvěma pozemními armádami a jednou námořní flotilou. Na počátku ovládá šest regionů respektive herních políček. Cílem je obvykle dosáhnout kontroly nad osmnácti teritorii. Toho však hráč nemůže dosáhnout osamocen. Jeho úspěch závisí na spolupráci se soupeři, čili na vychytralé machiavellistické diplomacii.
Nejdříve v krátkosti předestřu, jak vypadá hraní Diplomacy v její originální podobě. Hráči pozorují dění na velkém herním plánu - vlastně mapě Evropy rozdělené na jednotlivá teritoria. Pozici armád označuje hvězdička, pozici flotil kotvička. Po chvíli rozkoukávání se začnou soupeři spřádat své proradné plány.
Skupinky dvou a více hráčů se vzdalují od stolu a v koutech místnosti si šeptem domlouvají společný postup: uzavírají aliance, rozdělují si budoucí územní zisky a domlouvají si vojenskou podporu. Po chvíli se všichni vrátí k hernímu plánu s maskou hráčů pokeru v obličeji. Začne druhá fáze - posouvání armád a flotil. Tady se ukáže, kdo drží s kým a jakou strategii sleduje. Není to ale zas tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, a tady se dostávám k jemným finesám hry. Tajní spojenci na sebe mohou předstíraně útočit, aby se zanedlouho vrhli na společného souseda ukolébaného k bezstarostnosti. Ani to nejpevnější spojenectví však nemůže vydržet navždy. Může vyhrát jen jeden, a tak je velké umění rozpoznat ten správný okamžik, kdy vrazit spřátelenému vůdci kudlu do zad. Nicméně hráč, který se od začátku chová bezcharakterně a podle ke všem spoluhráčům, se brzo stane černou ovcí a soupeři si na něm společnými silami smlsnou.
Podobně jako třeba při Dračím doupěti i u Diplomacy se musí hojně používat tužka a papír, neboť hráči musí své tahy zapisovat a potom je provádět simultánně na herním plánu, což se řídí dosti propracovanými pravidly. Diplomacy si proto přímo koleduje o počítačovou konverzi. Odpovědný úkol převést oblíbenou společenskou hru na obrazovky našich PC na sebe vzala firma Microprose, která ovšem v tomto případě naprosto selhala. Aby bylo od počátku jasno, zdůrazňuji, že Diplomacy je výborná hra. To, že její konverze dopadla katastrofálně, je jiná záležitost.
Počítačová verze Diplomacy je už ze samé logiky věci daleko více zaměřená na multiplayer než singleplayer. Autoři tvrdí, že cílem počítačového přepracování bylo přilákat fanoušky stolní verze. Těm jednak odpadá ručně psaná agenda, jednak starosti s tím, kde a kdy herní seanci uskutečnit. A hráči Dračího doupěte mi potvrdí, že najít vhodnou prostoru (zpravidla se jedná o byt jednoho z hráčů) a dohodnout se na termínu, kdy mají všichni čas, bývá často pořádný problém navíc zkomplikovaný i totálním nepochopením rodičů, kteří považují hobby-hru za zástěrku divokého mejdanu a sexuálních orgií. A přitom hráči hobby-her jsou zpravidla vysoce inteligentní a tiší hoši, kteří ve vysněném světě usekávají skřetům hlavy, zatímco v realitě by neublížili ani mouše.
V počítačové verzi Diplomacy je každý tah rozdělen na dvě fáze: diplomatickou a vojenskou. Diplomatická fáze probíhá jakoby v reálném čase. V každém kole mají hráči patnáct minut vyhrazené jednání. Navzájem se zvou do "chatrooms" (anglický výraz mi tu přijde nejvhodnější, pokud vás napadá vhodný překlad, napište), kde probíhají samotná diplomatická jednání a strany se detailně dohadují na společném postupu. Spoluhráči, kteří na tuto schůzku nebyli pozváni, se o jejím obsahu samozřejmě nic nedozvědí. Když hráč dojde k názoru, že zákulisních čachrů bylo dost, přenese se stiskem tlačítka do druhé fáze, v níž na základě dohodnuté strategie (či zákeřně přesně naopak) rozkazuje svým armádám mašírovat do všech světových stran.
Hra nabízí několik režimů multiplayeru. Je možné hrát po internetu přímo prostřednictvím MSN Gaming Zone, ale představa, že by kdokoliv byl ochoten sedět u internetu nepřetržitě pět hodin (obvyklá délka jedné partie), je zcela zcestná, a tak vlastně není zcela jasné, proč autoři tento způsob hry vůbec zařadili. Zdaleka nejrozumnějším způsobem multiplayeru a asi nejsilnější devizou hry je e-mailový mód, ve kterém hráči posílají na server soubor se záznamem svého postupu. Server na základě informací ode všech hráčů provede update a nové kolo může začít. Tady se však projevuje jedna fatální chyba. Pravidla pro pohyb jednotek jsou poměrně komplexní a když kupříkladu naplánujete útok na cizí teritorium a ten se nepovede, může to být z mnoha různých příčin: Může to být tím, že spojenec, se kterým jste se dohodli v diplomatické fázi, vám neposkytl slíbenou podporu, anebo tím, že útok byl zmařen protiakcí obránce, ale třeba i tím, že se do boje zapojila třetí strana. Na začátku každého kola v e-mailové hře hráč dostane aktualizovaný herní plán, kde jsou zachyceny čerstvé pozice flotil a armád. Ale není možné zjistit, jakým způsobem se na ně dostaly, čili pokud to vztáhnu na výše zmíněný příklad, nevíte, proč váš útok vlastně selhal. Podrazil vás spojenec anebo se objevil nový nepřítel? Tento naprosto esenciální nedostatek dělá z e-mailové hry zmateční mišmaš.
Zbývá single-player. Ten byl sice od počátku koncipován jako druhořadá záležitost, nicméně ani to neopravňuje vývojáře, aby ho odflákli tak katastrofálním způsobem. V diplomatické fázi hry se počítačový soupeři chovají naprosto nevěrohodně. V celku nesouvisle po hráči žádají hned toto, hned tamto, aniž by byli schopni nějaké ucelené strategie. Asi největší vadou je, že diplomatičtí partneři opouštějí jednání zcela nahodile třeba i uprostřed dojednávání strategického postupu, takže hráč se musí modlit, aby vůbec něco stihl dojednat. Navíc komunikace je vyřešena tragickým způsobem: Hráč sestavuje své prosby a hrozby přes nepřehledné houští ikonek. Tímto způsobem je možné navrhovat i totální kraviny, například jsem jednou požádal Francii, aby uzavřela alianci s Francií - tedy sama se sebou. A víte co na to frantíci? Můj návrh byl okamžitě přijat! V pokročilých fázích pak hra v režii počítače vypadá tak, že německá vojska okupují Francii, zatímco francouzi obsadili Německo, Rusko se přestěhovalo do Turecka a Turci sídlí v Rakousku-Uhersku. Prostě Evropa na počátku dvacátého století připomíná období stěhování národů.
Je až hanba, že Microprose se odvážil něco tak odfláknutého vyvinout a Hasbro vydat. Vždyť evidentní vady multiplayeru a umělé inteligence musel odhalit první betatester. Pro mě osobně je pozitivem to, že počítačová verze Diplomacy - byť totálně zkaňhaná - ve mně vzbudila zájem o originální stolní podobu hry. Pokud se mezi čtenáři nachází fanoušci stolní verze, kteří Diplomacy aktivně hrají, nechť se mi ozvou.
| Diplomacy | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
