Když už byl zmíněn Under a Killing Moon (byť je to podle mě pořád víc adventura, než interaktivní film, protože tam si to zkrátka oddřít musíte), tak mě překvapuje, že nepadlo ani slovo o Pandora Directive, která je obecně uznávána jako nejlepší díl s Texem Murphym a dost možná nejlepší adventura tohoto typu vůbec...

To, že díky Kickstarteru vyšlo před čtvrt rokem pokračování s názvem Tesla Effect je snad ještě zajímavější a rozhodně hodné zmínky.

Tak se omlouvám, tu nepřímou zmínku o Tesla Effect jsem původně přehlédl.

Osobně považuji za nejlepší videosekvence ve hře Command & Conquer: Tiberian Sun, kde si zahrál například Michael Biehn (Terminátor, Skála, Vetřelec). Nejlepší na to bylo (narozdíl od novějších dílů této série), že zde skutečně byl děj, nikoliv pouhé zadávání rozkazů a dá se to zhlédnout i jako 50 minutový film (you ... pssst ... tube) :o)

Zdrbat Indigo Prophecy aka Fahrenheit a Wing Commander 4 a nezmínit se třeba o Gabriel Knight 2... slušnej oddíl 

Nikdy mě nepřestanou fascinovat lidé, kteří mají potřebu diskutovat o článku, který se ani nenamáhají přečíst. WC4 rozhodně "nedrbu" zato o pár odstavců dříve je napsáno "hry jako Phantasmagoria, Spycraft či Gabriel Knight 2 bez debat patří do zlatého fondu interaktivní zábavy"

Sám jsem se s QTE nesetkal a ani nechci (tedy nevím, počítají se staré Olympijské hry a Zimní olympijské hry? :)). Nedávno jsem byl zvědavý na herního Ramba a našel si jen game-play. No... škoda mluvit.

Obecně nemám rád jakákoliv zbytečná zjednodušování her na úroveň "zapni a hraj". Dokáže mě vytočit, když si nemůžu v nějaké střílečce přenastavit ovládání tak, jak chci (nepoužívám WASD). Vytočí mě, když si ve hrách jako Skyrim či Duke Nukem: Forever nemůžu uložit hru na různé pozice, ale vždy jen na tu první (tudíž kupř. nemůžou hrát dva hráči či jeden hráč víc postav...). 

Za tím vším mi smrdí zjednodušování pro konzole a pěkně mě to štve. To hráči hloupnou? Kdysi měly hry několik záložek detailních nastavení, spoustu ovládacích elementů, které se taky daly nastavit. Tohle už není jen nostalgie: z hlediska vstřícnosti k hráči je prostě Duke z roku 1996 objektivně mnohem lepší, než Forever.

Je pravdou, že určité zjednodušování u her je standardem, tvůrci se to snaží přiblížit širšímů spektru hráčů. Akorát se to s tím zjednodušováním občas až moc přehání.

"Fahrenheit - jeden z nejpitomějších příběhů v dějinách počítačových her"

tak na tohle opravdu nemám co říct... jeden by se divil, že ten bonusweb ještě někdo čte

To je možná škoda, že k tomu nemáte co říct. Honza, který se na adventury specializuje, tam minimálně napsal, proč si to myslí. Vy jste si jen přečetl popisek u obrázku a plivnul na celý web.

Teda nad článkem jsem se docela pobavil, i když s autorem ve spoustě věcí nesouhlasim. Těch několik interaktivních filmů (filmových her?), co jsem hrál, bylo naštěstí výborných (např. zmíněna Phantasmagoria, Darkseed,...) a bavili mě po celou dobu hraní, včetně čistě filmových sekvencí. Ale chápu, že větší část her z tohohle žánru je brak.

A třeba i u takový "blbosti", jakou byla Megarace 2 (s filmovými sekvencemi jakéhosi Josefa Bláhy a jeho sličnou asistentkou) jsem se bavil několik hodin. Proto mi tenhle typ her nevadí, jen člověk musí trochu počítat s tim, že si prostě během hraní to kafe může v klidu udělat, no...