Dobrodruh ze stavebnice: recenze Lego Indiana Jones

Hranatý svět dánských plastikových kostiček opět ožívá. A tentokrát s opravdu vypečeným hrdinou: starým dobrým Indym.

Lego Indiana Jones: The Original Adventures

Lego má v Česku tradičně silnou pozici, byť jsou stavebnice, navzdory výrobě přímo na Kladně na naše poměry drahé jako čert. Jenomže ve světě to s odbytem barevných kostiček zdaleka není tak růžové jako u nás, třebaže cizince nákup obvykle vyjde o dost levněji, takže je potřeba legendu živit.

Například spoluprací s herními vývojáři. Ta už si svými výsledky získala slušné renomé a nezdá se, že by ztrácela dech, protože pro nejnovější výtvor získali Lego a Traveller´s Tales skutečné eso: sám velký Indiana Jones se uvolil navléct hranaté gatě se všemi dalšími atributy, které k tomuto archeologovi neodmyslitelně patří.

Kdo film neviděl, nepochopí místy naprosto NIC.

Intro předvede hru v nejlepším možném světle. Grafiku snad nějací nebožáci leštili zubními kartáčky, protože se opravdu leskne jako – prostě se mimořádně leskne. A kromě toho, že je úvodní filmeček technicky perfektní, disponuje i dosti povedeným humorem. A totéž platí o všech následujících.

Vedle vtipných odkazů na kdeco – všimněte si, co všechno tahá Indy z brašny, když má zlosynům vydat zlatou sošku – se hojně využívá právě specifiky stavebnicových kostiček: sledovat hrdinu, jak přemýšlí, kterou známou Lego součástkou zatíží hmotnostní „čidlo“, vykouzlí úsměv na tváři i zkušenému morousovi.

Jak však vidíte na obrázcích, ani in-game grafika svou pohledností a vtipem za filmečky nijak nezaostává. Je prakticky úplně jedno, kde se screenshot udělá: výsledek vypadá vždycky stejně skvěle a může od minuty sloužit coby dokonalá reklamní fotografie. Tady ovšem přichází první „ale“. Hrál jsem hru na maximální rozlišení 1080p a v pohybu nebyl obraz nejpevnější v kramflecích.

Horizontální vlnění bylo víc než patrné, což zážitek dost kazí, i když se s trochou dobré vůle a v zápalu hry dá tento nedostatek přehlížet. Stejně tak osamělý hráč po chvíli přehlíží, že mu v pravém horním rohu obrazovky neustále BLIKÁ výzva, aby připojil druhý ovladač pro kooperativní multiplayer. Moc elegantně to však nepůsobí.

Ovládání se nese ve stejném duchu jako obvykle, tedy je naprosto intuitivní pro hráče všech věkových kategorií. Jedním tlačítkem Indy máchá bičem, druhým rozdává rány pěstí, třetím skáče a čtvrtým nasedá do vozidel nebo na transportní zvěř. Tlačítko pro ránu bičem se dále využívá v případech, kdy je třeba z kostiček něco postavit – tehdy je vhodné tlačítko stisknout a držet, čímž se nejen zamezí poněkud nekoordinovanému střídání stavby s bičováním, ale i to hezky vypadá, protože pak všechny kostky sviští na svá místa jako o závod.

Hrdina umí rovněž ledacos spravit francouzákem, zatočit rumpálem, metnout banánem, vyprázdnit velmi malý zásobník ukořistěné zbraně a tak dále – vždy na to stačí jedno tlačítko, takže i kdybyste přehlédli nápovědu, máte jen čtyři možnosti.

Těžiště spočívá v kooperativním multiplayeru.

A teď to hlavní: hratelnost. Stejně jako v předchozích dílech spočívá její těžiště v kooperativním multiplayeru. Kromě pochopitelné nutnosti držet se na nerozdělené obrazovce vzájemně poblíž neklade na spolupracující hráče žádné speciální nároky a funguje skvěle.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že hra není předurčena výlučně dětem: i třeba dospělí partneři, dokonce i když jedna nebo jeden z nich „velké“ hry zrovna nemusí, si mohou užít hodně legrace a navíc se dozvědět ledacos nového o svých povahách. To samozřejmě vyžaduje i určitou obezřetnost a jakmile dojde na „zase jsi všechno vysbíral sám a mně jsi nic nenechal – jako v životě“, je dobré zařadit zpátečku, aby se herní kratochvíle nezměnila v cosi nečekaně neblahého.

Zde však přichází „ale“ číslo dvě. Zatímco za časů starého dobrého černozeleného Xboxu – budiž jeho spolehlivost pochválena – byla Lego hvězdnoválečná kooperace prostě bezvadnou relaxací a ve dvou jste hrou prošli jako světelný meč levným imperiálním máslem, u Indyho veselý běh nějak zadrhává. Těžko říct, zda za notným přitvrzením hádanek byla právě obava z výtek vůči délce hry, masivní zpomalení postupu je však fakt.

Že pro posun vpřed musí v páru občas „ten dělat to a ten zas tohle“, je pro sérii od počátku typické. Stejně tak jsme všichni zvyklí, že v singlu buď zaskočí procesor, ovládající příslušnou další postavu, anebo se osamělý hráč musí přepnout na jinou postavu a využít jejích unikátních vlastností, například protáhnout se úzkým okénkem, kam se narostlejší kolega nevejde. Nepamatuji si ale, že by hledání „know-how“ bylo kdy předtím místy tak úporné jako zde.

O četné zákysy se pak navíc nezasluhují jen hádanky, ale, což je horší, paradoxně i snaha tvůrců až příliš svědomitě převést obsah tří prvních filmů série do světa huhlajících, leč nemluvících figurek. Evidentně se znalost předlohy předpokládá, nicméně i s ní občas jednoduše nevíte.

Třeba takový Chrám zkázy, epizoda v šanghajském baru. Ponechme stranou, že kdo film neviděl, nepochopí ze scénky u stolu naprosto NIC. Toho jsou si tvůrci vědomi, takže polopaticky sdělí textem alespoň to, že byl Indy otráven. Následuje ovšem bizarní divadlo, kdy na balkónech po stranách baru stojí čtyři Čínani a v horní části obrazovky vidíte čtyři jejich hlavičky coby jakýsi mimořádný bitevní HUD.

Po Číňanech lze obstojně metat židlemi a ti se po zásahu trochu kroutí, což hráče ve snaze je zlikvidovat ještě víc zavede. Ve skutečnosti totiž hra požaduje něco jiného, což se nakonec metodou pokusu a omylu odhalí, avšak souvislosti zůstávají mlhavé i pro toho, kdo si filmovou tahanici o protijed pamatuje.

Stejně podivně je zpracován i následný slavný útěk, při němž se hrdinové kryjí před střelami za velikým gongem: k figurce, pálící ze samopalu, lze v pohodě přiběhnout a mydlit ji hlava nehlava – je ovšem zničehožnic nerozbitná, takže jen ztrácíte čas. Čili prostě musíte sehnat ten gong a překutálet s ním bod, který spouští další animaci – no to není vtipné, nýbrž poněkud otrocké, alespoň si však pomůžete znalostí filmu. Znáte-li ho.

Vzpomínka na hřbitově

Traveller´s Tales Ltd. je firma z Knutsfordu v hrabství Cheshire, což je na videoherní mapě zajisté místo poněkud netradiční. A jakost herního portfolia souzní s britským podnebím: spíš oblačno a zamračeno. Ne-li rovnou průtrž mračen, viz. smažba roku 2001: Nejslabší, máte padáka! Málokdy tu najdeme něco jiného, než franšízy dětských filmů od Mickey Mouse, přes Příběh hraček k Narnii a dál. V roce 2002 se ale studio vzepjalo k mimořádně ambicióznímu tvůrčímu pokusu: příběhová plošinovka Haven vůbec nebyla marná, byť si asi dnes na srovnávání s Ratchetem málokdo vzpomene. Bizarní inovace typu neustálého pozvolného umírání hrdiny, jehož bylo nutno léčit zuřivým sbíráním tokenů, spolu s hardcore obtížností ale srazily hře vaz. A s ní vzal za své i náznak skutečně tvůrčího ducha firmy, byť jsou dnes Lego hry pro značku nesporně zlatý důl.

Časem tak i ty nejlegračnější scény, jako když nazi-kost-doktorka Schneiderová předvádí Indymu své hranaté Lego vnady, krapet ztrácí na veselosti, protože člověk ví, že za minutku ho zase čeká namáhavé pátrání, co se po něm k čertu chce. Kombinace rozjásané atmosféry a zákysové hratelnosti tak místy vytváří koktejl spíš Molotovův, než ten, co se na stinném místě usrkává protřepaný, nemíchaný.

Na druhou stranu to mnohým bystřejším typům určitě vyhovuje a rozhodně to spolehlivě vleče titul z mělkých vod „dětských her“ – právě náročnost postupu možná zaujme dospělejší publikum. Ať tak či onak, je zřejmé, že Lego hry stále nevyčerpaly svůj potenciál, byť to, oč si dánská stavebnice hlasitě říká, totiž mrazivě skandální pařba typu Lego Saving Private Ryan - s hromadami dílků rozsypaných po pláži Omaha - se asi hned tak na pultech neobjeví.