Donkey Kong: Jungle Climber – klimbání nehrozí

„Pane doktore, lidé o mně říkají, že jsem blázen, protože mám rád banány.“ – „Ale jděte, taky mám rád banány.“ – „Vážně? Tak to musíte zajít na návštěvu: mám jich plné skříně!“

Donkey Kong: Jungle Climber

Ošoupaný vtípek naznačil, že se tentokrát budeme zabývat o něco méně seriózním pohledem na primáty, než jaký nabídla reality show Odhalení, nadšeně přijatá u nás i v zahraničí. V partičce opů, jak nám ji představuje Paon, nikdo nebere druhému ani jídlo, ani samice, všude vládne mír a pohoda, mladší poslouchají starší, sluníčko svítí a banány padají. Á propós, banány. Tolik banánů jako tady jste nejspíš nikdy neviděli, ledaže by vaše jméno figurovalo na výplatní listině Chiquity a to by ještě u něj muselo stát připsáno: balič. Ne tedy, že by se ve hře sbíraly jen banány, dojde i na pestrobarevné drahokamy, mince, barely s olejem, písmena a podobně, ale zakřivené ovoce inspirující psychoanalytiky hraje jednoznačný prim.

S minimálním cvikem se brzy pohupujete na kolících jako praví primáti.

Ještě jsme si ale neřekli, s jakým žánrem máme co do činění. Nutno uznat, že se titul lehce vymyká ze zástupu snadno zaměnitelných plošinovek-hopsaček: jak už název napovídá, víc tu totiž šplháte, než klasicky hopsáte. Hlavním hrdinou je Donkey Kong, někdejší superstar osmibitů, kterému v honbě za banány občas sekundují senior Cranky Kong radou a junior Diddy Kong rukou. Opí partička si vyjela na výlet na Sun Sun Island, zařádila si na Sun Sun Beach a dostala hlad. Do diskuze o plnění žaludků vstupuje Diddy Kong se senzační zprávou, že nad nejvyšší horou ostrova visí gigantický zářící banán. Takže není co dál řešit a jde se na věc. Banán se posléze ukáže být něčím jiným, než v co opičáci doufali, ale důležitější je, že zarámována mikro-příběhem nabízí hra moře variací na téma lezení vzhůru i do stran. Donkey Kong se umí zachytit ledačehos, nejčastěji jakýchsi prken pobitých kolíky – prkna a jim příbuzné objekty levitují v prostoru, různě se pohybují a nesnaží se ani v nejmenším vytvářet ani tu nejmenší iluzi reality. Často a s postupem hrou čím dál častěji máte spíš pocit jakési logické hry zarámované pestrou, renderovanou tapetou.

Za zmínku rozhodně stojí tutoriál, který je přímo vzorový: na horní obrazovce vidíte dvě ruce držící stejný handheld, jaký máte vy, čili něco na způsob Holanďanky na piksle s kakaem, která drží v ruce pikslu s Holanďankou, která - a tak dále. Pokyny, které vám dává Cranky Kong, jsou ihned názorně předváděny prsty vašeho alter-ega na horním displeji, včetně patřičného chování ovládané postavičky na displeji v displeji, a to tak dlouho, dokud výklad sami neposunete o krok dál. Že by někdo nějaký pohyb nebo speciální trik nepochopil, je tím pádem naprosto vyloučeno. Tleskám.

Rovněž ovládání samo si zaslouží pochvalu. Navazuje na povedenou hru pro GBA jménem DK: King of Swing a v míře větší než velké je tedy svěřeno postranním tlačítkům, což může někomu, kdo nehrál předchozí díl, připadat nezvyklé, ale ve skutečnosti je to velice intuitivní a bezvadně fungující. Navíc autoři hráče zahrnují nejrůznějšími minihrami, které každý prvek ovládání nenásilně procvičí. Právě vám bylo vyloženo skákání? A co tu nemáme: minihru, kdy se shora valí klády a vy je máte přeskakovat. Byla řeč o chytání se kolíků? Čirou náhodou se zčistajasna zjevuje minihra, kdy stisky postranních tlačítek chytáte – co jiného, než banány, padající z nebe. Stisknete pravé tlačítko a DK sevře pravou ruku. Co způsobí stisk levého, jistě není třeba dodávat. Funguje to tak dobře, až máte pocit, že lapáte banány vlastníma rukama.

Minihry hratelné s kamarády sice nejsou zrovna početné, ale obě na chvíli zabaví.

A lezeme. S minimálním cvikem se brzy pohupujete na kolících jako praví primáti, až tedy na to, že váš opičák ovládá spoustu pohybů, jaké v ZOO nikdy neuvidíte. Například se umí na kolíku točit kolem dokola – tak dlouho, dokud neuznáte za vhodné, aby se pustil a setrvačností odlétl patřičným směrem. Když lapne každou rukou jeden, dokáže vystřelit sám sebe ve směru, jímž je namířen: to je také způsob, jak se zbavit nepřátel, jichž postupně přibývá. Trefit se do pohyblivého protivníka vyžaduje určitý cvik, ale dost dlouho máte na vybranou, zda ho jednoduše neobejít. Nutno podotknout, že DK je překvapivě zranitelný, takže se obezřetnost vyplatí, ale na druhou stranu je k dispozici takové množství záložních životů, že se netřeba stresovat. Vzdálenosti mezi checkpointy ovšem později nejsou úplně zanedbatelné a opakování dlouhých a místy poměrně náročných úseků vás každopádně obezřetnosti naučí, byť vám to nerozbuší srdce a nevžene pot do očí. Záleží také na tom, jak poctivě chcete hrát, myslím tím, jak posedlí jste kompletací levelů, neboli jak dalece vás hra motivuje k tomu, nehnat se jen za východem z lokace, ale snažit se vysbírat ji celou. Odměnou nejsou jen další životy, ale i minihry, spustitelné následně z hlavního menu, a dokonce obtížné bonusové levely – a to se vyplatí.

Vychytávek průběžně přibývá. Slunečnice vás rozhoupou a vymrští tam, kam byste se jinak nedostali. Silnější jsou sudy, které fungují zároveň jako děla: lze do nich vlézt jakoukoli stranou, dokonce i z boku, a někam vás vystřelí. Po nich následuje vyspělejší typ, který můžete sami zaměřovat. Sud s písmeny DK k vám připojí malého Diddy Konga, který je užitečný celou řadou způsobů. Při vlastním letu ho můžete vymrštit před sebe, a tím si prodloužit akční rádius. Po nalezení ptačích brk lze dočasně společně létat: to je docela legrační bonus, protože každý člen dvojice má – ehm – pírko různě dlouhé, takže vybalancovat řiditelný let si vyžádá trochu praxe. Po nalezení palice se, opět na poměrně krátkou dobu, promění dvojice v ničivou minijednotku, která likviduje vše, co jí stojí v cestě, a podobně. Když jsem se zmínil o létání, je třeba říci, že vznášet se můžete i bez Diddy Konga: když nasbíráte dost tokenů, získáte přechodnou neviditelnost, spojenou právě se schopností levitace – spouští se dotykem Kříšťálové Hvězdy v pravém dolním rohu dotykového displeje a představuje jistý taktický prvek: kdy se v očekávání věcí příštích spíš vyplatí složitý a riskantní šplh a kdy už si můžete dovolit vyplýtvat hvězdičku a do vysněného místa prostě doletět? Na konci každého ostrova – souboru levelů – se objeví boss, který nepatří zrovna k těm, kvůli kterým byste nespali. Jeho zdolání posune „příběh“ a můžete šplhat dál.

Nová doba

Prvního Donkey Konga spatřila veřejnost v roce 1981 a to na arkádovém stroji. Hru nestvořil nikdo menší než sám Shigeru Miyamoto a to vlastně jenom díky parádnímu průšvihu. Vedení Nintenda of America si totiž v té době rvalo vlasy nad tisíci neprodejných arkád se hrou Radar Scope, u níž hrubě přecenilo zájem zákazníků za velkou louží. Miyamoto tak stanul před nevděčným úkolem přepracovat Radar Scope do něčeho použitelného, což se mu podařilo lépe, než si kdokoli dovedl představit. Skříně strojů se přelakovaly na červeno, ale co bylo mnohem podstatnější, na obrazovkách ožila okouzlující hra s opičákem, metajícím sudy po šplhajícím Mariovi. Jak vidno, doba vše dokonale převrátila: teď jsou to Yankees, kdo se snaží dostat své stroje do Japonska, Donkey Kong je tím, kdo šplhá vzhůru a ke všemu se stal kladnou postavou.

Jaké má hra nedostatky? Kromě určité celkové jednostrannosti v podstatě žádné. Občas je obtížné propasírovat se mezi sudem a stěnou níž, do míst, kde třeba zrovna vidíte pěknou porci dužnatých plodů. Prostoru je zdánlivě dost, leč ouha: když míjíte sud, váš hrdina do něj snaživě zaleze a nechá se vystřelit ke všem čertům. Musíte to tedy vzít velkou oklikou. Je to ale maličkost a brzy si na ni zvyknete. Jen těch banánů je ažaž a Richard z Odhalených je mnohem větší chlap než tenhle až podezřele ochočený opičák.

Příjemné je, že k multiplayerové mini-pařbě vám stačí jediná cartridge i pro jednoho až tři bezdrátově připojené soupeře. Když budu parafrázovat baviče Šimka blahé paměti, řeknu, že minihry hratelné s kamarády sice nejsou zrovna početné, ale obě – šplhání na čas a závodění v sudech po krátkém oválu – na chvíli zabaví. Pokud někdo váhá s koupí, doporučuji navštívit vzornou domovskou stránku hry: obsahuje nejen tradiční videa a stahovatelné tapety, ale můžete si i přímo na PC zahrát minihry Banana Grab, Banana Bonanza a Rolling Panic. A můžete mi věřit, že na handheldu je to všechno mnohem lepší. Celkově titul není nějaká ohromující pecka, ale jde o zábavnou a slunečnou hru, jíž si snahou o kompletaci všeho proměníte i ve výrazně tužší ořech. A dobře se u ní vzpomíná na léto.