Drawn to Life – i vy se můžete stát umělcem

Dát zákazníkovi iluzi, že něco sám tvoří, je jedním ze základních triků marketingu.

Drawn to Life

Malování má v sobě odnepaměti magickou sílu. Prehistorický umělec, zaplňující stěny jeskyně obrázky zvěře, se přímo podílel na loveckém úspěchu své tlupy. Přinejmenším tím, že zavšiveným a zimou zdeptaným soukmenovcům zvedal sebevědomí. A je velká škoda, že „výtvarka“ mizí za našimi zády společně se základní školou, zatímco třeba formální tělocvik je povinný ještě na univerzitě. Výsledkem je, že většina dospělých říká: „Já kreslit neumím.“ Naštěstí jsou tu 5th Cell, kteří ve své hře přicházejí s něčím podobným jako dávný malíř-šaman: s úmyslem zvednout nám sebevědomí. Ostatně vůbec nejlepší obrázky svého života člověk stejně tvoří ještě dřív, než se to začne učit – zkuste se po svých předškolních mistrovských kouscích podívat, pokud jste je už dávno nevyhodili.

Vidět svou děsivou a zároveň autenticky nádhernou čmáranici oživlou a herně funkční je totiž zážitek opravdu k nezaplacení.

Hra začíná klasickým listováním kronikou, až na to, že se po vás chce, abyste ji sami ilustrovali. To, co načmáráte stylusem na dotykovém displeji, se vzápětí opravdu objeví na stránkách knihy, ale nemějte obavy: do tisku to nepůjde. Poté se před vámi rozevře neméně klasická handheldová vesnička, kde to jde jako obvykle od desíti k pěti a čeká se na obligátního spasitele, který dá všechno dohromady. Á propos, spasitele. Tím je, nebo spíš býval, pro obyvatele vesničky jejich Stvořitel, o němž zvlášť v úvodu uslyšíte velmi často. „Stvořitel nás opustil, už nemá cenu obracet se k našemu Stvořiteli, Stvořitel o nás nemá zájem“ a tak dále. Proč že k něčemu takovému došlo? Jeden z vesničanů, Wilfre, totiž vystoupil s kacířským názorem, že Stvoření mohlo proběhnout lépe: dokonce odcizil kultovní Knihu Života a pokusil se o vlastní tvorbu, ale z pochopitelných důvodů tvořil jen temné cákance – od podobných budete čistit svět. Když byl obklíčen bohabojnými vesničany, ze vzteku z Knihy vytrhal stránky a rozházel je do větru. Tyto stránky budete v průběhu hry pro změnu hledat a nosit zpátky, aby se mohly opět vlepit do Knihy.

Když následně Stvořitel viděl, co Wilfre provedl s Knihou, zasmušil se, zapečetil dveře Síně Stvoření a stáhl se do ústraní. Spolu s ním zmizelo i Slunce, vesnice se naplnila sněhem, ledem a temným čmoudem a nakonec vyhasnul i klíčový kultovní objekt: Věčný Plamen. S vašimi přibývajícími úspěchy ale popularita Stvořitele, neboli vaše, znovu roste, takže není nic divného – totiž alespoň tvůrcům to zjevně divné nepřipadá – že například jedna postavička nabádá druhou: „Bylas spasena. Chval Stvořitele.“ Brzy máte pocit, že jste omylem zabloudili do kostela – předpokládám, že prodeje v Polsku budou o něco vyšší než u nás. Ostatně překvapí někoho, že se šéfdesignér jmenuje Jeremiah Slaczka?

Například se po vás žádá vytvořit lehký obláček, který půjde použít coby tradiční základní plošinka.

Pokud se tedy jako Bůh vzchopíte – a to vy se vzchopíte, protože si chcete zahrát – shromáždíte svůj prořídlý lid v „Síni Stvoření“ a předvedete zázrak: oživíte dřevěnou loutku. Ta se stane vaším avatarem, protože vystupovat ve hře jen coby všemohoucí stylus by přece jen bylo poněkud suché. A tady to začíná být opravdu zajímavé, protože se po vás chce, abyste si loutku nikoli jen nalakovali, nýbrž kompletně namalovali. Jste přitom omezováni jen obdélníkovými hranicemi rukou, nohou, trupu a hlavy. Uživatelské rozhraní výtvarničení odpovídá obvyklým kreslicím programům na PC: kdo má zkušenosti třeba s výborným freewarem Pixia, bude okamžitě jako doma. Lze si tak zvolit nejen barvu, ale i celou odlišnou paletu, hotové „tapetovací“ vzory, tloušťku čáry, to, zda chcete kreslit linie, nebo vyplňovat je barvou a podobně. Velice užitečná je možnost zoomu, s nímž je tvorba detailů o hodně snazší – „tužka“ je totiž, bohužel, trochu humpolácká. Komu ani to nestačí, může si největší zoom ještě vylepšit mřížkou, umožňující postupovat po jednotlivých pixelech: to už při patřičné dávce trpělivosti vede k hodně propracovaným výsledkům. Rembrandt v pohybu to sice ani tak nebude, ale nevadí.

Možností navíc v průběhu děje dále přibývá. Hlavní deviza hry vás ale úplně porazí hned zkraje: věřte nebo ne, čím jsou vaše výtvarné schopnosti horší a trpělivost slabší, tím je všechno zábavnější. Tvůrci sice poskytují výtvarně pokročilé vzory, které stačí stylusem obtáhnout, ale osobně vás od této omálovánkovité pomůcky srdečně zrazuji. Vidět svou děsivou a zároveň autenticky nádhernou čmáranici oživlou a herně funkční je totiž zážitek opravdu k nezaplacení. Velkým plusem přitom je, že jste většinou limitováni pouze hranicemi obrázku, ale nikoli jeho obsahem. Říkám „většinou“, protože naneštěstí máte občas – typicky u dopravních prostředků, kde je to nejsmutnější – za úkol jen vybarvit už hotový předkreslený objekt. To působí ve srovnání s ostatním jako studená sprcha a neváhám tyto nepochopitelné a kouzlo ničící úlety označit za trapné.

Ale zpět k tomu dobrému. Například se po vás žádá vytvořit lehký obláček, který půjde použít coby tradiční základní plošinka. Kresbička se musí vejít do protáhlého obdélníku, není však nijak limitováno, co do vymezené plochy skutečně uklohníte. Váš výtvor se následně zmnoží a každý lehký obláček ve hře bude mít vámi navrženou podobu. Trpíte-li tedy přetlakem vtipnosti, lze obláček nahradit čímkoli, co se vejde do protáhlého obdélníku, čímž vznikne plošinovka, jakou si opravdu v žádném obchodě nekoupíte. Že tu podněcuji k nějakým nepřístojnostem? Neříkejte – a na co vlastně myslíte?

Přenosní specialisté

5th Cell se před Drawn to Life solidně otrkali na žánrově pestrých hrách pro mobilní telefony: Mini Poccha, Siege, SEAL Team 6, Lemony Snicket´s - A Series of Unfortunate Events, Full Spectrum Warrior, Ministry of Sound, Darts Pro!, Moto GP Manager a Lucky Letters. Rovněž stvořili pro PC logický rychlík D.N.A. Takže dohromady nic, co by otřáslo světem, ale na druhou stranu jim přešla do krve pravidla úsporné a zhuštěné zábavy, což se v DTL dobře zúročilo. Mimochodem, na svých stránkách shánějí nové zaměstnance, takže komu by nevadilo stěhování do Bellevue ve státě Washington, může jim osobně poradit, co v dalším dílu vylepšit.

„Made in Hráč“ je pak vedle titulní obrazovky značné množství předmětů, od vašich hrdinů, kterých lze mít několik na střídačku, přes jejich zbraně, řadu typů plošinek, trampolín, ostrůvků a šplhacích rostlin, až třeba k tomu, co poroste místnímu rolníkovi na poli, bohužel ale stále ne tolik a v takové míře tvůrčí svobody, kolik by si geniální nápad zasloužil. K tomu se přidává i další ne přímo zádrhel, ale fakt, vzbuzující jistou lítost nad ne zcela naplněným potenciálem titulu: jádrem hry je naprosto standardní, silně repetitivní 2D skrolovací hopsačka, kterou prostě mnozí jiní dovedou lépe. Ano, grafika je velmi pěkná – plus vaše vlastní je tak hrozná až velmi velice pěkná a společně tvoří úžasný kontrastní celek, ale dohromady to ne úplně přesvědčivě zakrývá značnou průměrnost ostatního.

Takže tedy hopsáte, plujete a létáte zleva doprava a zprava doleva, vskutku originálně likvidujete nepřátele skokem na jejich hlavu, ale naštěstí i jinak, například pěstmi, skluzem nebo střelbou, sbíráte srdíčka, jimiž si doplňujete zdraví po částech, hlavičky, jimiž děláte totéž po celých životech, plus další tokeny a bonusy. Ubývání zdraví a jeho doplňování mimochodem připomíná Ghost´n Goblins, nebo ještě spíš jeho hratelnější 3D remake Maximo, s tím rozdílem, že hrdinu rány protivníků nesvlékají do trenek, nýbrž do původní podoby dřevěné loutky. Jakmile na loutce nezbyde ani kapka vaší vlastní kreativity, je jeden život pryč.

Za nasbírané mince si ve vesničce nakupujete různá vylepšení a rozšíření herních možností. Občas mezi plošinkami rovněž osvobodíte nějakého toho ztraceného vesničana, který se následně zapojí do všeobecné obnovy společné domoviny. Tam kromě nakupování a několika obstojných miniher typu hromadné koulovačky – předvede se vám, ale pro opakované hraní si ji musíte zadraho koupit – postupně odkrýváte další a další budovy pod „smogovým“ příkrovem a vedete hromady rozhovorů, při nichž vás A posílá za B, B za C a C za D, dokud vás nevystrkají ven za další porcí hopsacích lokací. Celkem projdete čtyři rozdílné světy, každý o čtyřech uspokojivě zamotaných levelech, s výjimkou světa posledního, který má levely jen tři. Na konci každé skupiny levelů čeká rozumně zdolatelný boss. Nic víc a nic míň – celé to stojí a padá s tou zdánlivou maličkostí, že jste si spoustu věcí ve hře, jak zpívával Frank Sinatra, „udělali po svém“.

Vojáci říkávají, že je první rána nástřelná a další už na jistotu. Nic si tolik nepřejeme, než aby se v 5th Cell začali považovat za vojáky. Oprava: za vojáci.