Ve včerejším článku jsme se podívali na první dojmy z hraní prvních her na PlayStation 3 z prvního dne výstavy, abychom se ještě tentýž večer vydali do „utajených“ útrob Convention Centra, kde si se zhruba sto padesáti novináři a ostatními zainteresovanými z celého světa, dal zhruba hodinové dostaveníčko samotný Shigeru Miyamoto v rámci velmi úzkoprofilového večera, jehož součástí byl i pozdně večerní výlet na stánek Nintenda, kde jsme si mohli v klidu zahrát všechny aktuální hry pro Wii. V klidu v tomto případě znamená to, že jsme v prvé řadě nemuseli stát mnohahodinové fronty, které se u Nintenda tvoří v době regulérních výstavních hodin, a v řadě druhé pak to, že se každý v pohodě dostal k čemu chtěl a obsluha stánku mu navíc vždy vstřícně hned na začátku vysvětlila základní principy, takže nebylo třeba metody pokus omyl. K povídání s mistrem Miyamotem i k představení nových Smash Bros Brawler se samozřejmě ještě vrátíme v samostatných článcích, ale nyní již pojďme konečně k oněm dojmům z hraní na Nintendi Wii.
Největší neznámou bylo samozřejmě ovládání, protože to, co představuje ovladač pro Wii je diametrálně odlišné od toho, co jsme dosud znali. Nabízí sice možnost držet je i jako klasický gamepad, ale hlavní myšlenka Wii je taková, že by měl být využit pro pohyby v prostoru. Poprvé v historii zde navíc máme ovládací zařízení standardně dodávané ke konzoli, u něhož nedržíme ruce spojené na jednom kusu plastu.
Napsané na papíře to zní samozřejmě velmi zajímavě a inovativně, ale bude to vůbec k něčemu dobré? Obecně určitě ano, o tom není potřeba pochybovat, ale včerejší hraní ve člověku zanechalo opět tak trochu smíšené pocity. Osobně se mi totiž hry, které mají být hlavními taháky, nehrály napoprvé úplně ideálně, ale naproti tomu záležitosti, o kterých jsem si na úterní tiskové konferenci myslel, že se budou ovládat přinejmenším rozpačitě, mě překvapily naprosto instantní
pohodovou hratelností, která až překvapivě naplňuje původní prohlášení Nintenda o tom, že jejich nová konzole bude pro úplně všechny a aby s hraním a komplikovaným ovládáním neměl problém ani
člověk, který v životě gamepad nedržel v ruce.
Největší pozornost na stánku poutaly samozřejmě exkluzivní záležitosti a mezi nimi zejména Red Steel od Ubisoftu a nintenďácký Metroid Prime 3. Obě hry můžeme v hrubším přiblížení označit jako FPS, a tak může být zajímavé rychlé srovnání. Z toho vychází jednoznačně lépe Metroid Prime a to čistě proto, že se lépe hraje a jeho ovládání je vyladěnější. Obě hry se ovládají kombinací základního ovladače a k němu připojeného „nunčaku“, ale zatímco v Metroidu se po chvilce hraní začnete poměrně pohodlně orientovat a ovládání si zažijete relativně rychle (na to, že jste v ruce nikdy nic podobného nedrželi), tak hraní Red Steelu bylo pro mě takovým menším utrpením. Postava se
otáčela z mého pohledu poměrně podivně, tu rychleji, tu pomaleji, míření si vyžádá taky dost cviku některé věci nefungovaly úplně podle mých představ. Třeba takové otevírání dveří prostřednictvím švihnutí „nunčakem“ nahoru, kdy se mi několikrát stalo, že jsem je nemohl otevřít ani za pověstné zlaté prase. Příklad Metroidu ovšem naštěstí ukazuje, že žánr FPS by obecně neměl činit
Nintendu Wii prakticky žádný problém.
Co pro mě bylo velmi překvapivé, byla ovšem skutečnost, že problémem nebudou asi ani závodní hry. Demo offroadových závodů totiž jasně ukázalo, že ovládání pomocí lehkého naklánění ovladače je skutečně velmi pohodlné a intuitivní a to dokonce tak, že nebyl problém v pohodě držet krok s počítačem ovládanými soupeři a v závěrečné „velmi zvlněné offroadové rovince“ je ponížit odpálením boostu. Prakticky stejně je na tom i nový downhillový Tonda Hawk, jenž je mimochodem něčím ve stylu původních SSX. Ovládá se sice trochu jinak, ale principiálně naprosto ekvivalentně, přičemž vítězství již ve druhém závodě dokazuje, že výše napsaná slova se nebudou týkat jen těchto dvou zmíněných her, ale žánru jako takového. Lehčí obavy sice máme, zdali tato metoda bude vhodná i pro pravověrné simulace, kde je zcela precizní řízení na prvním místě, ale to holt ukáže až čas.
Chybět samozřejmě nemohla ani nová Zelda. Zde ovšem je poměrně těžké posoudit, nakolik je ovládání otázkou zvyku či čehokoliv jiného, jelikož všechny zeldí hry jsou poměrně dlouhodobými záležitostmi, a pořádné sžití se s ovládáním tak není nutné hned v prvních minutách hry a je na to více času. Napoprvé jsem při ovládání Zeldy nebyl úplně přesný, což bylo dáno i tím, že u hry tohoto typu zkrátka nestačí jen mávat ovladačem, ale na druhou stranu je potřeba dodat, že zde můžeme
pozorovat ani ne tak zajímavé nápady, jako spíše aplikaci zajímavého nápadu v podobě Wii ovladače. Poměrně vtipně je tak třeba řešena střelba z luku, kdy rukama provedete pohyb podobný tomu, jako byste skutečně chtěli natáhnout luk. Podobný přístup si zvolili i tvůrci nového Maddena, v němž je rovněž kladen důraz na napodobování skutečných pohybů. Míč tak házíte švihem podobným skutečnému hodu a třeba kopy provádíte švihem zespoda nahoru, který napodobuje pohyb vaší
holeně při opravdovém kopu. Hra je citlivá i na rychlost máchnutí ovladačem, která určuje třeba to, zda se váš hod bude sotva ploužit vzduchem nebo zda svého běžce naleznete pořádným naprosto rovně
letícím torpédem. Netřeba dodávat, že v případě Maddena se navíc jedná i o další rozšíření taktických možností.
Zajímavé a dobře hratelné byly ale i další předváděné kousky, založené třeba na různých minihrách. Hned po příchodu na stánek jsem zmateně koukal na jednoho člověka, který se hrbil a podivně cukal, abych po dalších dvou krocích zjistil, že drží v obou rukou Wii ovladač a pumpuje kola náklaďáku. Ostatně, co taky jiného, že? Nápadů tedy bylo předvedeno habaděj. Byl zde k vidění tenis, jeho stolní obdoba (která se mi ale hrála naprosto strašně a nebyl jsem schopen pořádně zamířit) či baseball, v němž držíte ovladač jako opravdickou pálku, a nebo různé minihry ve stylu stříleček se světelnou pistolí, které byly stylizovány do stylu Point Blanku.
Celkově tedy musím říci, že jsem byl z hraní na Wii dost nadšen a musel jsem poněkud zmírnit své prvotní pochybnosti z úterní tiskové konference. Zklamáním pro mě byl jednoznačně Red Steel, ovšem nadmíru příjemně mě překvapily závodní hry a třeba i Madden. Zdá se tedy, že v Nintendu před letošní E3 o Wii zase až tak nekecali – bude to sice chtít chvilku si zvykat na zcela nový přístup k ovládání, ale když říkám chvilku, tak tím myslím opravdu chvilku. Myšleno ovšem samozřejmě v obecné rovině, pokud někdo z vývojářů udělá ve své hře ovládání špatné, nepomůže mu ani sto dalších připojitelných specializovaných „nunčaků“
