Ve včerejším článku jsme si řekli něco o third-person akčních hrách, které nás na stánku Sony zaujaly nejvíce a dnes se podíváme na tituly, které se minimálně ve dvou případech nedají označit za horší, ale z nějakého důvodu nás nenadchly zase až tak jako „vítězná“ trojice. I když hned v případě prvního dnešního titulu to taky není zase až tak pravda.
Urban Reign
Tato pouliční mlátička od Namca byla totiž jedním z nejpříjemnějších překvapení letošního ročníku výstavy. Co se původně zdálo jako prostý klon obehraného tématu, se nakonec ukázalo jako další potenciální černý kůň letošního roku. Od prvního pohledu na tuto hru je zřejmé, že na tomto titulu pracuje tým zkompilovaný z tvůrců Tekkena a Soul Caliburu, což je zřejmé zejména ve zpracování bojové složky hry. No, ona je to vlastně prakticky i jediná složka.
Různé postavy se zde tím pádem vyznačují různými bojovými styly, ale autoři nešli až do téměř absudrní detailnosti jako typicky třeba v onom Tekkenu, takže bojový projev všech bitkařů se vyznačuje – řekněme – pouličním šmrncem, který ubírá na potenciální sterilitě ostře vyhraněných postav, což se pro hru tohoto typu ukazuje jako velice vítaný element. Vedle pěstní práce je zde samozřejmě možnost používat i nejrůznější zbraně a když je možnost, vyplatí se využít i pomoci vašeho parťáka. Velký pocit zadostiučinění tak přichází třeba ve chvílích, kdy na obrazovce zůstane již jen jeden žijící protivník, kterého si následně se svým kolegáčkem maximálně vychutnáte prostřednictvím společných útoků. Můžete se samozřejmě postavit každý z jedné strany a nepřítele doslova učutat, ale proč nepoužít jeden z mnoha speciálních zdvojených ataků, kdy v jeden okamžik spojíte své síly a provedete nějaký efektně vypadající ničivý pohyb podobným způsobem, jaký byl k vidění třeba v Rise to Honour.
Nelze rovněž nezmínit vynikající grafiku, která sice nepředvádí ve vztahu k herním lokacím kdovíjakou interaktivitu, nicméně je potřeba říci, že pohled na obrazovku očím velmi lahodí. Zejména bitkaři jsou vykresleni velmi hladce a detailně, přičemž snad žádní dva z nich nejsou oblečeni stejně. Hra sice celkově působí dojmem nové inkarnace starého dobrého Double Dragona, ovšem co se týče unifikovanosti oponentů, platí zde přesný opak, čímž pádem získáváte dojem, že se účastníte opravdové pouliční rvačky. Grafický engine je tak kvalitní, že v něm mohou probíhat i meziherní filmečky, které tím nikterak netrpí.
Spartan: Total Warrior
Poté, co jsme před E3 uveřejnili naše preview této hry, nás na stánku Sony, upřímně řečeno, přesto docela mile překvapila. Principiálně se sice jedná zhruba o to samé jako v případě Genji, ale na druhou stranu je tu odlišností více než dost. Pomineme-li skutečnost, že se každá z těchto her odehrává v jiné části naší planety a navíc i v jiné historické epoše, pak se Spartan vyznačuje výrazně vyšším počtem protivníků na obrazovce, které po tiskové konferenci Sony silně evokovalo konzoli příští generace. Na rozdíl od populárních Dynasty Warriors to tady ale nevypadá tak, že by se na vás sesypala celá skupina nepřátel, k níž se zrovna přiblížíte, ale vypadá to tady poněkud více jako ve skutečné bitvě a to i přesto, že i zde jich na vás bude viset nemálo. Herní svět je ale celkově takový živější a uvěřitelnější.
Napomáhá tomu pravděpodobně i pohyb hlavního hrdiny, který se rozhodně neplouží a oproti samurajsky klidnému a rozvážnému Genji se jeví jako arkáda, přestože ani Genji rozhodně není tahová strategie. Spartan je zkrátka hodně živý. Skvěle tato hra vypadá rovněž skvěle a celkovou perspektivou a ztvárněním postav možná může někomu připomenout capcomácké Maximo. Grafika je navíc znatelně hladší než u Genji, což při daném vysokém množství postaviček na obrazovce zní možná neuvěřitelně, ale je to fakt. Spartan prostě vypadá fakt dobře.
Castlevania: Curse of Darkness
Pokud bychom hry z této skupiny měli hodnotit, dopadla by nejnovější předělávka staré klasiky asi nejhůře, přestože se zde oproti poslednímu dílu dá najít nejedno vylepšení. V prvé řadě do očí udeří grafická stránka hry, která od minula značně prokoukla a je poměrně čistá, ostrá a svěží i přesto, že zobrazuje téměř výhradně pouze temná prostředí. Po stránce hratelnosti to ovšem na první pohled na nějakou zvláštní proměnu nevypadá, i když nějaká naděje tady je. V prvé řadě jsme zaznamenali výrazně vylepšenou práci kamery, díky níž se dá lépe odhadovat hloubka daného prostoru, takže už by se jen tak nemělo stát, že byste někde v zadní části dané lokace skákali ne nějaký objekt a přitom se o to pokoušeli na úplně jiném místě než jste si původně mysleli. Zajímavým herním prvkem, který se nám ale nepodařilo nějak více prověřit, by pak mohl být i ptačí pomocník hlavního hrdiny, kterému je stále poblíž. Pokud by byl využitelný alespoň tak jako havran v The Mark of Kri, mohlo by se jednat o zajímavý taktický prvek vprostřed bytostně akční hry a pokud by se to povedlo, rozhodně bychom nic nenamítali.
