Mike:
Pominu-li příšernosti typu Michelle Kwan Figure Skating nebo Sabrina Užfaktnevímco, je poslední absolutně ne-násilná ne-sportovní a ne-logická u nás dostupná hra datována snad až k dobám osmibitů. Vzpomínám si, že jsem na starém dobrém Atari 800XE hrával jednu gamesku, jejíž název si samozřejmě již nepamatuji, ale šlo tam o sekání trávy. S dvoupixelovým dědečkem Bédy Trávníčka jste se snažili posekat co nejrychleji přidělený trávník. Abyste to ale neměli tak jednoduché, museli jste se vyhýbat porůznu se tvořícím krtčím hromádkám, kteréžto vám rozbíjely vaši drahocennou sekačku (pokud v mezidobí něco podobně radostného vyšlo, patrně asi nebude mít valného významu nazývat to hrami). Stejně "beznásilným" dojmem může v prvních okamžicích působit i projekt Ecco the Dolphin.
Zdání ovšem velmi často klame, a tak se zde setkáme s násilnými projevy doslova na každém šplouchu. Již od druhého levelu na vás budou provádět nájezdy krvežízniví žraloci, v temných podmořských jeskyních budete podrobováni útokům hladových piraní, bude vám nevolno po ostrých frontálních vlnách jedovatých rybek a prostřednictvím ovladače nesčetněkrát navedete nebohého delfínka na ostrá skaliska. Greenpeace bych na vás poslal. U mně už byli.
Co se týče příběhového pozadí, nic nového pod Sluncem se neobjevuje. Co si budeme povídat, záchrana planety před póvlem z vesmíru je dnes už skutečně ten nejstandardnější nápad z nejstandardnějších. Když ale uvážím, jaké nejrůznější existence už v dějinách elektronické zábavy náš svět zachraňovaly, zdá se delfíní hrdina jako vcelku vítané zpestření (samozřejmě s odhlédnutím od předchůdce na Mega Drive). Jinak je ovšem Ecco the Dolphin - po
Akční hra to rozhodně není, o adventuře by se dalo uvažovat, o logické hře zase moc ne. Závody? Ale no tak. Jistě, nekladu si za cíl zaškatulkovat všechno za každou cenu, to já jen, abyste se potom nedivili, že nevíte kam to zařadit. Nejblíže má tento titul asi k akční adventuře z pohledu třetí osoby. Kameru máte povětšinou za zády (respektive za ocasní ploutví) a globální záchrana světa spočívá v plnění dílčích úkolů. A to je (možná) hlavní kámen úrazu. Po celou dobu hry totiž nijak obzvlášť nechápete, co máte vlastně dělat; respektive víte docela přesně co se po vás chce, ale naprosto netušíte, jak to máte udělat. Navíc se pohybujete v dost volném podvodním (a vlastně i nadvodním) prostoru, takže dost dlouho jen tak plujete tam a zase zpátky, dokud se něco nestane. A potom to samé tak dlouho, dokud se zase nestane něco jiného. Máte k disposici sice cosi na způsob kompasu, ale přiznejme si na rovinu, že je vám v podstatě úplně k ničemu. Jsou na něm znázorněny pouze jakési barevné tečky mající za úkol vás informovat o rozmístění lecčehos v dané lokaci. To se jím sice, se zavřením a zavázáním obou očí, možná trochu i daří, ale úkoly za vás nevyřeší nikdo. To musíte pěkně sami. Ono tápání vás bude provázet už od samotných počátků hry. Totiž ani ten tutorial není povinný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Začne zahajující level a první, co se stane je, že k vám připluje nějaký jiný delfín, seznámí vás se situací doma a ve světě a poradí vám, kterak se dorozumívat s ostatními přátelskými stvořeními. Pokud budete chtít, naučí vás toho ještě mnohem víc, i když o učení asi nemá cenu mluvit. Vy totiž už všechno umíte a on vám jen řekne, že to umíte. Takže pokud se vám nechce celý tutorial absolvovat, klidně si po prvním rozhovoru odplujete vstříc dalším dobrodružstvím. Pakliže se ovšem přece jen chcete něco přiučit, klidně plavte dál také, protože onen delfíní veterán vám stejně neřekne, jakým způsobem se některá alotria provádějí. Na to prostě musíte přijít sami.
Ve hře samotné sice každou chvíli s někým rozmlouváte, ovšem nějaký ucelený "briefing" vám z toho nevznikne ani když si pokecáte s každou bezvýznamnou rybkou (s těmi ostatně rozmlouvat ani nelze :-)) a s těmi významnými třeba pětkrát. V daném prostředí se sice vyskytuje několik předmětů na způsob magických krystalů, které vám něco dokáží sdělit nebo vás upozorní na nějaké klíčové místo, ale jak jistě už správně tušíte, ani toto vám nepomůže tak, jak byste si možná představovali. Pro ilustraci je jako stvořená hned první úroveň. Někde ve vašem okolí se vinou mimozemského nájezdu svalí kus skalisek a co čert nechce, uvězní v jeskyni velrybí mládě. Když cestou narazíte na starou velrybu, řekne vám, že se jí ztratila dcerka a že byste ji mohli najít. Potulujete se takhle kolem zase pár chvil, až narazíte na jeden z drahokamů. Od něj se dozvíte, že když zachráníte mládě, pomůže vám velká velryba dostat se přes vodopád (ten jste mimochodem už zaregistrovali, když jste se neúspěšně snažili jím proplout v domnění, že vás tato činnost posune dál v ději) do další oblasti. Paráda, takže víte tedy, kudy potom dál, ale pořád ještě nevíte, jak zachránit malou velrybu. Jiný drahokam vám předvede animaci navršených kamenů, tudíž si řeknete, že řešení by mohlo spočívat někde tam. Připlavete k závalu a neděje se nic. Hmm. Loudáte se tedy herním prostředím dál a pořád se nic neděje, až se snad z čiré nudy jdete znovu kouknout na tu podivnou animaci. Teď si ale všimnete, že kamera objíždí okolo nějakého podivného zeleného kamene, jdete se tedy podívat, zda na něj někde nenarazíte. A ejhle, narazíte. Už když jej z dálky vidíte, radujete se, že se konečně dostanete dál. Vplujete mezi kameny dovnitř a je rázem jasné, že jste na správné adrese, anžto velrybku tu máte v plné polní. Postojíte s ní na kus řeči a už už se béřete ji osvobodit. No jo, ale jak? Bušíte do šutru jak vzteklí, že vám málem dojde vzduch (jelikož nejsou delfíni rybami, musí se čas od času jít nadechnout nad hladinu i v této hře), a ono se nic neděje. Řešení tkví v tom, že někdy v mezičase musíte informovat jiné delfíny o ztrátě a posléze o nalezení mláděte, spojit s nimi síly a společně pak dosáhnout cíle. Tedy ne, že by se na to nedalo přijít, dokonce
jsem se k řešení dobral i já, ale logiky, ve smyslu v jakém ji chápu já, v tom moc není. Když k tomu navíc v další úrovni přibudou žraloci, s nimiž zpočátku ještě neumíte bojovat, začíná se blýskat na vcelku krušné časy. Přituhuje opravdu solidně, ovšem o druhém levelu vám neřeknu už vůbec nic, přijděte si na to pěkně sami :-).
Poněkud rozporuplně ovšem působí i samotná vodítka, která vás alespoň minimálně nasměrují tam, kam je potřeba. Většinu indicií získáte z rozhovorů s nejrůznější podmořskou havětí. O jejich významu a účelnosti asi již nemá valného smyslu psát, ale za pozornost stojí jejich provedení. Nikdy jsem se sice nepovažoval za "hardcore pařana", pro něhož nejsou kupříkladu plošinovky dost "vodvaz", ale v případě Ecca se musím už i já pozastavit nad infantilností některých (dosti značné části) dialogů. Prostě nic moc. Kontrast s místy až pekelnou obtížností je zde tedy naprosto grandiózní. A jako regulérní výsměch (ovšem nemám teď čas rozmýšlet, komu vlastně) mi přijde skutečnost, že tato hra má doporučení ELSPA 3+. Pravda, mravně je to hra naprosto nezávadná, to zase jo.
Jediným zcela nediskutabilním faktorem tak zůstává technické zpracování. Grafika sice zdaleka nedosahuje kdovíjakých kvalit (zejména se mi zdá, že se v některých místech zbytečně šetřilo polygony), ale je třeba jí přiznat, že dokáže navodit výbornou atmosféru, kdy šťávu celé téhle podívané dodávají dobře zvládnuté vizuální efekty, jako bublinky ve vodě, kapky při skoku nad hladinou, červánky na obzoru a plno dalších. Lehce nedotažená je ale kamera, zejména když po skoku zůstanete kousek pod hladinou a jste snímáni shora ze vzduchu a přes "odlesk" hladiny na sebe moc nevidíte. Chvíli vám pak trvá než zjistíte, kterým směrem jste natočeni a kam vlastně
manévrujete, ale pokud nejsou v bezprostřední blískosti nějací nepřátelé, pak to není žádný problém. Stejně dobré je i ozvučení. Po celou dobu vám hraje klidná, téměř až relaxační hudba, k tomu šplouchá voda; docela dobře vás to dokáže uvolnit (v mém případě několikrát i uspat). Snad jen zvuk sonaru mohl být trochu méně pronikavý, ruší to při spánku, když vám hlava padne na to správné tlačítko :-).
Celkově na vás čeká něco přes třicet levelů a je tedy jasné, že při takto vysoko položené laťce obtížnosti vám hra nějakou tu dobu vydrží. Otázkou zůstává, zdali vás bude bavit její intenzivní hraní, nebo si k ní sednete pouze čas od času podle chuti (to vám vydrží samozřejmě ještě déle), nebo zda vás dokáže akorát tak naštvat. Podruhé v krátké době si tedy nejsem moc jistý, jak hru zhodnotit, proto to tedy nechám na jiných. Vyjádření redakčního kolegy si můžete přečíst kousek níže a mně dovolte, abych tuto recenzi zakončil citací jiného kolegy, tentokráte z tištěného magazínu, jehož slova vystihují můj dojem naprosto stoprocentně: "Těžko říci, zda tato hra nestaví hranici mezi trénování intelektu a jeho plýtvání - a nebezpečně se nepřehupuje na tu druhou stranu." Děkuji za pozornost.
Verdikt: Nebýt tak šílené obtížnosti, šlo by o pěknou adventurku z netradičního prostředí.
Druhá strana delfíní mince... by Pete:
Zdejší příběh dle mého názoru není zase až takové béčko, jak by se mohlo zdát. První FMV možná působí trochu tuctově. Celé story se však snaží právě poněkud nenásilnější formou zapadnout do celkově "mořského" pocitu ze hry. Jemné narážky na Atlantidu se postupně rozvinou do její pompézní návštěvy, postupné přechody do světů delfíní i lidské noční můry, to vše působí velmi kompaktně a báječně dokresluje vaše podvodní pachtění. Zde je nutné zdůraznit velmi příjemný
"interface" galerie, kde si právě všechny odkryté FMV, hudbu, či velmi pěkné obrazy můžete prohlédnout.
Ke grafické stránce bych chtěl podotknout, že PS2 verze vypadá o poznání lépe než podoba Ecca na Dreamcastu. A dokonce bych řekl, že patří asi k tomu vizuálně nejlepšímu, co jsem do dneška uzřel na našich černých skříňkách. Hra světel je naprosto úchvatná a veškeré dění pod i nad vodou působí velice realisticky. Malý problém vidím jenom ve skutečnosti, že vzdálenější skaliska nad vodou občas mizí v mlze…
Pravda je, že tahle hra svou celkovou kompozicí opravdu nemůže být kamkoliv zaškatulkována. Jedná se totiž, alespoň podle mého soudu, spíše o esteticky silně působivé dílo. Velmi kvalitní hudební motivy zdařile doplňují báječné odlesky slunce v mořské vodě, ladnost pohybů všeho živého, co cestou potkáte (žraloky nevyjímaje) a i již zmíněnou dějovou linku. Zkrátka, atmosféra téhle gamesky je úchvatná, a hlavně o to autorům šlo.
Herní principy. Vyjma kompasu je tu i velmi přehledná sonarová mapa (po dlouhém stisku čtverečku). Navrch tu je možnost získání dalších zvláštních schopností a tak se dočkáte i postupného vývoje hlavního hrdiny. A teď mám jednu poznámku. Jsem odchovancem staré školy; prošel jsem si snad všechny herní platformy. Hrál jsem hry lehké i dosti obtížné. A stal se ze mě náročný pařan. Proto jsem jenom rád, že Sega obtížnost v Eccu natáhla až nadoraz. Dosti mne vyvádí z míry náhled na nás, hráče konzolí, jako na tupé spotřebitele, kteří si sednou k nějaké bezduché lineární mlátičce, dohrají ji a jsou spokojeni. Ne všichni jsme ale přece takoví…
Ano, Ecco je díky své nezvyklé atmosféře a hratelnosti hrou pro okrajovou sortu herní komunity. A nepatří k těm, které pomasírujete a za chvíli dohrajete. Je to "průběžný titul", ke kterému usednete, když už se vám zajídají všechny ty sporty a akce, splníte jeden quest a poklidně a příjemně naladěni odcházíte do hajan vstříc snům o dovolené v Karibiku, či mystické Atlantidě…
Verdikt: Originalita, grafika, zvuk a celková atmosféra, to vše na mě opravdu silně zapůsobilo…
P.S. A
| Ecco the Dolphin: Defender of the Future | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
