Co se mě osobně týče, ke spokojenosti mi úplně stačí potápění ve vaně a ze slavných potápěčů znám leda Sama Fishera. Všichni ale nejsou takové suchozemské krysy a pro někoho je neoprén druhá kůže. A protože se většina milovníků hučení v uších nemůže věnovat svému koníčku po celý rok, upeklo jim studio Arika virtuální tématickou kratochvíli. A sebevědomě dalo do názvu slovo „nekonečný“. Nuže, vzhůru, totiž chci říci dolů, do té nekonečnosti.
Začíná se klasicky nastavením profilu, který překvapí jen naprostým nedostatkem byť jen náznaku nekonečna. Ne že by mi nestačily dvě možnosti pro pohlaví, ale musí se v tomtéž duálním duchu nést i onen zbývající drobek? Hnědé vlasy nebo černé vlasy? Moderní styl nebo průměrný styl? Čeho že styl? Té černé nebo hnědé čupřiny, přece. Ze tří možností se vybírá jen u herní obtížnosti. No a tím to hasne - věru, nelehké rozhodování. Dále se dozvíte, že se nacházíte v jihopacifické oblasti Manaurai, „tajném ráji“ Paoulské republiky. Jojo, čtete dobře: „tajném ráji Paoulské republiky“. 
A přivezla vás sem kocábka jménem Gabbiano. Nepátrejte mezi šéfy cosanostry – gabbiano znamená italsky „racek“. Po palubě se můžete pohybovat, přidržíte-li tlačítko B, ale raději to moc nedělejte, mohla by vás z pohledu na topornou animaci hlavního hrdiny postihnout mořská nemoc. Ostatně hlavní funkcí plavidla je sloužit jako menu. Například tu máme lehátko. Co se dá dělat na lehátku? „Užívat si scénérii“. A jak vypadá ta scenérie bez ohledu na to, kde zrovna kotvíte? Nebudu vám nic zastírat: jednoduše uboze. PSone by to zvládla též – při troše snahy snad i lépe. „Užívání si scenérie“ bylo jednoznačně to nejhorší, co jsem měl tu příležitost si ve hře užít. Zbytek grafiky se pohybuje někde mezi polohami „launch PS2“ a „krátce po launchi PS2“, s tou čestnou výjimkou, že mořské potvory se pohybují dost pěkně a plynule a je jich bohatá nabídka, obvykle ovšem nikoli na tomtéž místě najednou. Ale to předbíhám, zatím jsme na palubě Gabbiana a opouštíme užívací lehátko.
Mořských živočichů, které máte zdokumentovat, je ve hře několik set.
Copak znamená to rádio na kufru u zábradlí? Aha, nastavení zvuku. Máte-li SD kartu, můžete si ke hře pustit vlastní muziku, což srdečně doporučuji. Na okénku kajuty si lze přečíst nějaké ty lístky s herními tipy, ale zábavnější je dát řeč s živou průvodkyní. To je celkem sexy obrýlená dívčina v minimálním oděvu a žabkách, škoda jen, že jí celou horní půlku těla kryje neforemná plovací vesta. Katka Neděle, která vás bude zasvěcovat do tajů potápění, totiž – neumí plavat. „Každý má nějaké ty přednosti a slabiny,“ naznačuje velmi slibně, ale zatímco hráčovo oko – alespoň tedy v případě hráče mužského pohlaví – bloudí po jejích zaříznutých mikro-kraťasech, Katka těmi přednostmi myslí své znalosti o rybách.
Časem na palubě ještě něco zaktivní, například modrá bedna na nasbírané poklady. No a potom se dá rovněž vlézt do kajuty, kde se skrývá dalších pár položek menu, tentokrát ve formě nepořádku na stole á la starý „Medal“. Smějí se tu na vás takové vymoženosti jako ukládací místo, mobil, na který vám chodí e-maily, encyklopedie 
živočichů, jež bude postupně bobtnat v závislosti na tom, s kolika potvorami se seznámíte, anebo hodiny, s jejichž pomocí spíte: spát se dá jako v RPG hrách do rána nebo do večera, zde proto, že v noci najdete pod hladinou jiné tvory, než ve dne. A taky máte v kabině kormidelní kolo, které ale zpočátku není aktivní. Až se vám zpřístupní, budete moci sami Gabbiana kormidlovat – kurzorem po mapě. Takže půjdeme pod vodu, co říkáte?
A hned je to trochu veselejší. Potápěče ovládáte samotným wiimotem a funguje to obstojně. Kam ovladač namíříte, tam se postava – většinou ochotně - stočí a pak máte na výběr: buď držet stisknutou spoušť a tím udržovat ploutve v pohybu, anebo stisknout „mínus“ a přeměnit tak wiimote v pouhé ukazovátko, jímž potápěči určujete, kam plavat. Když vystrčíte hlavu nad hladinu, můžete se rozhlédnout, ale musíte nejdřív stisknout tlačítko A a doufat, že to vyjde. Výsledek je variací na „užívání si scenérie“, tajže hajdy zpátky pod vodu.
Potápěč se pohybuje pomalu jako šnek.
Rovněž to, co vidíte pod hladinou, je ale nemile zjednodušené a nebýt povedených ryb, bylo by to celé poněkud na pováženou. Mořská fauna však dodává hře tolik potřebný život, animace pohybů jsou slušné a velké kusy působí dostatečně majestátně. Úkoly vám zadává jednak Katka, jednak dostáváte již zmíněné e-maily, vše se ale točí buď kolem turistiky, hledání pokladů nebo „výzkumu“. Můžete fotit, při hledání pokladů přecházet do pohledu první osoby a zoomovat, plnit rybami akvárium, kamarádit se s delfíny a učit je veselým kouskům - a tak různě podobně, záleží jen na vás, čím se zabavíte. Mořských živočichů, které máte pro Katčinu knihu o mořském životě zdokumentovat, je ve hře několik set, takže i kdybyste se pustili jenom za tímto úkolem, je na dlouho co dělat. Znáte to: pokémoní Pokédex v rybím.
Seznamování se s mořskými živočichy pak probíhá značně bizarně. Vidíte před 
sebou nějakou rybu, kliknete na ni tlačítkem A a nad spodním okrajem obrazovky se ukáží otazníky: kdoví, co je to za potvoru. „Čím víc se budete o rybu starat, tím víc se o ní dozvíte“, poučuje hra. Starání se o rybu tedy vypadá tak, že ji buď krmíte stylem sypání prášku do akvária, anebo ji třepáním wiimotem masírujete hřbet – v nepřeneseném smyslu obratu. Když si odmyslíme kurzorovitou pracku, jíž se ta masáž na obrazovce realizuje, plus to, že lze drbat i třeba hejno sardinek, je to celkem legrace. A ještě větší legrace je, že během masírovací akce to zničehonic zazvoní jako v pohádce, vyrojí se hvězdičky a vy najednou víte, že máte tu čest s paracanthurem hepatem – snad mi odpustíte, pokud jsem se seknul v přepisu latinského názvu. Následně jsou k dispozici další informace: jde o úzkou rybu s tělem oválného tvaru a délkou 15 cm. Barvu má modrou, se zřetelně pruhovaným vzorem a žlutou ocasní ploutví. A můžete vyrazit za další - „je tu ještě spousta tvorů, o kterých nic nevíte“. No hurá.
Vzhledem ke grafice, balancující na hraně hodnocení „slabá“, dále překvapí, že se „nekonečný oceán“ skládá z velmi malých oddělených lokací, mezi nimiž se musíte přemisťovat lodí. Při pokusu o překročení mezí vás hra neváhá násilně zadržet a otočit. Jinak ale kyslíku v bombě je dost a kromě toho vás Kateřina Jaujau, totiž Gloglo, ujišťuje, že i kdyby vám náhodou bublinky došly, ona se „ujistí, že jste se v pořádku vrátili“. Vzhledem k tomu, že holka neumí plavat, tím nejspíš myslí, že přivolá pobřežní hlídku, aby vyzvedla vaši mrtvolu – těžko říct, kyslík mi nikdy nedošel. Ostatně se kdykoli můžete vrátit na Gabbiana sami a to prostě tak, že vstoupíte do menu, zadáte návrat – a po krátké animaci mávnutím kouzelného proutku stojíte na palubě: tahle vychytávka bude brzy povinná pro všechny potápěče v EU.
|
Celé kouzlo hry tak spočívá v tom, že postupně vybarvujete mapu a jste zvědavi, co na vás ještě ve hře čeká, třebaže je tím „něčím“ zpravidla přesně to, co předpokládáte. Pokud jste hráli některý ze dvou dílů hry Everblue pro PS2 od téhož výrobce, víte, o čem je řeč. Dlužno však říci, že Endless Ocean je výrazně lepší hra než Everblue a všechno výše popsané dohromady nějak záhadně funguje, takže vás jeden večer virtuální potápění k smrti znudí, ale druhý už proti všemu očekávání zase saháte po ovladači. Ovšem jestliže jste akčně založení a kompletovací hry vás nikdy nebraly, nepomůže vám ani solená voda. Potápěč se totiž navíc pohybuje opravdu dosti realisticky, což v herním světě znamená: pomalu jako šnek. K tomu si připočtěte hypnotický zvuk jeho vláčného dechu a máte značnou šanci, že se vám začnou klížit oči už jen při té představě. Hra nepochybně snižuje vysoký krevní tlak i hladinu cholesterolu a jako terapeutická pomůcka je k nezaplacení, ale jak známo, extázi způsobující adrenalin se vyplavuje na základě pocitu ohrožení, jenž zde osudově schází. Zbývá dodat, že v nabídce nechybí kooperativní Wi-Fi multiplayer ve dvou, takže si lze s přítelkyní na druhém konci města užít po zadání kódu nějaké ty romantické chvilky na mořském dně. Můžete spolu před spaním počítat korály. Nebo si hrát na pana potápěče.
