Bylo, nebylo.
Žila a tedy i byla jednou někde jedna dívenka, která nebyla jablkem padlým daleko od stromu. Otcovského stromu. Otcovského stromu, po němž zdědila vášeň pro automobily, která se u ní projevovala tím, že neustále kolem nich tzv. oxidovala. Kolem nich, ne v nich, protože v nich si uzurpovali právo být oni a ony si tak musí většinou vystačit s tou omáčkou kolem nich. Omáčka kolem, jak poznala, chutná nejlépe s foťákem v ruce. A tak fotila a fotila své čtyřkolé miláčky. Až jednou … až jednou jí k srdci přirostl jeden - rudý Lancer Evo; a to patrně proto, že v něm seděl on, jejího srdce šampión. Šampión, který v něm ovšem seděl i v moment, kdy se milý Lancer rozhodl závod z posledního místa zabalit a šel při slušný rychlosti do hodin. A co se autům při hodinách ve vysokých rychlostech stává, je věc již dávno známá. Křup, křup. Karosérie, motor, tělo, vášeň i srdce. A co bylo, již nebylo. Enthuuuusiaaa.
Ano, Enthusia začíná varováním. A jen tak na okraj, ne jedním, ale hned několika. Doslovnými i obraznými. Jezděte bezpečně a hlavně, nepátrejte po smyslu. Žádný není. Intro Enthusie je řemeslně výborně zvládnuté, působivé a naprosto postrádá smysl. A v neposlední řadě je vzhledem ke kontextu hry obsahově zcela mimo. Postrádat smysl a být mimo mísu ovšem neznamená automaticky být špatný a intro samotné tak svým způsobem výstižně charakterizuje i hru samotnou. Hru, která slibuje zcestně intrem nevšední podání závodní hry alá Toca Race Driver, ale přináší jen tuctovou šeď stokrát viděné a obehrané struktury. Slibuje ukrutně realistickou jízdní fyziku, ale přináší ve výsledku zážitek podobný tomu z Ridge Racera. Zázraky se dějí jen v pohádkách a Enthusia dělá až příliš věcí, které postrádají smysl na to, aby mohla být důstojnou konkurencí GT4, což ale neznamená, že je jako hra špatná. Není. Ale pěkně od začátku. Varování mějte na paměti.
Bylo spíš než nebylo.
Na počátku nebyla tma, na počátku bylo světlo. Světlo slávy, úspěchu a respektu Gran Turisma. Světlo slávy přitahuje ty, kdož se zatím schovávají ve tmě potencionálního zapomnění. Na počátku snahy Konami o ohřátí a zviditelnění se ve světle úspěchu Gran Turisma bylo odhodlání. Odhodlání přenést reálnou fyziku jízdy automobilů věrně do reality virtuální. Jak se
odhodlali, tak udělali.
|
Body ovšem nedostáváte jen za umístění, ale rovněž i za jízdu, kde se vám od základu odečítají penalizace za kontakt s ostatními auty, okolím tratě či výjezdu z ní a naopak se vám bonusově přičítají za nejrychlejší kolo či vypnuté asistenty při řízení. Kumulací těchto bodů si pak upgradujete statistiky vašeho avatara a především pak si jejich pomocí automaticky dosti omezeně vylepšujete vaše stávající auto. Nové čtyřkolky pak nezískáváte výměnou za body, ale losem po závodě, kdy si můžete náhodně zpřístupnit auta poražených soupeřů. A ještě jednou zpět k bodům, aby těch čachrů s nimi nebylo málo, penalizace za nečistou jízdu se vám neodečítají jen od počtu bodů obdržených za jízdu, ale i z jakéhosi „enthusia metru“. V moment, kdy se ocitnete na nule, nemůžete po určité časové období závodit (a za příslušný závod nedostanete body za jízdu), což zní sice varovně, ale tlačítko „rest“ vás z toho velmi lacino vyseká. Což zjednodušeně vyjadřuje největší problém celé Enthusie. Jakkoliv všechno na první pohled působí nápaditě a komplexně, velmi rychle zjistíte, pod tou pseudokomplexností je po všech stránkách tak trochu pusto a prázdno a celá ta snaha o komplexnost tak díky tomu stejně jako intro hry v podstatě postrádá smysl.
Všechna auta mají zvláštní tendenci i se zapnutými asistenty řízení nabíhat pěkně do smyku.
Spíš nebylo než bylo.Na první pohled se jednotlivá auta skutečně chovají poměrně autenticky a jejich modely i poměrně autenticky vypadají (o něco málo hůř než v GT3), nicméně po chvíli testování začnete pomalu zjišťovat, že reprodukce fyzikálních zákonů je sice relativně věrná, ale v konečném důsledku má na vaši jízdu menší vliv než by bylo záhodno. Všechna auta mají totiž poněkud zvláštní tendenci i se zapnutými asistenty řízení nabíhat si pěkně do smyku, který je s trochou cviku snad až příliš snadno kontrolovatelný. Chopte se feedbackového volantu a prvním pohledem vytvořená iluze autentičnosti se vytratí úplně, protože podpora feedbacku je naprosto odfláknutá a auta se tak na volantu ovládají, jako by nic nevážily nebo měly posilovače řízení výkonnější než nejnadupanější tiráky. O nějakém čitelném vlivu těch velmi omezených možností nastavení aut, které jsou v „Enthusia Life“ přítomny nemůže být příliš řeč, čímž jejich přítomnost ztrácí smysl. Po navyknutí si na působení těch omezeně působících fyzikálních zákonů a sžití se s drobnými rozdíly v ovládání typově jiných aut, tak po počátečních problémech za chvíli budete jezdit se všemi auty více než méně ve stylu poněkud náročnějšího Ridge Racera a Enthusia vám velice rychle její heslo „recreation of real physics“ smykem vygumuje z hlavy. K čemu hře je, když ho nedokáže důsledně aplikovat?!
Dojem, že jste se s rozplynutím dojmu prvního ocitli u RR místo v GT nemalým způsobem pomáhají vytvářet i samotné tratě, které jak už bylo řečeno působí z větší části dojmem, že příbuzným Enthusie jsou právě spíše arkádově laděnější závody než GT. Ano, jsou příjemně živé a osvěžující, ale prostě si nepřipadáte jako v závodní simulaci. Ostatně i samotný profil tratě je takřka vždy u těch vymyšlených postaven spíše pro divočejší jízdu než jízdu technicky poněkud náročnější. Na druhou stranu, takhle kvalitní a původní ambientní hudba u závodní hry už nebyla docela dlouho k slyšení, což je ale čistě subjektivní dojem, který mi ovšem stejně nezabránil ji po pár hodinách vypnout :-). Jeden jediný track pro každou trať přeci jen docela rychle skončí v náruči obehranosti, o neměnné odrhovačce v menu nemluvě.
Absence smyslu ovšem neznamenala, neznamená a nikdy snad znamenat nebude absenci kvality.
Pocit obehranosti bohužel ale začnete mít i z toho, co vám bude přehrávat samotná struktura páteřního módu hry. Komplexně se tvářící systém bodování včetně zavedení penalizací je sice fajn, nicméně v konečném zúčtování jde o jediné oživení v monotóním sledu obratlů páteře Enthusie. Jeden obratel v ní je totiž stejný, jako ten druhý. Příklady řečeno to neznamená nic jiného, než to, že od začátku do konce se veškeré závodění omezuje vždy jen a pouze na singl závod na jedné trati a jedním a tím samým způsobem. Žádné několika kolové turnaje, žádné časovky, žádné „driving missions“, žádné knockouty. Jediným oživením zůstávají závody na šotolině, kdy místo pěti máte soupeře jen jednoho, což je samo osobě ovšem oživení dosti sporadické. Nezbývá než tak znovu pustit dovnitř od začátku tu oxidující myšlenku proč vlastně tohle všechno? Proč se snažit o vytvoření reálného fyzikálního modelu a přitom pustit uzdu divočení smykem? Proč se snažit hře vytvořit image konkurence pro GT4 a při tom koncepcí hry koketovat s Ridge Racerem? Proč vytvářet komplexní bodovací a hodnotící systém, když pod ním nechám primitivní strukturu postupu hrou? A proč žádná z odpovědí nedává smysl?
Bylo, je a bude.
Absence smyslu ovšem neznamenala, neznamená a nikdy snad znamenat nebude absenci kvality. Žádný kompromis nikdy
nemůže být optimální a tak těžko hodnotit Enthusii jako optimální kompromis mezi RR a GT, tedy obrazně řečeno mezi hrami symbolizujícími opačné póly téhož žánru. Stejně tak ji ale nejde shodit, jako nekvalitní hru svého druhu, protože navzdory řečenému v sobě spojuje v nemalé míře to kvalitní z obu boků startovního roštu, byť to nespojuje zrovna tím
|
Konec. Zvonec.
Enthusia Professional Racing | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|