Europa Universalis 1 a 2 byly tahouny švédského publishera Paradox Entertainment po většinu jeho existence. Roli lídra nakrátko převzala narozdíl od nich kvalitní RTS z druhé světové války Hearts of Iron, nyní by ale měla být sesazena pokračováním právě EU, které nese název Crown of the North a slibuje vylepšení po všech stránkách. Je tomu ale skutečně tak? Neskrývá se pod o něco hezčí slupkou a spoustou slibů zase jen stále stejně špatný základ?
Králem severu
Podobně jako předchozí díly nabízí i Crown of the North pouze jednu kampaň, která navíc tentokrát není tak megarozsáhlá a dá se dohrát asi za patnáct hodin. Celá je navíc také dosti výrazně omezená – začíná v roce 1275 a končí už o 65 let později. Pro našince není zrovna atraktivní ani oblast, v níž se vše odehrává. Hlavní zápletka se totiž točí okolo bojů o moc v severských zemích mezi královstvím dánským, švédským a norským, která přibližně ve stejnou dobu přišla o panovníka a jejich území se rozdrobila mezi potomky a místní šlechtu. Je na hráči, aby buď zcela sjednotil Skandinávii pod svým trůnem, nebo alespoň získal v oblasti rozhodující vliv, měřený takzvanými vítěznými body.
Poddaní poddajní a nepoddajní
Základem státu jsou lidé. To platilo, byť v poněkud omezenější míře, i ve středověku. Každou provincii obývají čtyři skupiny obyvatel, jejichž potřeby je nutné uspokojit. Je to jednak šlechta, která si žádá své vlastní výhody a moc, dále měšťané, kteří touží po výhodných obchodních podmínkách, církev, která prosazuje křesťanské hodnoty a konečně rolníci a vesničané, lidé prostí, ale početní a tím i významní. Vztah k panovníkovi je u každé skupiny charakterizován číslem a dostane-li se do hodnot vysokých, zvýší se trochu příjem z daní, což samozřejmě platí i opačným směrem. Nevyplatí se žádnou ze skupin zcela ignorovat, neboť v krajním případě může vypuknout v zemi i revolta.
Budujeme a vylepšujeme
Provincie ve hře jsou důležité především jako zázemí. V každé z nich lze postavit řadu budov s různými funkcemi. Základem jsou města, která pravidelně platí daně, ta je nutno obehnat hradbami, okolo si rolníci postaví pole, v kasárnách se vycvičí základní pěší jednotky, časem přibude kostel jako základna církve, hrad, kde se cvičí jezdci a rytíři, či přístav nezbytný pro výrobu lodí (ten samozřejmě ale jen v pobřežních provinciích), poslední budovou je pak tržiště zvyšující obchodní příjmy. Všechny stavby lze až desetkrát za určitou cenu upgradovat, ve skutečnosti ale upgrady proběhnou maximálně pouze dva – po pátém a desátém vylepšení, takže je rozkouskování upgradů poněkud zbytečnou záležitostí.
Diplomacie a boj
Vztahy s ostatními provinciemi jsou určeny nejzákladněji pomocí čísla pohybujícího se od +200 do -200, značící, jak je hráč u vládce daného území v oblibě. Jsou-li vztahy dobré, je možné uzavírat vojenské aliance, naopak při špatných vztazích je velká pravděpodobnost, že vše přeroste ve válku. Ovlivňovat číslo je možné různými akcemi, například vyhlášením války, osobní urážkou, naopak třeba dárečkem nebo nabídkou k sňatku, která obě země sblíží. Pouze diplomaticky ale žádné území asimilovat nelze a možnosti jsou dosti omezené, takže poměrně brzy dojde k prvnímu a rozhodně ne poslednímu bojovému střetu. Boje jsou zpracovány schématicky, kdy na jednom území proti sobě stojí jednotky a počítač průběžně vypočítává, kolik vojáků z té které skupiny právě umřelo. To platí pro souboje armád proti sobě, dobývání pak probíhá o poznání déle a nepadají při něm žádné životy, jde jen o čas. Jsou-li úspěšně pokořeny hradby hlavního města, provincie se bez nějakých štráchů připojí k vítěznému vojevůdci. Dobývání je ale bohužel zrovna jednou z nejslabších částí hry. Probíhá velmi dlouho, což je sice realistické, ale frustrující v tom smyslu, že hru zatím nelze nechat běžet, neb je nutno řešit mnoho ekonomických záležitostí.
Trochu podivně působí, že jeho rychlost nelze zvýšit ani přidání většího počtu jednotek na dobývané území, a že ve hře totálně absentují použitelné dobývací stroje. Jinak jsou jednotky víceméně realistické, není jich mnoho, ale platí mezi nimi klasické vztahy. Jsou tu rychlé jízdní jednotky, obrnění rytíři, lučištníci, pěšáci s mečem i kopiníci, zkrátka nic nového pod sluncem, ale to se od historicky věrné hry ani čekat nedá. Bitvy samozřejmě probíhají i na moři, variabilita lodí je ale samozřejmě minimální a boj se nijak od pozemního neliší.
Teorie a praxe
Probrat si všechny možnosti hry je hezké, jak se ale v praxi Crown of the North hraje? Ti, kdo přece jen naivně věřili, že Paradox překoná svůj stín, teď budou asi zklamaní – není to žádná velká sláva. Ze začátku ano, hra běží překvapivě svěže, hráč není přehlcen možnostmi a buduje si vesel své dvě tři provincie, válčí, jednoduše vyjednává. Čas od času se stane nějaká historická událost, na kterou je možné reagovat různými způsoby a získat či ztratit body u obyvatel, peníze z pokladny či vítězné body. Zkrátka – pohoda. Jenže, jakmile se hra trochu rozjede, nastoupí jednak stereotyp a jednak neskutečně frustrující mikromanagement. Jedna provincie se dá obhospodařovat, ale deset už je opruz a patnáct či dvacet krajů, to už je záležitost pro robota.
Další obrovskou vadou na kráse, která je z hlediska předchozích titulů firmy očekávatelná, ale přesto nepochopitelná, je interface. Je neuvěřitelné, že Paradoxové po tolika pokusech stále nedokážou navrhnout rozumné a použitelné ovládání, že jim prostě nikdo neřekne, jak špatně se jejich hry hrají a jak otravují hráče hloupými chybami. Zatímco jejich předchozí hry byly přeplácané, Crown of the North naopak trpí kritickým nedostatkem ovládacích prvků. Jednotky lze spojit jen za určitých podmínek, řada akcí jde provést pouze pomocí klávesové zkratky – a hra nemá žádný tutorial, který by hráči vysvětlil, co která funkce dělá, je nutné si projet špatně přístupné hinty, které ale rozhodně nepokrývají všechny možné rozkazy.
Co s tím?
Je pěkné, že Paradoxové vylepšili grafickou stránku hry. Je fakt, že ta již nevypadá jako z počátku 90. let, ale na úroveň 21. století se ještě stále nedostala. Je vidět, že vývojáři v Paradoxu mají dobré nápady, herní systém není navržen vůbec špatně a kombinace realtimu a pauzování je ideálním kompromisem mezi pomalými tahy a příliš rychlém realtimem. Jenže opět jejich dílo pohřbily technické nedostatky a totálně zpackaný interface. Skalní fanoušci série nicméně po Crown of the North sáhnout mohou – i kdyby jen kvůli bonusovým kampaním pro EUII, které jsou v krabici přítomny.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
